Proč vyvolá Trumpova obchodní válka chaos

Máme brát Donalda Trumpa doslovně, nebo vážně? Tak se v článku pro časopis The Atlantic zveřejněném v září 2016 ptala reportérka Salena Zitová. Ještě než se Trump dostane podruhé k prezidentské moci, je třeba jej brát vážněji a doslovněji než dříve.

Důkazem jsou jeho nominace, zejména Roberta F. Kennedyho mladšího na post ministra zdravotnictví, Peta Hegsetha na post ministra obrany, Tulsi Gabbardové do čela tajných služeb a Matta Gaetze na resort spravedlnosti. Výběr těchto lidí ukazuje, že Trump bude mnohem radikálnější. Obchodní politika je navíc oblastí, kde ho lze brát vážně i doslova; protekcionismus není jen jeho dlouhodobým osobním přesvědčením, ale věnoval se mu už během minulého mandátu.

Svět, který je složitější

Skutečnost, že je třeba brát Trumpa doslova i vážně, bohužel neznamená, že budoucí prezident (nebo lidé kolem něj) rozumí ekonomice obchodu. Pokud je ochoten skočit na Kennedyho „antivaxerské“ nesmysly, proč by se měl starat o to, co si o tom myslí ekonomové? Dopouští se přitom dvou velkých omylů: za prvé nemá ponětí o komparativních výhodách; za druhé, což je horší, nechápe, že obchodní bilanci tvoří agregátní nabídka a poptávka, nikoliv součet bilaterálních bilancí. Proto jeho celní válka obchodní deficit USA nesníží. Zejména v současném kontextu naopak povede spíše k inflaci, konfliktu s centrální bankou Fed a ke ztrátě důvěry v dolar. Pokud chce někdo něčeho více vyrábět – jako náhradu za dovoz, jak si přeje Donald Trump –, musí se zdroje odněkud vzít. Otázkou je odkud a jak?

Odpověď může znít „z vývozu díky silnějšímu dolaru“, protože cla snižují poptávku po zahraniční měně, za kterou se zboží dováží. Tímto způsobem se daň z dovozu stává daní z vývozu. Obchodní bilance se nezlepší.

V zásadě vždy vítězí makroekonomie, jak připomíná Richard Baldwin z International Institute for Management Development ve švýcarském Lausanne ve své poznámce pro Petersonův institut pro mezinárodní ekonomiku (PIIE). Obchodní bilance je rozdílem mezi agregátními příjmy a výdaji (nebo úsporami a investicemi). Dokud se tento ukazatel nezmění, nemění se ani obchodní bilance. Spojené státy americké již dlouho utrácejí znatelně více, než kolik činí jejich příjmy. To se projevuje v konzistentní čisté nabídce zahraničních úspor, která v období od druhého čtvrtletí 2021 do roku 2024 dosáhla v průměru 3,9 procenta HDP. Domácí sektory tedy musely v souhrnu vykazovat protichůdné deficity. Ve skutečnosti přebytek úspor nad investicemi v sektoru domácností činil 2,3 procenta HDP a v podnikovém sektoru 0,5 procenta. Celkově pouze vláda vykazovala deficit, který v průměru činil obrovských 6,7 procenta HDP. Pokud chceme odstranit vnější deficity, musejí se domácí sektory přizpůsobit v opačném gardu – tedy směrem k vyšším přebytkům úspor, přičemž největší přizpůsobení jistě přinesou tyto obrovské fiskální deficity.

Nezamýšlené důsledky

Jak ve svém článku pro Petersonův institut poznamenává Olivier Blanchard, Trump slíbil rozšířit daňové škrty přijaté v roce 2017. Navíc navrhl, aby se dávky sociálního zabezpečení a spropitné vůbec nedanily, aby se zvýšily odpočty státních a místních daní a aby sazba daně z příjmu právnických osob, jež se v roce 2017 snížila z 35 na 21 procent, u výrobních podniků dále poklesla až na 15 procent. Navrhl též hromadnou deportaci jedenácti milionů přistěhovalců bez dokladů. Stručně řečeno, plánuje snížit nabídku a stimulovat poptávku. To obchodní bilanci zhorší, nikoli zlepší. Navíc to vyvolá inflační tlaky, které bude muset potlačovat Fed. A mezitím bude federální dluh dál explozivně narůstat, což možná ohrozí důvěru v dolar.

Sečteno a podtrženo: díky politice, kterou navrhuje Trump, nelze snížit celkový obchodní deficit. Pokles bilaterálního deficitu s Čínou by jen zvýšil deficity s ostatními. To je vzhledem k přetrvávajícím makroekonomickým tlakům nevyhnutelné. Navíc se jeho diskriminační obchodní politika s šedesátiprocentními cly na Čínu a deseti- až dvacetiprocentními cly na ostatní země nutně rozšíří.

Donald Trump a jeho nohsledi uvidí, že vývoz z jiných zemí nahradí vývoz z Číny prostřednictvím překládky, montáže v jiných zemích nebo přímé konkurence. Odpovědí bude pak buď nutnost „prokázání původu“ se vší potřebnou byrokracií, nebo zvýšení cel na šedesát procent na veškerý dovoz. Jenže mezitím – nepochybně – dojde i k odvetným opatřením.

Takové rozšíření vysokých cel v USA a ve světě pravděpodobně po- vede k rychlému poklesu světového obchodu a výroby. Britský Národní institut pro ekonomický a sociální výzkum předvídá: „Kumulativně by reálný HDP Spojených států mohl být až o čtyři procenta nižší, než by byl bez zavedení cel.“ Domnívám se, že je to vzhledem k nastalé nejistotě příliš optimistický pohled. Přesto by se ani v takovém případě nemusel vnější deficit USA snížit. Záviselo by to na tom, zda by výdaje klesly více než produkce. Pokud by se tak stalo, obchodní bilance by se zlepšila. To by však rovněž znamenalo hlubokou recesi.

Nedávno jsem tu poukázal na to, že obchodní politika s největší pravděpodobností nezvrátí dlouhodobý pokles podílu pracovních míst v americké výrobě (vyšlo v týdeníku Euro 47/2024). Teď dodávám, že cla nedoprovázená snížením agregátních výdajů v poměru k produkci neodstraní vnější deficity. Samotná cla, zejména diskriminační cla na jednu konkrétní zemi, způsobí toliko ekonomický a politický zmatek, který se jako plevel rozšíří po celém světě. Když se anglický král Knut Veliký tváří v tvář stoupajícímu přílivu posadil na zem, učinil tak proto, aby názorně ukázal, že moře ovládat neumí. Trump věří, že to umí. Bude zklamán. A my bohužel také.

Martin Wolf, FT