Rodící se Česko­slovensko jako nová ekonomika

Hloubku dezintegrace střední Evropy, jaká nastala v roce 1918, si umíme jen stěží představit. Nově nakreslené hranice údajně „národních států“, z nichž většina s jistými obměnami přetrvala, sice neseme v paměti, ale je to jen pověstná pěna na povrchu oceánu. Proudy skryté pod jejím povrchem na poli ekonomiky již drtivá většina z nás nedohlédne.

Nejrychleji byly změny patrné na železniční síti. Tratě budované během druhé poloviny 19. století počítaly s existu­jícím uspořádáním, kdy byla střední Evropa rozdělena mezi tři im­péria – Německo (Prusko), Rakousko-Uhersko a Rusko – namísto změti hranic řady nástupnických států, jež vzešly z popela první světové války.

Dopravní tepna, jako byla kupříkladu dráha z Budapešti do Černovic (dnes na západní Ukrajině) představující doslovnou osu východní části habsburské monarchie, nově překračovala státní hranici hned několikrát. Dodnes nás mohou fascinovat některá věru velkoryse koncipovaná předválečná nádraží, která se, jak to trefně charakterizoval maďarský meziválečný ekonom a propagátor evropské integrace Elemér Hantos, stala s prudkým poklesem dopravy mezi nástupnickými státy doslova „hřbitovy“ spojů.

Politická dezintegrace s sebou navíc přinášela i rozbití dosavadních dlouhodobých hospodářských vazeb. Soudobí hospodářští historikové odhadují, že kvůli první světové válce světový obchod poklesl o – do té doby těžko představitelných – 25 procent! A trvalo až do roku 1924, než se obchod dostal zpátky na předválečnou úroveň. To ovšem předznamenávalo konjunkturu, která trvala jen pár let. Po propuknutí velké hospodářské krize ve třicátých letech došlo znovu k poklesu obchodu téměř o třetinu oproti roku 1929 (což znamenalo, že se ocitl i pod předválečnou úrovní). Podle dnes užívaných výpočtů tentokrát trvalo až do sedmdesátých let, než se tempo růstu obchodu navrátilo na úroveň z doby před první světovou válkou.

V laboratoři modernizace

Jen z těchto zběžných čísel je zřejmé, že ani v roce vzniku ČSR nefungovalo heslo „svůj k svému“ jako životaschopný princip. Na to již světové hospodářství bylo příliš provázané a hospodářsky rozvinuté české země byly jeho integrální součástí. Habsburská monarchie bývala v Evropě největší zónou volného obchodu (formálně šlo o celní unii se společnou měnou). Již před válkou byla považována za předobraz rodící se globální ekonomiky. A nyní, po jejím skončení, tento prostor znovu výmluvně odrážel vývojové trendy světa.

Jak před časem poznamenala americká historička Tara Zahra z Chicagské univerzity: „Rozpad (rakousko-uherské) monarchie do podoby hašteřivých národních států, z nichž každý jednotlivě vyznával vyhrocený ekonomický nacionalismus, byl současníky považován za mikrokosmos rozkladu globální ekonomiky. Na druhé straně se však střední Evropa stala i laboratoří rekonstrukce a modernizace globalismu a internacionalismu.“

Československu, jehož dějiny Zahra studovala, náleželo v tomto příběhu prominentní místo. Vysloužilo si za oceánem brzy přezdívku „Yankee of Europe“ (Amík Evropy), která nejenže měla upozorňovat na vyspělost zdejšího demokratického uspořádání v rámci nečitelnosti prostoru pro americké pozorovatele, nýbrž evokovat i její relativní ekonomickou vyspělost a vstřícnost k tehdy módnímu vědeckému managementu výroby spojovanému s fordismem.

Na Československo nepřešlo dědictví bývalé monarchie rovnoměrně: nový stát zdědil málo území a populace, ale zato hodně průmyslové výroby. V konkrétních číslech to činilo zhruba pětinu původního území, jednu čtvrtinu obyvatel, ale plné tři čtvrtiny průmyslové základny Rakouska-Uherska! To ovšem vedlo k přímé existenční závislosti ČSR na exportu. Domácí trh dostatečný odbyt ani zdaleka neumožňoval, rozsáhlý vnitřní trh monarchie zmizel.

Zároveň, jak jsme viděli výše, dobové společenské klima těmto potřebám nehovělo. Propad obchodu za války a po jejím skončení spolu s protekcionistickými tendencemi nástupnických států nevytvářely zrovna slibné prostředí pro zářnou budoucnost. Ostatně ani československé elity nebyly ušetřeny podobných dilemat jako jejich sousedé – zajištění politické nezávislosti nové republiky vyžadovalo maximální separaci. S výjimkou „zbytkového“ Rakouska, jež v dané chvíli nevypadalo vůbec životaschopně a vřelým přáním jeho obyvatel bylo tehdy spojení s Německem, to byla potřeba, již sdíleli vůdci všech nových států v regionu.

Když se Keynes divil…

Hospodářské potřeby čs. státu s příliš velkou průmyslovou základnou však velely ke snahám o větší hospodářskou spolupráci. Ta nebyla bez rizik. Zvláště v okleštěném Maďarsku padaly takové myšlenky na úrodnou půdu – a výše citovaný Hantos v tom nebyl jediný. Ekonomická integrace středoevropského prostoru mohla být efektivní cestou, jak obnovit stát uherské koruny; v jiné podobě ale zase mohla vést k upevnění německé dominance ve střední Evropě. Oklikou by tak poražené země dosáhly svých válečných cílů: německá Mitteleuropa ve spolupráci s Maďary ovládajícími velké Uhry. A to byla smrtící kombinace pro tvůrce ČSR, čehož si byli dobře vědomi. Politické potřeby tak musely převážit nad ekonomickými.

Pro domácí výrobu to spolu s váznoucím obchodem nepředstavovalo jedinou obtíž. Silná domácí bankovní lobby žádala silnou korunu nejen jako aranžmá vyhovující jejím zájmům jako věřitele, ale ve spojení s příslušnými stranami – přede­vším s národně demokratickou stranou Karla Kramáře a Aloise Rašína – měla být silná měna zároveň symbolem silné státnosti. Pro průmysl závisejícím na exportu, jemuž by ve složitých poválečných podmínkách spíše vyhovovala slábnoucí měna usnadňující vývoz, to byl další existenční problém.

Až do roku 1921 inflace pokračovala a s tím docházelo i k rychlé hospodářské obnově. Když však otěže ministerstva financí převzali znovu Rašínovi lidé (a od podzimu 1922 nakonec i on sám), hodnota koruny začala prostřednictvím cílených opatření narůstat. Exportní průmysl se ocitl v krizi a nezaměstnanost vystoupala až na – alespoň do té doby nepředstavitelných – 440 tisíc osob v lednu 1923. Při nedokonalosti tehdejšího sčítání si můžeme být jisti, že číslo bylo reálně ještě vyšší a dalece překračovalo míru nezaměstnanosti i z dob, kdy se vraceli vojáci z fronty a demobilizoval se válečný průmysl – tedy v letech 1918 až 1919.

S upřímným údivem sledoval československé snahy i jeden z nejpřednějších britských ekonomů John Maynard Keynes a bezprostředně je komentoval v roce 1923 ve svém slavném díle Pojednání o měnové reformě: „Tato politika stála zemi průmyslo­vou krizi a vážnou nezaměstnanost. Za jakým cílem? Sám nevím… Rašín měl dovršit svůj úkol stabilizací měny na pevném a stabilním základu. Místo toho užil své veliké autority, aby destabilizoval hospodářství marným procesem deflace.“ Pro podnikatelské prostředí za takových okolností vyvstávaly mnohé výzvy, na něž dosavadní zkušenosti nedávaly vždy jasnou odpověď.

Kameníčkův strojní byznys

Jak jsme již konstatovali v úvodním díle našeho seriálu, makroekonomický pohled bývá příliš omezený. I tak obecné nepřívětivé okolnosti dokázaly být v jednotlivých případech proměněny v úspěch. Příkladem uchopení příležitostí vyplývajících z formování národního trhu může být úspěšný rozvoj strojírenského podnikání Jiřího Kameníčka (1894–1976).

Kameníček strávil válku ve Velké Británii, kam vyrazil na zkušenou, a po návratu nastoupil do pražské továrny Karla Jockela, jež se jako jedna z mála v zemi věnovala výrobě kovoobráběcích strojů a úspěšně vyvážela své výrobky do Německa či Ruska. Ještě důležitější však pro ni bylo zásobování trhu rakousko-uherského. Již rok po vzniku ČSR Kameníček podnik převzal, zřejmě proto, že Jockelovi dědicové se rozhodli opustit republiku. Postupně začal inovovat výrobní program a podařilo se mu úspěšně překonávat dominanci zahraničních producentů na českém trhu i nedůvěru domácího prostředí k českým strojům.

Během dvacátých let 20. století si Kameníčkova firma vybudovala pozici jakéhosi neformálního zástupce zejména britských a amerických strojíren na českém trhu, když jejich výrobky dovážela, kompletovala a servisovala. Ve spolupráci s akademickým sektorem, konkrétně pozdějším profesorem pražské techniky Dr. Otakarem Grösslem, navíc Kameníček postupně vyvíjel i vlastní konstrukce brusek odpovídajících tuzemským potřebám.

