Raději do ciziny než doma

Číslo pět. Na této pozici měla ministryně obrany Jana Černochová domácí obranný průmysl, když letos v lednu představovala desítku svých priorit. Chtěla, aby se ke společnostem včas dostávaly ministerské požadavky nebo představy. „Obranné firmy tak budou mít potřebné informace, včetně plánů, informací o projektech, aby se český průmysl mohl připravit,“ prohlásila Černochová v lednu.

Bylo to několik týdnů předtím, než dal ruský diktátor Vladimir Putin pokyn svým vojákům k barbarské invazi na Ukrajinu. A stejně jako se tato agrese projevuje v každodenním životě celého světa, citelně se promítá do fungování obranného průmyslu. I toho českého. Ministerstvo obrany ani firmy sice nechtějí své aktivity na pomoc ukrajinské armádě popisovat či konkretizovat, ale věc je poměrně jasná.

Český obranný průmysl působí nyní v dodávkách značně aktivně. Jeden z hlavních důvodů je poměrně logický. „Tím, že dnes ukrajinští politici a vojáci vidí, co všechno a jak rychle jim přichází z Česka, si naše firmy dělají velmi dobrou pozici před rekonstrukcí země a modernizací jejích ozbrojených sil,“ popisuje jeden z vrcholných ministerských úředníků.

Dlouholetý nesoulad

Současné dodávky na Ukrajinu, jejichž celková hodnota půjde do miliard korun, připomněly minulou éru zbrojního průmyslu, kdy československé podniky dodávaly především na východní trhy a partnerským zemím sovětského bloku. V této souvislosti Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu ve svém starším textu uvádí: „V letech 1984 až 1988 vyvezlo Československo zbraně a vojenskou techniku za 2,7 miliardy amerických dolarů (v cenách roku 1985, pozn. red.), a zařadilo se tak na sedmé místo mezi světovými exportéry zbraní.“

Do té doby zapadá i produkce samohybného děla DANA – vzniklo ve slovenské továrně ZŤS Dubnica nad Váhom. A monstrózní houfnice na kolovém podvozku stále zůstává jednou z hlavních těžkých zbraní české armády. Dnes sice moderní dělostřelectvo vypadá jinak, ale šlo o jeden z nejkvalitnějších výrobků československého zbrojního průmyslu ve druhé polovině 20. století.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let těchto houfnic vzniklo téměř sedm stovek a staly se výborným vývozním artiklem v rámci Varšavské smlouvy a spřátelených zemí.

A faktem je, že žádný takový přelomový výrobek nyní v českých, moravských či slezských zbrojních firmách nevzniká. Větší společnosti sázejí především na spolupráci se světovými zbrojovkami nebo na modernizaci osvědčené techniky. Časově a finančně nákladný výzkum a vývoj si může dovolit jen několik z nich.

Zbrojaři mluví o tom, že největší zádrhel je prý u ministerstva obrany. Pro své výrobky potřebují referenčního zákazníka, ale když si je česká armáda nepořídí a neudělá jim reklamu, uchytit se na zahraničních trzích je údajně mnohem komplikovanější. Na to ale ministerstvo dlouhodobě – a logicky – dodává, že pokud je český výrobek o tolik lepší než zahraniční konkurence, ať se přihlásí do soutěže, a vyhraje-li, obrana si jej pořídí.

Tento dlouholetý „nesoulad“ resor­tu obrany se zbrojním průmyslem zřejmě vedl současnou ministryni Černocho­vou k tomu, aby si komunikaci s firmami stanovila za jednu ze svých priorit. O „normalizaci“ vztahů se zbrojními firmami se však pokoušela řada jejích předchůdců a žádný s přelomovým řešením nepřišel. I v obranném prů­myslu totiž panuje obrovská řevnivost – možná ještě větší než v jiných odvět­vích –, a pokud ministerstvo najde společnou řeč s jednou společností, řadě ostatních to začne vadit.

Export

Třenice ukazuje jedna věc. V Česku už 25 let existuje Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR (AOBP), která má firmy vyrábějící a obchodující s vojenským materiálem zastřešovat. Jenže i kvůli dlouhodobým rozepřím některých jejích členů se před pěti lety odehrál překvapivý krok. V rámci Hospodářské komory ČR vznikla Sekce obranného průmyslu. A ta postupně začala představovat výraznou „konkurenci“ AOBP.

Například když letos 10. ledna ministryně Černochová představovala své priority, oznámila, že podpora obranného průmyslu bude probíhat přes Hospodářskou komoru. Dlouhodobou řevnivost v obranném průmyslu také dokresluje fakt, že se větší firmy nebyly schopné domluvit na společném modernizačním programu pro Armádu ČR. V minulosti se jich připravovalo několik, například opravy zmiňovaných houfnic DANA, ale projekt se nedostal do finální fáze.

Ministerstvo obrany sice disponuje vlastními státními podniky, ale ani jejich spolupráce není jednoduchá. Třeba opravny VOP CZ v Šenově u Nového Jičína se dlouhodobě potýkají s tím, jak vyvážit nedostatek zakázek pro armádu civilní výrobou. Pro vojsko historicky montovaly obrněná vozidla Pandur II, teď by měly provést druhou modernizaci 33 tanků T-72M4CZ, nicméně k zajištění životaschopnosti to stačit nebude.

Vzhlížejí proto k odloženému nákupu pásových bojových vozidel pěchoty, který by mohl šenovské opravny zajistit na několik desítek let. Jenže příprava zakázky loni v listopadu zamrzla a nikdo zatím neřekl, kdy a jak bude pokračovat. Což je důvod, proč pro všechny české zbrojaře zůstávají prioritou především zahraniční trhy.

Na ně se předloni vyvezl zbrojní materiál za celkových 17 miliard korun – pro srovnání, například v roce 2016 činil export 18,6 miliardy. A je pravděpodobné, že kvůli válce na Ukrajině a jejím důsledkům bude vývoz pro český obranný průmysl ještě významnější než dřív.

Autor je členem redakce Reportérů ČT