Psychoterapie na slepé koleji

Jiří Salvet je soukromý psychoterapeut z Brna. Najímá si kancelář v centru města, kam klienti docházejí na objednanou hodinu, na rozdíl od velkých klinik se s nikým nepotkávají a dva oddělené pokoje zajišťují dostatek pohodlí. Jiří Salvet má ovšem smůlu – protože je soukromý psychoterapeut a ne třeba lékař, psychiatr nebo klinický psycholog, není zařazen do režimu zdravotnických zařízení a svou praxi tak v době koronavirových opatření nesmí vykonávat. Sezení klientům může samozřejmě nabídnout online. To má ale svá úskalí. „Moje práce je tím ochuzena, chybí společné sdílení a hledání, vytratila se atmosféra důvěry a uvolnění,“ říká.

Navíc okruh klientů, kterým může takto svou pomoc nabídnout, se podstatně zúžil. Vyprávět doma v bytě u obrazovky počítače o svých problémech, které jsou často rodinného charakteru, a mít přitom ostatní za zdmi pokoje, nezaručuje klientům dostatek soukromí. Na dálku to pozná i zkušený psycho­terapeut. „Znám důvěrně již mnoho

koupelen, kam se s počítačem lidé uchylují, protože tam mají klid,“ přidává k dobrému. Když ale přijde řeč na finanční stránku věci, jde humor stranou. Pro Jiřího Salveta, jenž se psychoterapií živí a nemá „bokem“ ještě zaměstnanecký úvazek, je lock­down tvrdou ztrátou. „Zájem o online konzultace má menšina lidí. A obzvlášť problematické je to u klientů, které jsem předtím naživo nikdy neviděl,“ dodává brněnský psychoterapeut.

Do podobné situace jako Jiří Salvet se dostalo několik stovek dalších soukromých psychoterapeutů. Jejich stavovská organizace, Česká asociace pro psychoterapii (ČAP), jich včetně kandidátů sdružuje na 600, členství ale není povinné, a tak je počet privátních psychoterapeutů podle odhadů této profesní organizace zhruba dvakrát vyšší. Od prvního lockdownu loni na jaře se proto ČAP, jež je členem Evropské asocia­ce pro psychoterapii, celkem třikrát obrátila na ministerstvo zdravotnictví s žádostí o výjimku, pokaždé ale pohořela.

Protože privátní psychoterapeuti pracují jako OSVČ, nemohou být považováni za zdravotníky.

Psychoterapeuti se dočkali zamítavé odpovědi, jejíž argumentace se navíc točí v kruhu. Výjimku prý udělit nelze, protože jako soukromníci spadají pod živnostenský zákon. A protože pracují jako OSVČ, nemohou být považováni za zdravotníky. Navíc by prý lidé kvůli nim museli cestovat víc, než je zdrávo. „U šíření onemocnění covid-19 nejde pouze o samotný kontakt při poskytování individuálních služeb klientovi, ale i o to, aby byla snížena mobilita lidí,“ argumentoval Jan Bačina, ředitel právního odboru ministerstva zdravotnictví, proč jsou lékařské ordinace otevřeny, zatímco terapeutické konzultace se musejí odehrávat na dálku.

Jako hodinoví manželé

Koronavirová opatření až na dřeň odhalila zásadní potíž s přístupem k duševnímu zdraví. Přestože soukromí psychoterapeuti (alespoň ti, kteří jsou registrovaní v ČAP) procházejí náročným pětiletým akreditovaným výcvikem, mají předepsané supervize, sestavený plán celoživotního vzdělávání a často jsou za nimi tisíce hodin strávených s klienty, z pohledu legislativy jsou to obyčejní živnostníci, kteří pro svou obživu nepotřebují vůbec žádné vzdělání ani doklad. Asi jako hodinoví manželé. Není divu, že takové právní vakuum privátním psychoterapeu­tům nevyhovuje a volají po legislativním zakotvení standardů. „Máme za to, že není důležité kde, ale kým je psychoterapeutická pomoc poskytována. My splňujeme přísná profesní a etická pravidla a jako systémové řešení tedy navrhujeme uzákonění vázané živnosti psychoterapie novelizací zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, kde by byla zakotvena nová profese psychoterapeut,“ říká Olga Kunertová, členka výboru ČAP.

Bez úpravy zákona by totiž striktně vzato každý, kdo psychoterapeutická sezení na živnostenský list nabízí, měl na slovo psychoterapie zapomenout. Ta je dosud v Česku zdravotnickým oborem, který může nabízet pouze státem určený odborník. Je v tom i notná dávka ironie. Řada státních institucí, jako jsou soudy, probační a mediační služba nebo úřady pro sociálněprávní ochranu dětí, psychoterapeutické služby po soukromnících běžně poptávají. Protože ale vědí, že tento termín nesmějí používat, sahají po krycích názvech – od nejrůznějšího poradenství až po „psychosociální intervenci“.

Duše trpí čím dál víc

Až potud by mohlo jít o příběh rigidního státu, který na rozdíl třeba od sousedního Německa nebo Rakouska, kde je „nelékařská“ psychoterapie uznávána zákonem a částečně také hrazena z veřejného zdravotního pojištění, odmítá dialog a volání po regulaci. Za poslední rok ovšem výskyt duševních potíží v populaci prudce vrostl. Podle studie Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) z loňského listopadu nějakou formou duševního onemocnění trpí již každý třetí dospělý. V listopadu 2017 to přitom byl každý pátý. Alarmující je zejména čtyř­násobný nárůst depresí, stejně rychle roste také riziko sebevraždy, které postihuje již každého sedmého Čecha. Ohledně dětí žádný reprezentativní průzkum neexistuje. Zkušenosti krizových center ovšem říkají, že minimálně ve skupině těch znevýhodněných, kam patří třeba děti ze sociálně slabých rodin, je situace alarmující.

Alarmující je zejména čtyř­násobný nárůst depresí, stejně rychle roste také riziko sebevraždy, které postihuje již každého sedmého Čecha.

Stát navíc sám přiznává, že lidem, kteří se ocitli v tísni, nedokáže pomoct. „Bohužel není realistické očekávat, že existující služby budou schopny uspokojit nárůst poptávky související se zvýšením výskytu duševních onemocnění v populaci,“ konstatuje zpráva NÚDZ. Rada vlády pro duševní zdraví, jež má koordinaci vládní politiky na starost, namísto posílení individuální pomoci nabídla strádajícím lidem, že mohou zavolat na krizovou linku. A také doporučila portál opatruj.se, kde se lze dočíst poučné preventivní rady − třeba že lidé mají každý den chodit do přírody, hledat smyslu­plnou práci a pravidelně spát…

Pokud jde o psychoterapii, což je široce uznávaná a také nejdostupnější forma péče o duši, stát žádné řešení, kdy by se lidé o svých problémech mohli bavit „naživo“, zatím nevymyslel. O tom, že by v krizové situaci povolil privátní sféře, aby pomoc mohla poskytovat nejen virtuálně, lze navíc úspěšně pochybovat. Zmíněná vládní rada, které mimochodem předsedá sám premiér Andrej Babiš, má 22 členů. Za soukromé psychoterapeuty v ní nesedí nikdo.