Úspěch firmy a její prvotní růst vyvrcholil v kontextu konjunktury domácího strojírenství ve druhé polovině dvacátých let, kdy Kameníček zakoupil novou továrnu v Hostivaři (pozdější TOS). Ačkoliv si firma později v období krize prošla těžším obdobím, neboť její výrobky cílily na větší podniky (asi 80 procent produkce směřovalo do pěti největších strojíren, na které krize doléhala velmi těžce, a nedokázala dodávat rodícím se menším firmám), vyšla nakonec i z těchto časů posílena. A to hlavně díky zakázkám na obráběcí stroje pro výrobu lokomotiv od železniční správy. Po roce 1933 se pak se svými výrobky úspěšně vrátila i na zahraniční trhy – nejprve do Polska a do Číny. Masivní nárůst výdajů na zbrojení ve druhé polovině třicátých let pak firmě otevřel další, netušené možnosti doma i v zahraničí.

Krulišovy stavby v Íránu

Chození „na zkušenou“ nepatří jen do světa řemeslnických tovaryšů, nýbrž jak vidíme na Kameníčkově případě, má své místo i mezi moderními podnikateli. Vedle něho bychom však našli celé zástupy dalších, kteří se poučili venku za hranicemi a doma na nabytém know-how založili svůj úspěch. Navazovaly se tak i zajímavé kontakty a nalézaly nové trhy.

Podobný příběh zopakoval v jiném kontextu kupříkladu stavitel Zdeněk Kruliš (1865–1935). Pražskou stavební firmu zdědil po svém otci a v rámci přípravy na její převzetí pobýval delší čas před první světovou válkou v USA – ostatně podobně jako obuvník Tomáš Baťa.

Kruliš se v Chicagu dokonce oženil s krajankou. Firmu převzal v dobré kondici a uskutečnil již během války několik významných zakázek – jak infrastrukturních (regulace, železnice), tak obytných – podílel se třeba na zrodu proslulého a ve zdejším prostředí i urbanisticky inovativního Zahradního Města v Praze.

V rámci hledání nových odbytišť během hospodářské krize se Krulišův podnik podílel na výstavbě transíránské železnice. Zakázku na zbudování její významné části získalo roku 1933 na základě úspěchů v Turecku dánsko-švédské konsorcium Kampsax, které následně najalo přes čtyřicet subdodavatelů ze Spojených států amerických a z Evropy. Pražská inženýrská firma byla mezi nimi a projektově zpracovávala jeden z nejtěžších úseků včetně stavby tunelu u obce Gedúk (Gadook), který je dodnes označován za nejdelší v Íránu.

S jistým zjednodušením lze říci, že když nepřicházela na pomoc měnová politika, podnikatelé museli hledat jiné cesty, jak uspět v zahraničí. Mohli se třeba orientovat na šetření mzdových nákladů a tlačit tak cenu práce dolů. Ač nám dobové statistiky dosud nedaly jednoznačnou odpověď, z analýz prováděných po druhé světové válce se zdá, že relativně nízké mzdy byly důležitým faktorem zajišťujícím konkurenceschopnost mnoha domácích podniků.

Forbes ze Semil do Habeše

Jinou – a daleko perspektivnější – cestou než pouhé „odírání“ dělníků byl zájem o inovace a sofistikovaný marketing. Až symbolickou postavou spojující tohle vše do jednoho celku byl Josef Vaněk (1898–1943). Vyložená fascinace automatizací a marketingem u něj vyústila v zaměření se na racionalizaci prodeje nežli na samotné výrobky. Hrál v tom mimo jiné roli i vliv amerického fordismu (dle Fordových továren), který se rychle stával módním hitem na starém kontinentě.

Semilský továrník Vaněk vstoupil do obecného povědomí zejména díky produkci hracích zařízení dodávaných pod obchodní značkou Forbes do kasin v lázeňských městech raného Československa. Nicméně výrobní program svých podniků zaměřil rovněž na solidnější podnikání – a to na produkci prvních v ČSR vyráběných výdejních automatů. A právě Vaňkova výroba těchto „nejlepších – protože neúnavných a levných prodavačů“ umožnila druhdy zkrachovalému podnikateli v textilnictví a úspěšnému výrobci hazardních automatů (které dle svých slov vyvážel i do Habeše, Etiopie) ve třicátých letech vybudovat prosperující firmu, neboť tehdy stát začínal regulovat hazard. Zakázal výrobu i prodej hracích strojů.

Josef Vaněk nebyl v meziválečném Československu zdaleka jediným, koho oslnily fordistické metody. Slibovaly totiž nejen zcela nové uspořádání vztahů zaměstnavatel/zaměstnanec a výrobce/spotřebitel. Ve své radikálnější podobě nabízely i naději, že budou řešením rozporů kapitalismu, které nechaly za humny na východě vzniknout bolševické diktatuře… Síle, ale též slabinám fordismu v československých podmínkách budeme věnovat pozornost příště.

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK