Proč dotovat gaming?

Je to paradox: někdo, kdo se chlubí tím, že vydělává skoro více než celý český filmový průmysl, a to i bez podpory státu, najednou lobbuje za to, aby byl jeho obor zařazen do systému státní podpory. Řeč je o českém herním průmyslu, který je spolu s videohrami a VOD platformami, tedy videoobsahem na požádání, zapojen do rekonstruovaného Státního fondu kinematografie, který se i proto nově jmenuje Státní fond audiovize. Zákon na konci října schválila Poslanecká sněmovna, nyní čeká v Senátu, platit bude od příštího roku. Vladimír Geršl, šéf společnosti Cyber Sail Consulting, se od počátku účastnil všech důležitých jednání o novém zákoně a byl to právě on, kdo má na změně v zákoně asi největší podíl. Když se nakonec po dvou letech podařilo gaming jako obor kreativního průmyslu do zákona o státní podpoře protlačit, byl samozřejmě potěšen. „Chápu řadu námitek, které padají, ale musíme si uvědomit, že jsme byli v podstatě jediná země Evropské unie, ale i jedna z mála zemí Evropy obecně, která neměla nějakou stabilní koncepční podporu gamingu,“ argumentuje Geršl a dává za příklad skandinávské země – Dánsko, ale i Švédsko, kde je díky podpoře státu obrat herního průmyslu pětkrát větší než v Česku; u nás je to dnes kolem 7,5 miliardy korun za rok.

Geršl i další lidé, kteří se na změně podíleli, používají již tradiční kulturní argument „ : “, tedy že jedna koruna (euro) investovaná do kultury a kreativního průmyslu se vrátí hned třikrát. „Snažil jsem se objasňovat a držet tu rétoriku, že gaming je v Česku sice úspěšný, ale ještě daleko pod limity svého potenciálu. Samozřejmě znám argumenty některých kolegů z velkých firem, kteří říkají, že dotace nejsou potřeba, ale když se podíváte do zmiňované Skandinávie, vidíte, jak je herní byznys díky cíleným dotacím rozdělený úplně jinak než v Česku. Středně velké a menší firmy díky tomu dělají desítky procent celkového objemu,“ vysvětluje Geršl. V Česku je podle oficiální statistiky, kterou vede Asociace českých herních vývojářů (GDACZ), pět velkých firem, které vytvářejí 90 procent obratu, což považují za nezdravé i zástupci vývojářů: „Ty malé firmy tady v podstatě živoří. Na ně by měl být nový systém podpory zaměřený.“

Podpora jako kulturní test

Dotační systém ve skandinávských zemích, ale i jinde, umožňuje dávat peníze i na hry, které by se jinak komerčně asi nezaplatily, což byl důležitý argument i pro náměstka ministra kultury Michala Šaška z hnutí STAN: „Je tu pět šest velkých firem, které možná dosáhnou na nějaké peníze na ministerstvu průmyslu, to nevím, ale každopádně jsou dominantní a nechtějí pustit další, aby rostly, ale ty menší pro ně zase mohou dělat nějaké jiné dodávky. Trochu nám to kazí trh, proto jsme si řekli, že podpora těch menších skrze Státní fond audiovize je důležitá,“ uvažuje náměstek. Ministerstvo podle něho nechce používat slovo gaming jako synonymum střílečky, která si na sebe nakonec vždy ve světě vydělá. Ostatně i dotace z nového fondu, pokud ji firma dostane, je míněna jako investiční, tedy rozvojová podpora, připomíná náměstek Šašek.

To znamená, že pokud by se výsledný produkt prodal nějaké velké komerční firmě či platformě, státní dotace by se podle náměstka měla vracet. Šašek vidí v novém systému možnost, jak podporovat třeba různé edukační hry: „Pořád tady mluvíme o tom, že je potřeba i do školství zavádět nové technologie. Nová podpora by měla být i kulturním testem podporujícím právě tento typ her, které jsou vlastně vzdělávací.“

S tím souhlasí i Geršl, který něco podobného vidí prakticky po celé Evropě, kde je herní průmysl brán už úplně jinak než v Česku. „Je potřeba etablovat hry a herní průmysl ve veřejném prostoru. Když to srovnám třeba s tím, jak společnost bere herní vývoj v Dánsku nebo v Polsku, to je úplně jiný svět.“ Poláci chápou herní průmysl jako důležitou součást společnosti, jenž rozvíjí ekonomiku i lidské možnosti a vnímání a rozumění světa. „Když se v Polsku rozdávají výroční ceny herního průmyslu, předává je ministr kultury, ceremoniál přenáší státní televize. Poláci jsou na své hry hrdí. V roce 2016 například dostal americký prezident Obama jako oficiální státní dar od polského premiéra Zaklínače dvojku,“ popisuje Geršl.

O hrách se mluví jako o kultuře, která přibližuje problémy dnešního světa, v Česku jsou hry ve veřejné debatě brány stále hlavně jako poměrně nebezpečné produkty, které vytvářejí závislost dětí na technologiích. „Potřebujeme určitou osvětu a gaming pak bude zajímavějším tématem i pro politiky,“ věří manažer, který doufá, že podpora státu pomůže ve vývoji nekomerčních her pro vzdělání, ale například i pro handicapované minority, které díky chytrým hrám mohou vnímat a prožívat svět úplně jinak.

Kolik peněz pro gaming

Nová státní podpora gamingu má v rámci Státního fondu audiovize své místo, zákon ale neurčuje, kolik peněz na gaming má jít. O rozdělování finančních prostředků, jež půjdou tradičně na podporu filmových projektů, na festivaly, hry a videohry, VOD produkty či na obsah pro malé obrazovky, rozhodne nové patnáctičlenné představenstvo. Budou v něm zástupci všech oblastí, kteří odvádějí do fondu peníze, nově tedy i streamovací platformy, jako je například Netflix. Herní vývojáři či lidé z herního oboru nikoli. Šéfka dosavadního Státního fondu kinematografie Helena Bezděk Fraňková to považuje od začátku za velký problém. Přesněji to, že o peníze bude žádat někdo, kdo jinak žádné odvody do fondu nedává.

„Jsem v tomto oboru už dlouho, a abych uměla zákon správně použít, morálně i právně, musí mít nějakou logiku,“ říká v rozhovoru pro Euro předsedkyně fondu. „A když je v zákoně několik bodů, které nedávají smysl, a já je musím provádět, tak tomu nevěřím.“ Logikou fondu podle Bezděk Fraňkové doposud bylo právě to, že ti, co dávají, si zároveň berou a spolufinancují se státním rozpočtem solidárně a půl napůl lepší audiovizi nebo lepší kinematografii. „Najednou je tam někdo, kdo se pyšní tím, že má pomalu větší obrat než celý filmový průmysl, a nedá ani korunu? To nedává smysl!“ Zástupce vývojářů Vladimír Geršl s touto kritikou nesouhlasí. Podle něho chodí tisíce lidí na streamovací platformy i kvůli hrám a streamovací servery budou nově odvádět dvě procenta z tržeb do Státního fondu audiovize: „Kromě toho i firmy z herního průmyslu přece odvádějí daně ze zisku (v roce 2023 ze zisku dvě miliardy korun), solidarizují se, těmto námitkám tedy moc nerozumím.“

Tak tedy znovu, otázka je pořád stejná: kolik peněz ze Státního fondu audiovize, kde se sejde až půl miliardy korun za rok, nakonec připadne na gaming? Neví to přesně ani náměstek ministra kultury Michal Šašek: „To bude právě na představenstvu fondu, jak rozdělí peníze, já bych ale na začátku očekával, že to budou desítky milionů korun.“ Podobná střídmá očekávání má i Geršl, který však připomíná, že vývoj nové hry stojí u menších desítky milionů, u středních až sto milionů. A opravdu velké hry se dostávají v nákladech až k miliardě. „I proto je jasné, že by to měly být peníze pro menší projekty a firmy,“ dodává Geršl.

Helena Bezděk Fraňková nabízí přesnější číslo: „Nevidím důvod, proč by všichni ostatní, kdo do fondu platí a skládají se na společné peníze, gamingu dávali velké sumy. Vidím to tak, že to bude ve stylu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Nemyslím si, že by dostali víc než 40 nebo 50 milionů korun ročně,“ soudí předsedkyně fondu, která se zařekla, že po transformaci instituce, kterou vede, s touto prací po dlouhých letech končí.

Nakonec bez herních pobídek

V novém zákoně se nakonec neobjevily „herní pobídky“, tedy daňové odečty z investic, analogické k systému, který funguje u podpory filmu, kde si nově zahraniční produkce může odečíst 25 procent nákladů, u animace dokonce 35 procent. Pro cizí produkce přitom pracují místní profesionálové, takže peníze zůstávají víceméně doma. „Na něco takového jako pobídky zákonodárci nebyli připraveni, řada z nich opravdu pořád ještě vidí hry přes ty škodlivé střílečky, ale určitě to je věc, o níž se má dál uvažovat a jednat,“ popisuje možnou strategii v dalších jednáních o nové podpoře gamingu náměstek Šašek.

Stejně se k věci staví i Geršl, i když herní pobídky jsou podle něj jedinou cestou, jak zachovat konkurenceschopnost a nepřicházet o zaměstnance, kteří jinak odcházejí (virtuálně, méně už fyzicky) za lepším do zahraničí. Právě zamezení odlivu mozků do ciziny byl podle ministerstva kultury jeden z důvodů nové úpravy podpory gamingu, v němž podle údajů GDACZ pracuje přes 2 600 lidí. Většina pracovních pozic je koncentrovaná v Praze (54 procent) a v Brně (21 procent), přes 80 procent z pracovníků jsou muži.

Gamingu se v Česku daří, to je pravda, ale konkurence ve světě nespí, jak dokládá i příklad, který pro dokreslení situace na evropském i globálním trhu uvádí Vladimír Geršl: „Naše konzultační firma, jedna z největších na světě, má spoustu zahraničních klientů, a když se třeba teď podívám na naše německé klienty, tak v Německu není už práce v IT o tolik dražší. Díky globalizaci a remote workingu, tedy práci na dálku, se to dost srovnalo,“ vysvětluje manažer a pokračuje: „Německý studiový vývojář má ale od německé vlády pobídkové odečty a dostává zpětně 30 procent vynaložených nákladů. My nic. Už dnes se proto německý vývojář dostává pod náklady českých studií, jež přestávají být konkurenceschopná.“

Novela zákona o audiovizi to svými předpokládanými 40 až 50 miliony korun ročně pro gaming určitě nezmění. Je to však důležitý krok, jak výrazně upozornit na ekonomickou a společenskou hodnotu této kreativní oblasti. Téměř osm miliard otočených ročně v Česku není zase tak málo. A hlavně, jak ukazuje příklad Polska, herní průmysl umožňuje snadněji pronikat po sítích do světa, vydělávat slušné peníze a ke všemu spoluvytvářet národní identitu, která se ve světě počítačových her jen tak neztrácí.

Starodávné heslo „chléb a hry“ platí neustále, v dnešním světě však může mít zcela nový gamingový význam.