Probouzení afrického energetického obra

Zásobování energiemi utrpělo po ruské invazi na Ukrajinu šok. Rusko bylo v té době druhým největším světovým producentem zemního plynu a trojkou v produkci ropy. Ceny obou komodit vystřelily dramaticky nahoru. Později poklesly, ale nejistota ohledně dodávek těchto klíčových energetických surovin přetrvává. Zejména v Evropě, kam Rusko svou těžbu několik desetiletí dominantně vyváželo. Pro představu, ještě předloni obstarávala Moskva 39 procent veškerého dovozu zemního plynu a 29 procent ropy do Evropské unie.

Evropští premiéři a šéfové energetických firem hledají řešení a vidí ho na jih od Středozemního moře. Afrika se může stát odpovědí na bezprostřední evropský problém s plynem a rovněž s emisemi uhlíku. Má totiž asi deset procent světových zásob plynu a sedm procent ropy i obrovský potenciál zelené energie. „Africká energetika by se mohla pro Evropu – a nejen pro Evropu – stát ústředním místem pro výzvy budoucnosti. Mají toho hodně – opravdu hodně – plyn, slunce, vítr. Jen slunce by mohlo potenciálně generovat až 300 tisíc gigawattů elektřiny a celkový technický potenciál větru přesahuje sedm tisíc gigawattů. To je ideál­ní pro náš energetický přechod,“ říká Claudio Descalzi, generální ředitel italského ropného gigantu ENI.

Plynová a ropná bonanza

Není to plané tlachání. Mezinárodní energetické firmy oprašují nebo připravují nové plány na výrobu zkapalněného zemního plynu (LNG) na celém africkém kontinentu. To znamená prudkou změnu v převládajícím přístupu v uplynulých desetiletích, kdy význam Afriky pro trhy s energiemi spíše upadal. Kontinent, který kdysi dodával pětinu veškerého mezinárodně obchodovaného LNG, nyní obstarává sotva polovinu. Obdobně klesl i jeho podíl na světové produkci ropy a uhlí, protože zejména investory do ropy odradila zhoršující se bezpečnost v Nigérii, která je dlouhodobě jejím největším africkým producentem.

Vyšší ceny, rostoucí evropská poptávka, odklon EU od Ruska a přechod od uhlí k plynu jako čistšímu palivu jsou hnací silou reorientace vývozu energií. A přechod může být poměrně rychlý. Mosambik dodal první LNG loni v listopadu a brzy může vyvážet mnohem více. Francouzská společnost TotalEnergies se dohodla, že ještě letos v zemi obnoví budování projektu LNG za 20 miliard dolarů, který byl zastaven v roce 2021 kvůli džihádistickému povstání. První plyn z projektu by se měl na trhu objevit v roce 2028.

Společnost ExxonMobil spolu s dalšími giganty Shell a Equinor zase dokončuje jednání s vládou Tanzanie o obřím terminálu za až 42 miliard dolarů. Další projekty se připravují v Senegalu, Mauretánii, Libyi či Nigérii. Nelze se divit, že web LNG Industry zveřejnil článek Afrika: spící obr se zemním plynem. Odhaduje se v něm, že zásoby zemního plynu jsou na tomto kontinentu skoro stejné jako v USA a že jen v případě zmíněného Mosambiku se export LNG za dalších deset let více než zdesetinásobí.

Z dlouhodobého hlediska se zdá, že Afrika bude hrát na energetických trzích ještě větší roli. Fórum zemí vyvážejících zemní plyn (GEFC) očekává, že Afrika navýší svou těžbu plynu víc než kterýkoli jiný region kromě Blízkého východu. Počítá se s tím, že bude do roku 2050 produkovat téměř 600 miliard krychlových metrů ročně, oproti současným 249 miliardám. Tyto prognózy podporují další údaje. Počet vrtných plošin v Africe, hlavní ukazatel průzku­mu a produkce, je nejvyšší od roku 2019. Očekává se, že výdaje na afric­ký průzkum a rozvoj letos dosáhnou 46 miliard dolarů, což je nejvíce od roku 2017. Zároveň se podíl Afriky na globálních výdajích na budování kapacit na těžbu plynu od roku 2014 více než zdvojnásobil.

Rozsáhlé investice láká i ropa. Total­Energies, třetí největší producent fosilních paliv na světě, utratí letos v Namibii polovinu svého globálního rozpočtu na průzkum. Tato pouštní země by měla mít zásoby až jedenácti miliard barelů ropy a potenciálně také bohatá naleziště plynu. Přitom produkce fosilních paliv může mít zásadní dopad na chudé země, například na Niger, kde právě Číňané dokončují exportní plynovod. „Jen v příštím roce nám projekt zajistí prostředky ve výši čtvrtiny současného rozpočtu. A v následujících letech to bude ještě mnohem více,“ říká prezident Nigeru Mohamed Bazoum.

Jak využít slunce a vítr

Afrika má také obrovský potenciál být velkým producentem zelené energie. Přestože se zde rozkládají rozlehlé pouště, kde neustále svítí slunce, větrná pobřeží, rozlehlé savany a proudí mohutné veletoky, aktuálně má pouhé jedno procento světové instalované solární a větrné kapacity a pouze čtyři procenta globálního výkonu vodních elektráren. I to se mění, instalovaná solární kapacita v Africe se od roku 2016 téměř zčtyřnásobila. Afrika zatím hrála v obnovitelných zdrojích energie jen malou roli především proto, že bylo těžké zelenou energii vyvážet. Investovalo se zejména do místní spotřeby elektřiny (méně než tři procenta z celkové světové spotřeby) a dokonce i výrobci elektřiny v soukromém vlastnictví měli často problém mít zisk, protože zásobovali malé trhy přes neefektivní, africkými státy vlastněné síťové firmy.

To ale nové technologie mění. Díky výnosům z exportu mohou firmy zabývající se zelenou energií snadněji získat prostředky na investice k výstavbě velkých a efektivních provozů. Klíčovou roli má hrát výroba „zeleného vodíku“, který se produkuje štěpením vody na kyslík a vodík pomocí obnovitelné elektřiny. Bohaté země vnímají zelený vodík jako hlavní šanci, jak udržet domácí energeticky náročný průmysl v chodu a zároveň omezovat svou uhlíkovou stopu. USA nedávno zavedly největší dotace na světě na nízkouhlíkový vodík. S novým energetickým programem přišla i EU – cílem je, aby Evropa v roce 2030 vyráběla deset milio­nů tun zeleného vodíku ročně a dalších deset milionů tun dovážela ze zahraničí. Mezinárodní agentura pro energii (IEA) počítá s tím, že svět bude muset do roku 2030 vyrábět 90 milionů tun nízkouhlíkového vodíku ročně a v roce 2050 dokonce 450 milionů tun ročně, pokud chce dosáhnout svého cíle nulových emisí do poloviny století.

Obří solární a větrný potenciál činí z Afriky atraktivní místo pro výrobu zeleného vodíku. Nedávná studie Evropské investiční banky (EIB) tvrdí, že Afrika by mohla do roku 2035 produkovat 50 milio­nů tun zeleného vodíku ročně ve třech geografických klastrech: první tvoří Egypt, další Mauretánie a Maroko a třetí Namibie a Jihoafrická republika. Zhruba polovina by mohla jít na export. „Namibie má potenciál stát se jedním z hlavních center obnovitelné energie na africkém kontinentu i ve světě,“ prohlásila v květnu předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. EIB počítá s tím, že Mauretánie s Marokem by se mohly stát jedněmi ze světově nejkonkurenceschopnějších výrobců zeleného vodíku.

Poptávané molekuly

I proto začínají v Africe rychle vznikat velké vodíkové projekty, mimořádné vhodná je zmíněná Mauretánie. Pro představu zde na ploše jednoho milionu kilometrů čtverečních žijí tři miliony lidí a asi tři čtvrtiny území tvoří poušť a polopoušť. Na pěstování obilí to asi nebude, ale pro budování solárních a větrných parků je to ideální. Nekonečné množství slunce a větru a proti obřím projektům nelze nic namítat. Jen loni místní vláda podepsala dva projekty s celkovou výrobní kapacitou téměř tři miliony tun zeleného vodíku ročně. „Je to mimořádná příležitost,“ říká Abdessalam Ould Mohamed Saleh, ministr energetiky Mauretánie.

Podobné nadšení panuje i v Namibii (s více než 824 tisíci kilometrů čtverečních a asi 2,2 miliony obyvatel vykazuje nejmenší hustotu zalidnění v Africe). Zde vláda nedávno dokončila jednání se společností Hyphen Hydrogen Energy o další fázi projektu ve výši deseti mi­liard dolarů, jehož cílem je vyrábět do roku 2030 dva miliony tun zeleného čpavku ročně (produkt vyrobený ze zeleného vodíku, který se snadněji přepravuje). Investici podporuje i EU. „Oni potřebují molekuly. My potřebujeme práci,“ vtipkoval James Mnyupe, poradce namibijského prezidenta.

Zelený vodík ale není jedinou možností vývozu obnovitelné energie. Britská fir­ma Xlinks plánuje větrnou a solární elektrár­nu v Maroku, která by do roku 2030 posílala elektřinu přímo do Británie po 3 800 kilometrech hlubokomořských kabelů. Projekt by mohl pokrýt osm procent britské elektřiny mnohem levněji než jiné alternativy, jako je dlouho odkládaná jaderná elektrárna, tvrdí společnost Xlinks. Přestože náklady ve výši 18 miliard dolarů jsou značné, projekt přilákal počáteční financování od státní energetické holdingové společnosti TAQA z Abú Zabí.

Klíčová rychlost a bezpečnost

Aby Afrika využila svůj energetický potenciál, bude se muset vyhnout řadě nástrah. Především musí být rychlá. Pokud jde o zemní plyn, konkurenti, jako je Katar a USA, rovněž svižně navyšují svou produkci. Pokud se Afrika opozdí, její příležitost zásobovat Evropu se může zavřít. Navíc IEA počítá s tím, že do roku 2030 může EU na základě současných politik využívat o 20 procent méně plynu než v roce 2021. Přitom rychlost není typickou africkou ctností. V uplynulých 20 letech se nové projekty na zemní plyn v subsaharské Africe prodloužily v průmětu téměř o pět let.

Na druhou stranu afričtí producenti ropy a zemního plynu jsou nákladově konkurenceschopní. Při ceně plynu pouhé tři dolary za zhruba 28 metrů krychlových jsou dvě třetiny afrického plynu stále ziskové. Pro srovnání, cena tohoto množství zemního plynu v USA v uplynulých 16 letech nikdy neklesla pod udanou hranici a většinu uvedeného období byla významně vyšší. I v ropě, které dominuje nízkonákladová saúdská produkce, je Afrika stále z velké části ve hře, pokud ceny neklesnou pod 30 dolarů za barel.

Přitom africké energie nepůjdou jen na export. Zhruba polovina africké populace, 600 milionů, zatím nemá přístup k elektřině. To se má změnit. Velká část této nové produkce bude pravděpodobně pocházet z obnovitelných zdrojů energie, ale také plyn bude zřejmě důležitou součástí dodávaného mixu elektřiny a bude zejména roztáčet těžký průmysl. Firmy a vlády pracují na zajištění toho, aby byl africký zemní plyn těžen z hlediska klimatu nejšetrnějším způsobem. Společnost ENI tvrdí, že její rozvoj a provoz na ropném a plynárenském poli Baleine v Pobřeží slonoviny bude první v Africe s nulovými emisemi (bez emisí souvisejících se spotřebou plynu). Druhou hlavní nástrahou ohrožující africký energetický boom je bezpečnost. Džihádisté o několik let zdrželi výstavbu obřích mosambických plynových projektů. Mezitím Nigérie částečně propásla vysoké ceny plynu, protože právě kvůli problémům s bezpečností země loni vyvezla méně LNG než o rok dříve.

Další riziko spočívá v rozdělení výnosů z energetického boomu. Africké vlády nejsou často schopné využít získané finanční prostředky ve prospěch svých občanů. Například Rovníková Guinea, významný producent ropy. Právě vysoká produkce černého zlata umožnila místnímu diktátorovi, aby se udržel u moci, kterou získal vojenským pučem již v roce 1979. Jeho 23letý syn, dnes viceprezident, je známý tím, že utrácí spoustu peněz na luxusní rezidence a rychlá auta. Nedávno se pochlubil pobytem v opulentním newyorském hotelovém apartmá v ceně 75 tisíc dolarů. V době, kdy téměř tři čtvrtiny obyvatel jeho země musí vystačit s pouhými dvěma dolary na den.

Poslední problém spočívá v tom, že znárodnění aktiv ropných a plynárenských firem nebo jejich excesivní zdanění nejsou v Africe neobvyklé. To snižuje důvěru investorů, což platí zejména pro projekty zeleného vodíku, které jsou nesmírně finančně náročné. Celkové náklady na zajištění roční celoafrické produkce 50 milionů tun zeleného vodíku v roce 2035, jak ji předpokládá zmíněná studie EIB, včetně všeho, tedy od solárních parků až po exportní potrubí, činí 1,4 bilionu dolarů. Na tuto obří částku se musejí složit jak soukromé firmy, tak bohaté západní státy.

Po desetiletích klesajícího významu má Afrika na krátký okamžik zásadní příležitost. Aby ji využila, africké vlády se budou muset poučit z chyb v uplynulých desetiletích. Adonis Pouroulis, generální ředitel skupiny Chariot připravující projekty na výrobu zeleného vodíku v Mauretánii, věří, že tentokrát kontinent příležitost nepromarní. „Toto století,“ řekl Pouroulis týdeníku The Economist, „je stoletím Afriky.“