Riskantní energetické zdržování

Dostavba Dukovan podle všeho míří k nepříjemnému zpoždění, termín podpisu smluv se posouvá. Prý se čeká na rozhodnutí antimonopolního úřadu k odvolání francouzské EDF, jejíž nabídku loni ČEZ a stát odmítly jako méně výhodnou a dražší. Kromě toho se čeká na notifikaci neboli schválení veřejné podpory u Evropské komise. O tu ale zatím vláda ani nepožádala. Bez ní lze sice smlouvy uzavřít, ale nelze pokračovat v přípravě stavby.

Navíc je stále otevřena otázka financování. Tak vysoký úvěr si ČEZ nemůže dovolit, a tak se jednalo o tom, zda vláda vykoupí menšinové akcionáře a ČEZ bude plně státní nebo převezme alespoň dceřinou společnost Dukovany II, která hraje roli investora. Podle neoficiálních dostupných informací dohoda nakonec vypadá tak, že stát převezme jen 70 procent akcií společnosti Dukovany II a zbytek si ČEZ ponechá. ČEZ má od rozhodnutí stavět v Dukovanech opci na předání investora. Zde došlo k dalšímu posunutí termínu pro možnost uplatnění opce až na konec června. Tím dochází k dalšímu posunu termínů, protože ČEZ může státu doručit oznámení o odložení převodu této společnosti nově až do konce srpna. To už bude jen pár dní do voleb, které s vysokou pravděpodobností vyhraje Andrej Babiš, který chce celý ČEZ zestátnit vykoupením minoritářů. Takže může být zase všechno jinak. Tím se nám situace pěkně zkomplikovala a je docela pravděpodobné, že nakonec bude rozhodovat Babišova vláda, které to bude také chvíli trvat, než se v transakci zorientuje. A jsme u pořádného zdržení, které posune začátek výstavby, což si moc nemůžeme dovolit. Protože uhelné elektrárny skončí kvůli vysokým cenám emisních povolenek již v nejbližších třech až čtyřech letech, zůstanou jenom kombinované teplárny s výrobou elektřiny a elektrárna Ledvice. Státní podnik ČEPS ve své poslední analýze zdrojové přiměřenosti z loňska počítá s tím, že budeme elektřiny už od příštího roku více dovážet než vyvážet. Nicméně vyslovuje jisté pochybnosti, zda bude odkud, zejména v příštím desetiletí. Zvláště pokud naplánované zdroje budou mít zpoždění. A nejtíživější situace bude právě v polovině třicátých let, kdy má být dokončen první nový blok v Dukovanech.

Brusel chce další rozvoj OZE

V Česku mají postupně situaci řešit nové paroplynové plynové elektrárny, jejichž výstavba vázne, protože zákon, který by zjednodušoval jejich povolování a výstavbu, byl schválený teprve před pár dny. Ale nevázne to jenom v Česku. Německo mělo letos začít stavět 12,5 GW plynových elektráren připravených na spalování vodíku. Jenže padla vláda a ta nová chce stavět ještě dokonce 20 GW, ale místo vodíku je má dekarbonizovat zařízení pro zachytávání a ukládání CO2. To je ale technologie, která není zatím příliš odzkoušená, a hlavně je drahá.

I když tento posun má logiku, protože se ukazuje, že zeleného vodíku vyrobeného obnovitelnými zdroji bude málo a nevypadá to, že by zatím astronomické ceny měly nějak padat se zvyšováním výroby. Takže důsledkem bude také zpoždění a nedostatek řiditelných zdrojů energie využitelných v situacích, kdy nesvítí slunce a nefouká, ale i k trvalému provozu pro stabilizaci cen při základním zatížení sítě. To věstí nedostatek energie na trhu, a tím i rostoucí ceny. V Bruselu si mezitím zpracovali Akční plán pro energetiku, jehož cílem má být v této situaci snížení cen. Nicméně jde o velmi obecné teze a snižování cen státními intervencemi. Posun k realističtější verzi dekarbonizace to není ani náhodou. Plán je stále založen na dalším prudkém rozvoji obnovitelných zdrojů a dobudování přeshraničních propojení energetických sítí, protože prý vždy někde svítí slunce nebo fouká vítr a posílání elektřiny přes hranice má pomoct stabilitě sítí v celé Evropě. Jenže jednak máme za sebou zkušenost, kterak v loňském prosinci nefoukalo v celé Evropě. A za druhé ani Německo není schopné dokončit propojení baltských větrníků s bavorským průmyslem.

Je také otázkou, nakolik o to jednotlivé státy, zejména ty s dostatečnou kapacitou řiditelných zdrojů a levnou elektřinou, kterou masově exportují, budou stát. Jde vesměs o země s nejnižší cenou energie v Evropě. Státy, jako jsou třeba Norsko a Švédsko, by naopak nejraději své elektrické propojení s Německem a Dánskem přerušily, protože když v Německu a Dánsku nefouká, nakupují vesele ve Skandinávii a zvyšují jim ceny. Francouzi zase spekulují o nějaké formě vývozních poplatků. Každopádně propojení sítí bude stát desítky miliard eur a bude trvat desetiletí a možná ne jedno. Jediné opatření z akčního plánu, které může být funkční, jsou opět dotace k cenám a snížení energetických daní. Ale to záleží na tom, zda jsou na to zdroje ve státní kase. A o zlevnění emisních povolenek, jež by jako jediné opatření pomohlo, protože by ještě chvíli udrželo při životě uhlí, nechtějí v Bruselu slyšet.