Sklářství jako krásné, ale i křehké podnikání

Dvacetileté období první československé republiky patří v českém sklářství mezi ta nejdynamičtější v jeho dlouhé historii. Závislost na vývozu se kvůli rozpadu geograficky rozlehlé habsburské monarchie ještě zvýšila. Obor, tradičně v rukou českoněmeckých podnikatelů, se musel vyrovnávat nejen se zahraniční konkurencí, s globálními politickými změnami nebo hospodářskými konjunkturami a krizemi, ale též s ambicemi nového československého státu a jeho nacionálními, ekonomickými i sociálními preferencemi.

Jak jsme viděli v předchozím díle našeho seriálu, sklářství bylo v tuzemsku oborem velice významným. Pro státní pokladnu ČSR šlo o téměř čistý devizový zisk, protože většina spotřebovávaných surovin (až na sklářský písek dovážený především z Německa) byla domácího původu, stejně tak jako používané technologie. Exportovalo se tedy zboží s vysokou přidanou hodnotou, a to doslova do všech koutů planety: stěžejními zákazníky byly mezi světovými válkami Spojené státy, Velká Británie, Německo a tehdejší Britská Indie.

Jizerky světovým centrem

Velkovýroba skla a rovněž bižuterie vždy vyžadovala nemalý provozní kapitál – stejně jako všechny provozy továrního typu –, v tomto případě navíc i s velkou mírou vysoce specializované ruční práce. Málokterá sklářská firma se proto nejen při svojí expanzi, ale též své běžné činnosti obešla bez provozních bankovních úvěrů. To platilo i pro exportní firmy, které potřebovaly přečkat dobu mezi expedicí zboží a jeho zaplacením po převzetí zákazníkem – a to zejména v případě zámořského obchodu trvalo často více než měsíc.

I proto v Jablonci nad Nisou (německy Gablonz an der Neiße), tehdy v globálním obchodním centru s bižuterií, působilo v polovině dvacátých let 20. století hned patnáct bank a finančních ústavů! Naopak docela finančně nenáročné bylo v případě exportu samotné zakládání firem; k formálnímu vzniku nové společnosti stačilo vlastně jen několik stokorun.

Jak to v reálu vypadalo? Do jisté míry modelovou ukázkou rozdílných dopadů turbulentního meziválečného vývoje na sklářské podnikání v našich končinách jsou osudy dvou firem z Jizerských hor na severu Čech. První z nich, firma Jos. Riedel z Polubného, jako největší sklářský podnik meziválečné ČSR věnující se ve velkém produkci bižuterních polotovarů a různých typů skla, je již v období před rokem 1918 v některých oblastech příkladem faktického monopolisty, jenž dokázal své postavení v novém státě nejen udržet, ale dokonce posílit.

A druhá firma, Heinrich Hoffmann z Jablonce nad Nisou, zabývající se především strojně vyráběnými skleněnými imitacemi diamantů a uměleckou krystalerií, je zase tragickým příběhem ještě ve dvacátých letech prosperujícího podniku sraženého na kolena nejen ekonomickou krizí, ale také zradou rodinných příslušníků zapojených do byznysu.

Sklářské impérium Jos. Riedel

V době vzniku Československa stál v čele rodinné firmy Jos. Riedel s centrálou v Polubném u Kořenova na Jablonecku všestranný a uznávaný sklářský odborník Josef Riedel mladší (1862–1924). Tradiční sklářský podnik založený již v roce 1752 vlastnil společně se svým bratrem Wilhelmem Riedelem (1849– 1929) a se dvěma synovci. Firma tehdy v Jizerských horách provozovala devět skláren, továrnu na skleněné perličky, továrnu na bronzové zboží, rafinerii skla, přádelnu a tkalcovnu bavlny, lázeňský dům a k tomu ještě další tři sklárny v podkrkonošském Žacléři. První poválečná léta se odehrávala ve znamení konjunktury pro všechny typy skla a bižuterie. Aby Riedelové dokázali pokrýt strmě stoupající poptávku, modernizovali své provozy, a ještě si k tomu v roce 1919 pronajali tři sklárny ve Svoru u Nového Boru, které později koupili. Za obchodní rok 1918/1919 firma dosáhla při obratu 42,2 milionu korun čistého zisku 13,1 milionu. Rostla jí i síť firemních komisionářských zastoupení pro prodej užitkového skla, technického skla a svítidel po celém světě.

