Rok 2021: „rok zlomu“

Už v roce 2013, kdy se Andrej Babiš a jeho hnutí ANO jako politický meteorit vřítili do sněmovny a pak i do vlády, bylo jasné, že to nebude na chvíli. Potvrdilo se to o čtyři roky později, kdy Babiš vyhrál volby a stal se českým premiérem. Už tehdy bylo vysloveno to velké a zásadní proroctví: Andrej Babiš přišel do politiky v tu nejlepší chvíli, v čase dlouhého ekonomického růstu; v politice proto prohraje až ve chvíli, kdy se česká ekonomika dostane do vážných problémů a ukáže se, že premiér není tím zázračným krizovým manažerem, za kterého se prohlašuje, nýbrž vcelku průměrným podnikatelem s dobrými schopnostmi manipulace davem.

Předtucha se naplnila až letos, i když jen z poloviny. Babiš přišel o moc ve vládě velmi těsně, svou voličskou popularitu si však prakticky udržel a dál okouzluje minimálně jeden a půl milionu českých voličů, kteří mu vzdor všem aférám a karambolům zůstávají věrní. A to je potenciál, jenž se v každých dalších volbách během příštích čtyř let jistě ještě párkrát zúročí.

Zlé časy covidové pandemie, v níž se vyjevovala neschopnost české vlády i celé státní správy, která pod ní funguje, nakonec přece jen zbavila Babiše vládnoucí moci. Byla to ale prohra, v níž sehrála svou roli náhoda. Do parlamentu se o fous nedostalo několik potenciál­ních Babišových spojenců, což zcela jinak rozdalo karty na povolební mocenskou partii, v níž se nakonec s jasnou převahou radovala pětikoalice opozičních stran ODS, KDU-ČSL, TOP 09, Piráti a STAN. Síla nespokojenosti s Babišem byla jen o málo větší než přetrvávající víra v něj. Česká společnost – ti, kteří se o politiku ještě natolik zajímají, že chodí k volbám – se tak opět rozdělila skoro ideálně na dvě poloviny, jež v dohledné době sotva co spojí.

Nový premiér Petr Fiala, šéf ODS a lídr vítězné koalice demokratických stran proti Babišovi, přichází s politikou změny. „Toto je změna. My jsme změna. Vy jste změna,“ zvolal během říjnového volebního večera Fiala, když se protibabišovské spojenectví dozvědělo, že Babiše definitivně porazilo a že bude příští čtyři roky v Česku vládnout. V okamžicích vítězství těžko čekat víc než docela prázdné emotivní heslo, Fialovi se však do něj podařilo vměstnat vcelku podstatné poselství. Žádné zázračné recepty na lepší život v Česku nikdo nepřináší a ani přinést nemůže, platí však, že má-li se naladění společnosti změnit k lepšímu, budou na tom muset zapracovat společně všichni. Politici i ti, kteří je s nadějí na zlepšení volí.

Babišova spoušť

„Po Babišovi zůstává spoušť“, lze často číst v politických komentářích i na sociál­ních sítích, což je opět pravda jen částečná. Jako každá katastrofa, i covid-19 obnažil slabiny systému, které dříve nebyly tak vidět a nejsou úplně spojené s neschopností premiéra Babiše a jeho lidí ve vládě. Už v roce 2010, kdy končila úřednická vláda Jana Fischera, se odcházející přechodný premiér vyjádřil velmi tvrdě o fungování státní správy. Řekl tehdy, že když se s tímto problémem něco rychle neudělá, zhroutí se jednou celý státní systém jako domeček z karet. To se také během covidové krize skoro stalo. Zanedbání je ovšem na straně všech, kdo od roku 2010 vládli. Babiš byl posledním v řadě, kdo tento problém neřešil a začal to dělat až ve chvíli, kdy už přírodní katastrofa běžela naplno podle své ničivé logiky přežití viru a na reformy systémů bylo pozdě.

Rok 2021 to po kutilském kličkování Babišovy vlády v roce 2020 odhalil v plném rozsahu. Prozření, že státní systémy nejsou tak silné, aby plnily svou hlavní funkci – totiž ochránit bezpečí a životy lidí –, bylo velmi bolestné, protože stálo život desítek tisíc nakažených, kteří svůj boj s koronavirem z různých příčin prohráli. Těžko se divit, že státnímu systému dnes skoro nikdo nevěří a že ho odmítá i ve chvílích, kdy nabízí tu nejdůležitější a doposud nejúčinnější obranu v podobě očkování.

Nedůvěra v systém, který v posledních čtyřech letech reprezentoval Andrej Babiš a jeho spolupracovníci ve vládě, včetně pomalu mizející sociální demokracie, je hlavní příčinou obrovské náklonnosti ke covidovým dezinformacím. Rostoucí nedůvěra ve stát a jeho představitele rozleptává sociální soudržnost, jak je vidět v poslední vlně nemoci, během níž se lékaři, sestry a další zdravotní personál setkávají více s agresivním odmítáním než s projevy vděčnosti, tak časté v první vlně epidemie. O to více je s podivem, že k předpovídanému krachu systému stále nedošlo. Že ho tisíce lidí dál drží v běhu, často i navzdory zmatenosti v rozhodování vlády. Obdivuhodná odolnost, která patří k pozitivním zjištěním letošního roku prozření.

Proklamovaná spoušť po Babišově vládě je kupodivu méně patrná v ekonomické sféře. Letošek sice opět prudce nasvítil obrovské zrychlení v narůstání rozpočtových schodků, ale ani covidová a předvolební jízda Babišova hnutí a jeho vládních přátel nestrhla české hospodářství k hranici dluhové propasti, k bodu bezprostředního ohrožení. Jistě, z hlediska optiky rostoucích mandatorních výdajů, jež za Babišovy vlády rychle přibývaly, je rozpočtová situace vážná a konsolidace státních financí bude dost bolet. Česko ale naštěstí ani po orgiích mnohdy velmi primitivní populistické politiky odcházející vlády nepadá ke dnu.

Paradoxně se ukázalo, že česká ekonomika, napojená na globální trhy, je vcelku stabilně zakořeněná a jen tak něco s ní nezamává. Lidé místní ekonomice na rozdíl od politiky věří, jinak by asi dnes nemohli úřady a analytici hlásit rekordně nízkou nezaměstnanost, přičemž počet volných pracovních míst se stále pohybuje v řádu dvou statisíců. Prozření ekonomické z roku 2021 je vlastně také dost pozitivní – české hospodářství se drží navzdory zmatené a nekompetentní vládě, zjevně proto, že vládní kabinet na něj má menší vliv, než si mnoho lidí doposud připouštělo.

Sám a sám

Největší spoušť vládnutí současné garnitury zanechalo v oblasti, jež se naopak těžko měří a v níž je odborníkem každý. Morální rozklad společnosti, který je někdy na sociálních sítích až fyzicky cítit, je podobně mohutný jako rozval státní správy. Příčinou nejsou jen dotační aféry premiéra a nekončící otázka střetu zájmů, které Babiš svou popírací strategií nakonec úspěšně vytěsnil až za hranici svého premiérského mandátu, takže se může zdát, že je po problému, když už premiérem není. Babiš především radikálně snížil laťku politické nedůvěry, která může politika a jeho stranu či hnutí u veřejnosti ohrozit.

Přestal tak fungovat očistný mechanismus zpětné vazby, kdy je politik v zájmu vlastní strany pod tlakem skandálních informací nucen odstoupit, protože by jinak zásadně poškodil svou stranu a její preference. Zatímco letos taková politická zpětná vazba velmi tvrdě zafungovala třeba v sousedním Rakousku, kde kvůli podezření z korupce skončila politická kariéra kancléře Sebastiana Kurze, do té doby neotřesitelného dominátora rakouské politiky, v Česku se hlavním problémem setrvání v politice stala návštěva zavřené restaurace v době covidu či státem netolerované oslavy narozenin (krajský policejní ředitel Vladimír Husák, šéf Národní sportovní agentury Milan Hnilička). Malé ryby se v rámci tradičního veřejného „morálního juda“ musely obětovat, aby velké v klidu plavaly dál. Ani ty politické skandály už nejsou, co bývaly…

To vše jsou konkrétní kauzy, v nichž se používá strategie rozmlžování a drolení problému, která je pro české politické společenství daleko škodlivější než expremiérovo odmítání střetu zájmů nebo osobní Babišův boj v kauze Čapí hnízdo ve stylu rady doktora Plzáka – zatloukat, zatloukat, zatloukat. Babiš se svým lavírováním, gumovou pružností (ta umožňuje mít kdykoli jakýkoli názor, takový, který je právě nejvýhodnější pro získávání co největší počtu hlasů), ale i přetáčením pozornosti, prudkou změnou pozic a nedůsledností v držení slova či nějakého jasného tvrzení i letos výrazně pomohl k rozpadu veřejného prostoru jako místa, na němž je společnost schopna se na něčem společném dohodnout.

Vyjednat politickou budoucnost – Babiš něco takového ke své politické existenci nepotřebuje, stačí mu mluvit jen s těmi, kdo už jsou o něm přesvědčeni. I letošní říjnové volby, kdy vsadil opět vše sám na sebe, na kult své osobnosti, stejně jako to dělá například Tomio Okamura, mu koneckonců potvrdily, že to na stabilní volební zisky docela dobře stačí. Problém je v tom, že koaliční potenciál politika, jenž se orien­tuje na simulaci komunikace v rámci vlastní stále více nafukované cílové bubliny, je dříve nebo později prakticky nulový. Babiš letos neprohrál, protože by ho někdo na hlavu porazil (těch pár desítek tisíc hlasů není až tak zásadních), ale proto, že zapomněl na to, že v rozdrolené české politice potřebuje spojence, že nikdy nebude moct vládnout sám, že prostě musí dělat tu trapnou mocenskou politiku, ať se mu to líbí, nebo ne.

Tato Babišova slabost se v plné nahotě odhalila během letošních televizních předvolebních diskusí. Babiš v nich často visel ve vzduchoprázdnu, na rozdíl od ostatních nevypadal jako politik, který se pře s ostatními o nejlepší cestu do budoucna, připodobňoval se více malému klukovi, který přece už všem předvedl, že právě on a jedině on je nejlepší a nemůže se najednou smířit s tím, že to ostatní hlasitě nepotvrzují. Babišův podíl na destrukci českého veřejného prostoru, včetně práce jeho marketingového týmu, se jistě ještě dočká podrobného rozboru. Pochybovat o tom, že šlo o cíl, ne o vedlejší produkt přirozené premiérovy komunikace, se ale při nejlepší vůli nedá. O to paradoxnější by bylo, kdyby se nyní v roli kandidáta na prezidenta, o níž vážně uvažuje, Andrej Babiš snažil tvářit jako někdo, kdo pole zničené důvěry ve smysl politické komunikace chce najednou kultivovat a vylepšovat, jakkoli by to bylo v logice expremiérovy ne­omezené pružnosti.

Inscenace politiky

Uplynulý rok rovněž odhalil, do jak velké míry se na rozmazávání smyslu veřejné debaty podílí sama inscenace politiky v médiích. Ta v zájmu jakési falešné vyváženosti a větší sledovanosti simulují politiku jako dramatický konflikt nesmiřitelných, kteří pak po boji, jenž lidi dokáže do dění silně a autenticky vtáhnout, mají najednou hledat nějaké společné styčné body. Ostatně i překvapivý úspěch bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa byl před pěti lety vytvořen důsledně mediálně, díky dokonalé znalosti toho, jak média fungují, po čem a jak jdou, jak ovládají a manipulují své konzumenty.

2021 – rok zlomu a rok prozření, to je asi možná vůbec ta nejlepší kombinace. Můžeme si teď po nějakou dobu myslet, že změna přichází právě proto, že společnost přece jen prohlédla všechny ty marketingové fígle a falešné sliby a bude se na nějaký čas ráda a naplno věnovat politice jako vážné disciplíně usilující o rozumnou modernizaci společnosti dvacátých let 21. století. Nový rok naštěstí velmi rychle ukáže, jak moc tato naděje byla naivní a zda politický zlom opravdu přinesl společenské oživení Babišovy pouště, nebo regres k tradiční porevoluční politice, na niž by všichni už raději zapomněli. Ale kdo by si nepřál, aby po roku prozření a zlomu přišel
rok 2022 jako „rok změny“?