Putinova krvavá dvouletka

Je to pouze jedna z nových věcí, kterou jsme se kvůli Putinově agresi na Ukrajině naučili vnímat tak nějak mimochodem. Jsou to velmi detailní záběry z bez­pilotních prostředků zachycující, jak drony ničí protivníkovu techniku, a zblízka pak vidíme často drastickou smrt nepřátelských vojáků.

Zrovna před pár dny na autora tohoto textu na síti X (dříve Twitteru) opět vykouklo jedno černo­bílé video, na němž dron visí nad zákopem, přes který leží umírající voják s amputovanýma nohama. Umíral tam minutu? Pět? Deset? A přesně v tomto okamžiku člověku dochází, proč se na takové video vlastně dívá? A hlavně – jak se mohlo stát, že se takové tragédie dějí znovu a znovu v Evropě?

Jedinou cestou, jak je zastavit, je porazit ruské síly na ukrajinském bojišti. Většina západních stratégů si to uvědomila už dávno, a tak hned od začátku Putinova běsnění pomáhá západní společenství Kyjevu, co to jde. Rusku se totiž musí zavčasu, dokud ještě není u hranic západo- a středoevropských zemí, a bolestivě ukázat, že překročilo veškerá myslitelná pravidla.

Takovým středobodem západní pomoci je německé město Ramstein. Spojené státy tam od roku 1951 mají jednu ze svých nejdůležitějších zaoceánských vojenských základen. Právě tady se čas od času scházejí ministři či velitelé armád a plánují vývoj pomoci Ukrajině. Ramstein se proto stal takovou věštírnou toho, jaký materiál a technika se na válčiště dostane.

Už loni v lednu tam třeba od Jana Jireše, vrchního ředitele ministerstva obrany, zaznělo: „Shoda panovala v tom, že se v dodávkách pro Ukrajinu musíme posunout na kvalitativně vyšší úroveň. To jednak znamená začít dodávat moderní těžkou vojenskou techniku západní provenience, zadruhé poskytovat vždy celý balík schopností – včetně náhradních dílů na dodanou techniku, zajištění oprav a údržby a výcviku vojáků.“

Byl to tehdy poměrně zlomový Ramstein, který ukončil první fázi zahraniční pomoci a nastartoval druhou. Ostatně z Jirešových slov je to pochopitelné. V prvních měsících ruské agrese státy a průmysl pomáhaly především dodávkami studenoválečné techniky východního bloku, která pocházela z přebytků evropských armád nebo se ještě dala najít různě po skladech a odstavných plochách jako součást dříve vyřazených a nepotřebných zásob.

Jenže třicet let po konci studené války už této techniky nebylo nikde moc a Ukrajina navíc potřebuje vysokou kvantitu zbraní, a tak se možnosti soukromých zbrojních firem i samotných států rychle vyčerpaly. Proto přišla další etapa, kdy Ukrajinci začali dostávat především starší západní zbraně. To už ovšem bylo spojeno s nutností tamější vojáky i cvičit, neboť tuhle techniku měli v rukou poprvé.

Pomoc nejen Ukrajině

Pokud se podíváme na celková čísla, pomoc jde do bilionů korun. Použité metody výpočtu se ale liší. Záleží na tom, jestli se operuje s přislíbenými čísly, nebo reál­ně dodanou technikou. Před několika dny tak například tiskové agentury převzaly informaci, že od 24. února 2022 dosáhla americká pomoc Kyjevu zhruba 75 miliard dolarů (1,8 bilionu korun), ostatní země NATO a další partnerské státy daly dohromady přes 100 miliard dolarů (2,3 bilionu korun).

Podle dokumentu Vojenská pomoc Ukrajině od ruské invaze, který před několika dny zveřejnila knihovna britského parlamentu, vypadají celková čísla jinak. Report uvádí, že co se týče pomoci USA, ta dosáhla hodnoty 44,2 miliardy dolarů. Sama Velká Británie pak dodala materiál v hodnotě 12 miliard dolarů.

Do pomoci je třeba dále započítat i miliardy dolarů, jež Washington poskytl svým spojencům na modernizaci ozbrojených sil výměnou za to, že se zbavili vlastní techniky ve prospěch ukrajinských obránců. Premiér Petr Fiala v té souvislosti loni v červnu zmínil, že Praha tak od USA získala v přepočtu 7,1 miliardy korun. Část z této sumy byla použita například na zprovoznění několika starších helikoptér, jež česká armáda v příštích letech získá od Spojených států.

Ať už je použita jakákoli metodologie, jasně vychází, že americká pomoc je pro obranyschopnost Ukrajiny naprosto zásadní a bez zapojení Washingtonu by to Kyjev, respektive celá Evropa, měly v těchto měsících daleko těžší.

Pokud jde o konkrétní podobu pomoci, ta se také v průběhu dvouleté války proměňuje. Zatímco ze začátku ukrajinská armáda potřebovala především těžkou obrněnou techniku východní konstrukční školy, jako jsou tanky, transportéry či bojová vozidla a značně mobilní raketomety schopné rychlých přesunů, postupně se priority změnily.

Když konflikt přešel z dynamické fáze do statických bojů, bylo třeba jiných zbraní. Především tedy samohybné houfnice a obrovské množství dělostřelecké munice. Ta je při nynějším průběhu ruské invaze klíčovým zbožím.

Průmyslová zóna Ukrajina

Jak už bylo řečeno na začátku, během této války rapidně vzrostla důležitost, a tedy i potřeba bezpilotních prostředků. Nejen pro ničení nepřátelských zbraní a lidské síly, ale i pro zajištění přehledu nad bojištěm, průzkumu a pro vedení operací.

Protože spotřeba materiálu je skutečně vysoká a řada armádních logistiků díky tomu pochopila, že maximalizované skladové zásoby budou alfou a omegou úspěchu, mnoho dodavatelů si uvědomilo, že nejlogičtější a finančně nejvýhodnější řešení bude stavět výrobní kapacity přímo na ukrajinském území. Tedy jen stovky kilometrů od frontových linií.

Loni v červnu tak třeba turecká média psala, že vláda v Ankaře vydala nutná povolení společnosti Baykar vyrábějící drony Bayraktar k tomu, aby mohla postavit svou linku na Ukrajině. Obecně se očekává, že výroba by se tam mohla rozjet v roce 2025. S podobným modelem koketují i další zbrojaři. Otázkou samozřejmě je, do jaké míry jde jen o marketingové vábničky namířené na Kyjev a nakolik o promyšlenou vizi s reál­nými základy.

Například loni se hojně psalo o úmyslu německé zbrojní firmy Rheinmetall. Ta chce na ukrajinském území vybudovat kapacity pro výrobu obrněných transportérů Fox a pásových bojových vozidel Lynx. O tancích, jež jsou v ukrajinském konfliktu jedním z „gamechangerů“, se zatím nemluví. Poslední informace k tomuto záměru pocházejí z loňského 1. prosince. Agentura Reuters tehdy citovala ředitele Rheinmetallu Armina Pappergera, který tvrdil, že továrna na Ukrajině se rozjede nejdříve v roce 2024. „Až se podepíše kontrakt, první vozidla Fox chceme mít hotová do šesti sedmi měsíců, Lynxe pak za dvanáct až třináct měsíců,“ počítal Papperger.

Časový harmonogram továrny zatím podle Reuters vypadá tak, že výroba německých transportérů na Ukrajině by se měla naplno rozjet na konci léta. Linka na bojová vozidla by měla naběhnout do léta 2025.

Zbrojařský byznys profituje

Válka na Ukrajině se ovšem odrazila v byznysu většiny světových zbrojovek. Tedy nejen těch, které se chystají přímo na území bránícího se státu stavět své továrny nebo montážní linky. Roky 2022 a 2023 se do hospodaření obranného průmyslu zapsaly velmi výrazným písmem. Profitují téměř všichni.

Nejde jen o zisky způsobené ukrajinským apetitem. Nakupují všechny armády. Jeden z hlavních poznatků téhle Putinovy války totiž je, že si velitelé ozbrojených armád velmi jasně uvědomili, jak náročné a vyčerpávající vedení teritoriálního konfliktu je. Všichni viděli téměř v přímém přenosu, jak rychle se vyprázdnily plné sklady s technikou, municí a materiálem. Ukazuje se, že ani sebevětší zásoby nestačí, a pokud dojde k přerušení logistického řetězce, napadená země se může velmi rychle dostat do kritické situace. Každý stát a každá armáda tak nyní ve velké rychlosti budují další skladové kapacity a doplňují všechny druhy materiálu.

Svou roli v hospodářském růstu zbrojního segmentu primárně hraje nejen výroba nažhavená na maximum, ale druhotně i kvapně se zvyšující ceny. Ty žene vzhůru právě obrovská poptávka a nedostatek některých surovin na trhu.

Zatímco v první fázi války obranný průmysl pro Ukrajince především repasoval, opravoval a modernizoval těžké technologie mentálně odpovídající době studené války, teď je největší tlak na výrobu munice. A to především nábojů pro dělostřelectvo.

S tím, jak na bojišti zůstává stále víc zničené staré techniky a ukrajinská armá­da se postupně učí se současnými západními technologiemi, přeorien­tovává se i zbrojní průmysl na dodávky modernějších zbraní. Na nich už sice není takový finanční „vývar“, ale zase přinášejí dlouhodobější efekt, kdy si nesou velký modernizační potenciál a udržitelnost.

Klíčová je spojenecká vazba

Zatím dvouletý průběh ruské okupační války přinesl už několik bodů zlomu. Ukrajinská armáda se díky němu velmi rychle posouvá dopředu a – za cenu bolestivých ztrát – získává bojové zkušenosti, které dnes žádný jiný stát severní polokoule nemá. Přesto je zřejmé, že pokud by Kyjev zůstal v celé věci sám, obrana před ruským drancováním bude téměř nemožná. V přímém přenosu si tak dennodenně ověřujeme, jak důležitá je spojenecká vazba a že peníze do obrany jsou dobrou investicí.

V téhle souvislosti nedávná slova náčelníka generálního štábu Karla Řehky o třech procentech HDP do obrany nepůsobí vůbec pošetile. I proto, že konflikt to bude ještě dlouhý, a ať už skončí jakkoli, pro bezpečnost Evropy půjde o zásadní výzvu. Až konec Putinovy války totiž odhalí, jaká je skutečná úroveň evropské obranyschopnosti.

Autor je redaktorem České televize