Nové čs. zákony „Riedely“ v roce 1922 motivovaly k vytvoření komanditní společnosti vlastněné pouze členy rodiny. Když o dvě léta později Josef Riedel mladší zemřel, byli již společníky prosperujícího podniku jeho synové Walter a Arnold (Arno) Riedelové. Jejich velkou výhodou bylo nabyté technické vzdělání. Po otcově odchodu získali nejen majoritní podíl, ale též většinu z jeho soukromého majetku ve výši 23,8 milionů. Vedení podniku se ovšem ujal nestarší ze společníků, jejich starší bratranec Otto Riedel junior.

Období „hojnosti“ v československém sklářství však před polovinou dvacátých let skončilo; na vině byly především nekalá konkurence a nadvýroba. Proto razantně klesaly prodejní ceny. Riedelové přesto i v této době, kdy se řada podniků dostala do existenčních potíží, jež musely řešit vysokými bankovními půjčkami, nebo dokonce přeměnami na akciovky spoluvlastněné bankovními domy, rozšiřovali a inovovali z vlastních finančních rezerv výrobní zázemí i portfolio. Třeba na jaře 1925 uvedli v Dolním Polubném do provozu již třetí sklárnu na duté sklo. Roční obrat firmy ze sklářského podnikání po polovině dvacátých let, kdy v něm zaměstnávala 1 800 lidí, činil více než 50 milionů korun. Na konci roku 1929 své finální zboží nabízeli přes partnery po celé Evropě, v Severní, Jižní i Střední Americe, v Asii a Africe.

Tvrdé rány světové krize

Globální hospodářská krize přišla bez varování. Světové velmoci se začaly předhánět ve výši dovozních cel a dalších restrikcích. Již na začátku roku 1931 jablonecké Grémium exportérů oznámilo, že prodejní cena bižuterie se během jediného roku propadla o fatálních 90 procent! To byla rána. Krize naplno zasáhla i Riedelovy – postupně museli zrušit textilní výrobu, omezit sklářské podnikání a propustit přibližně 40 procent zaměstnanců. Výmluvný byl i vývoj hrubých tržeb. Zatímco v roce 1929 dosáhly po třech letech nepřetržitého růstu 67,4 milionů korun, o rok později následoval pád na 46,4 milionu. Pomyslné „dno“ odrážejí tržby v hodnotě 24 milionů za rok 1935. Od počátku roku následujícího přitom firmu vlastnili jen bratři Walter, jenž společnost vedl, a Arno Riedel, působící na pozici provozně- technického ředitele. Výše osobního jmění každého z nich přesahovala 20 milionů korun.

Přes veškeré obtíže a obchodní nejistotu se Riedelové i v nepříznivých letech hospodářské krize systematicky a úspěšně věnovali technologickému vývoji. Nač sázeli? K významným inovacím patřily speciální borosilikátové skloviny. Firma z nich zhotovovala trubice a válce pro laboratorní a další přístroje, lékařské a technické kapiláry, pláště teploměrů a vodoznaků a světlotiskové pláště pro obloukové lampy. K novinkám patřily též neonové trubice, které ve velkém odebírala i zlínská obuvnická firma Baťa, trubičky pro foukání vánočních ozdob (1931), patentovaná ochranná brýlová skla (1934), brýlová skla absorbující ultrafialové záření (1935), broušená prizmatická skla pro teplovodní a horkovodní kotle anebo výroba průzorů do střech a stěn z masivního lisovaného skla. Významnou událostí – nejen pro Riedelův rod, ale i pro celé československé sklářství – bylo zprovoznění technicky inovativní elektřinou otápěné tavicí pece v polubenské sklárně, které proběhlo dne 4. března 1935.

Ředitel firmy Walter Riedel se po celou dobu existence Československa velmi aktivně účastnil meziválečné sklářské diplomacie. Hodně jednal, zastával rovněž významné posty v centrálním svazu čs. průmyslníků, a to jako jeden z pěti zástupců předsedy Hospodářského sklářského svazu a první zástupce předsedy Zaměstnaneckého svazu. Působil také ve sklářské komisi ministerstva průmyslu ČSR a účastnil se zásadních porad týkajících se sklářské a bižuterní výroby v zemi. Jako člen delegace sklářských podnikatelů se také 13. května 1936 setkal s československým prezidentem Edvardem Benešem… Za války firma nuceně vyráběla technické sklo pro německou armádu, což vedlo k obviněním z kolaborace. Po skončení druhé světové války byla firma Jos. Riedel vyvlastněna československým státem a osobní majetek majitelů zabaven (tradiční Riedelovy sklárny a provozy se pak staly součástí národního podniku Jablonecké sklárny, na něž po roce 1989 navázala společnost Ornela a později Preciosa – pozn. redakce).

Heinrich Hoffmann z Jablonecka

V poslední třetině 19. století se Jablonec nad Nisou stal skutečným světovým centrem exportu bižuterie a Jizerské hory se proměnily v „továrnu pod širým nebem“. Z podnikatelů, kteří pocházeli přímo z tohoto regionu, se dokázal ještě před první světovou válkou vypracovat až na vrchol Heinrich Hoffmann (1875–1939), rodák z Maršovic nedaleko Jablonce. Když v roce 1900 převzal firmu od svého otce Franze Hoffmanna, který ji založil už roku 1867, věnovala se pod obchodní značkou motýla skleněné bižuterii, především prodeji imitací diamantů. A sám Hoffmann osobně vedl její pobočku v Paříži – v metropoli lačnící po luxusu. Zájem o skleněné diamanty stále stoupal, když je ve velkém využívali nejen výrobci bižuterie, ale též galanterie a oděvů. Poptávce vycházela vstříc jejich mechanická výroba. První stroj daného typu si nechal známý jizerskohorský rodák Daniel Swarovski (1862–1956) se svými společníky patentovat v roce 1892, brzy se však usadil v tyrolském městečku Wattens. Dlouhá léta měl na trhu monopol, přestože se mnozí snažili jít v jeho stopách. Heinrich Hoffmann patřil mezi ty první úspěšné, když se v roce 1910 začal této výrobě věnovat v kořenovské brusírně. Zároveň expandoval na severoamerický trh – a rozhodně se mu podnikání dařilo.

Na počátku roku 1914 již firma zaměstnávala dvě stovky lidí. Vyráběla i vyvážela bižuterní kameny, perle (imitace perel ze skla), knoflíky a drobné skleněné zboží, které expedovala v bednách vlastní výroby. Podnikavý Hoffmann si začal nedaleko centra Jablonce nad Nisou stavět reprezentativní třípodlažní exportní dům s výrobními provozy. A dočkal se i společenského ocenění, když ještě ve válečném roce 1916 obdržel jako uznání za svoji mimořádnou charitativní činnost v oblasti boje s nezaměstnaností čestný titul císařského rady.

Beze zbytku pak Heinrich Hoffmann využil poválečnou konjunkturu počátku dvacátých let, kdy napřímo zaměstnával již 500 lidí a jeho firma se tehdy počítala na Jablonecku ve sklářství mezi vůbec největší. Hlavním obchodním artiklem mu stále zůstávaly bižuterní kameny, především imitace diamantů.

V roce 1926 se však Hoffmann rozhodl věnovat i novinkové výrobě umělecké krystalerie, tedy výtvarně hodnotnému lisovanému sklu, jejíž cílovou destinací byly především USA. Tento typ skleněného zboží se přitom do té doby zhotovoval výhradně ve Francii, kde jej uvedl před první světovou válkou na trh René Lalique, designér a umělecký sklář, známý svými nádobkami na parfémy, vázami, šperk, lustry i hodinami.

Jen do prvotřídních kovových forem, nutných k takové výrobě, Hoffmann investoval miliony korun! Mezi lety 1929 až 1931 firma zaměstnávala též interního návrháře Františka Pazourka, absolventa kamenickošenovské sklářské školy a pražské UMPRUM, kde studoval u Josefa Drahoňovského. Během relativně krátké doby Pazourek pro svého zaměstnavatele vypracoval stovky návrhů. Na konci třetí dekády 20. století si pak Hoffmann do podniku přivedl rodinné příslušníky – zetě Henryho Günthera Schlevogta, jenž se staral o rozvoj umělecké krystalerie, a syna Heinricha Hoffmanna juniora, narozeného roku 1906, jako jednoho z prokuristů.

Světové Grand Prix… a pád

Ještě na počátku ekonomické krize v roce 1930 firma Heinrich Hoffmann provozovala vedle jablonecké centrály tři brusírny (v Jablonci nad Nisou, Dolním Polubném a Tanvaldě-Žďáru), prodejny v Paříži, Pforzheimu, Miláně, vzorkovny v Novém Boru a Lipsku a byla výhradním koncesionářem strojní brusírny bižuterních kamenů Roberta Richtera v Liberci (založené roku 1918). A přestože odbytové potíže během deprese firmu bolestně zasáhly, zaměstnávala ještě na konci třicátých let úhrnem 400 lidí. I když patrně, podle dalšího vývoje, za cenu zadlužení u bankovních ústavů, mezi něž patřily Česká Unionbanka a Rheinische Creditbank. Navenek však bylo vše v nejlepším pořádku, když se firma úspěšně prezentovala na světových výstavách v Chicagu (1933), Bruselu (1935, čestné uznání) a v Paříži (1937, Grand Prix). Hoffmann přitom musel čelit nejen globální hospodářské krizi, ale i krizi rodinné. V roce 1930 jej opustil Schlevogt, který čtyři léta poté uvedl na trhu vlastní kolekci umělecké krystalerie. A v roce 1935 od otce odešel i Heinrich Hoffmann mladší a zřídil si živnost na výrobu a export umělecké krystalerie a bižuterních kamenů. To, že ani v jednom případě nešlo o nějaké rozdělení „naoko“, svědčí, že Heinrich Hoffmann oba pominul ve své závěti.

Finanční potíže – znásobené nejprve v roce 1938 recesí v USA, v hlavním Hoffmannově odbytišti, a poté bojkotem německého zboží po anexi Sudet třetí říší – přivedly podnik k zániku. Dne 7. června 1939 (tedy již po nacistické okupaci ČSR) sklářský továrník Heinrich Hoffmann za nevyjasněných okolností zemřel; patrně spáchal sebevraždu. Na stole v jeho kanceláři údajně leželo odmítnutí žádosti firmy o státní úvěr. Brzy poté uvalil Zemský soud v Liberci na majetkovou podstatu podniku konkurz. Vypořádání se táhlo několik let, až byla dne 20. ledna 1944 firma Heinrich Hoffmann definitivně zlikvidována. Drahocenné kovové formy už v průběhu řízení získali věřitelé, v prvé řadě firma Jos. Riedel z Polubného, některé z nich nabyla i firma Hoffmannova zetě Schlevogta. Ten je zařadil do kolekce umělecké krystalerie Ingrid, nazvané po jeho dceři a vnučce Heinricha Hoffmanna… Pohnutý osud ukazuje, jak bylo podnikání v československé sklářské výrobě a obchodu plné nástrah. Kvůli závislosti na zahraničních trzích mohlo přinést nejen velké zisky, ale také citelné ztráty.

Autor je historik a hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou