Od kabinetu řízeného šéfem ODS si po loňských volbách mnozí slibovali div ne zázraky, alespoň soudě podle euforie, která v antibabišovském táboře tehdy vládla. Po roce můžeme částečně bilancovat a konstatovat, že patrně největším úspěchem kabinetu je, že pořád drží pohromadě.
Jinak je dojem rozpačitý. Dá se říct, že Fialův tým prohospodařil první, klíčový rok svého mandátu, pokud tedy měl v plánu skutečně provádět hlubší reformy. Protože ty je potřeba nastartovat hned, bez otálení. Jak se bude čas krátit, zásadnější změny bude stále méně reálné dotáhnout.
Například ozdravování veřejných financí, k němuž se sice vláda verbálně hlásí, ale v praxi pokračuje v babišovské rozhazovačné lince. Přitom jak upozorňují experti, problém státního rozpočtu tkví ve strukturálním deficitu. Nesouvisí tedy s hospodářským cyklem ani s mimořádnými výdaji, vyvolanými například válečnou situací na Ukrajině. „Říznout“ do toho ale vyžaduje kuráž, a tu Fialova vláda prostě nemá. A může stokrát opakovat, že to není možné kvůli složité válečně-energeticko-inflační situaci.
Kredit vládě náleží za zahraniční politiku, hlavně za postoj k válce na Ukrajině. Ale doma je to dost rozpačité i v řešení akutních problémů. Stačí si vzpomenout na přípravu zastropování cen energií, kdy dlouho nebylo jasno, jak to celé bude. Nebo chaotické pandemické verdikty. (Ano, před rokem jsme ještě chodili v respirátorech, rozjížděla se omikronová vlna a na akce směl jen omezený počet lidí.)
Podrobnou analýzu prvního roku Fialovy vlády přinášíme uvnitř tohoto vydání. „Po čtyřech letech tak může své funkční období, pokud se dožije jeho řádného konce, uzavřít s vysvědčením, že šlo o vládu, jež dokázala na mimořádné krizové jevy reagovat přinejlepším jen ad hoc údržbářským způsobem, často se zpožděním a chaoticky. Tedy s bilancí zhruba stejnou, s níž odcházela vláda Babišova,“ konstatuje v textu Josef Mlejnek jr.
Zatím nejbrilantnějším výkonem Fialova kabinetu je tedy rychlost jeho vzniku. Přitom dát dohromady pět různorodých stran se může jevit jako experimentování v chemické laboratoři s pěti různými látkami a jejich vzájemné promíchávání. Svorník Antibabiš byl ale velmi silný a patrně jen díky němu vznikla vláda tak rychle. A patrně díky němu pořád drží pohromadě: každé vystoupení „předsedy opozice“ a nyní i prezidentského kandidáta jako by oživovalo „manželský svazek“ koaličních stran, aby to spolu vydržely.
To na pražském magistrátu tento Antibabiš efekt nefunguje. Asi proto, že tam Babiš jako takový není. A hle, bezmála čtvrt roku od zářijových voleb není v dohledu ani „pražská vláda“, přestože by ji pohodlně mohly poskládat strany vládní koalice. K přenesení vládního modelu na pražský půdorys vyzýval i premiér Fiala, ale marně. Místo rychlé dohody se v médiích nešetřilo útočnými a jízlivými slovíčky. Před volbami i po nich. A minulý týden jednání mezi koalicí Spolu a Piráty zkrachovalo. Teď to vypadá, že by mohla vzniknout menšinová vláda Spolu opřená o ANO. Ano, ANO! Ono ANO, jemuž jinak ve Spolu nemohou přijít na jméno. Pokud tedy platí, že volby na pražský magistrát naznačují směr celostátní politiky, bude to po příštích sněmovních volbách zajímavé.
