Sociální zateplení

Ministr Hladík chce milionem korun podpořit každou rodinu, která se rozhodne tepelně zajistit svůj dům starší minimálně deseti let. Jiné složitější požadavky nejsou, na rekonstrukce se najde 40 miliard korun z evropské pocovidové pomoci. A vyřeší se tím i bytová situace, která není nejrůžovější. Rodiny, jež by na rekonstrukci neměly prostředky a topily by takříkajíc pánu­bohu do oken, na což nemají peníze, budou moct dál bydlet ve svém a jejich bydlení bude ekologicky i sociálně udržitelné.

Právě sociální otázka byla nakonec jedním z hlavních argumentů, který v médiích v diskusi opakují i zástupci ministerstva. Jejich tvrzení, že „chudobou jsou nejvíce ohroženi majitelé domů“, a proto potřebují s energetickou bezpečností pomoct, je ale mírně řečeno paradoxní až absurdní. Vlastnit rodinný dům není sociální právo, na rozdíl od práva na střechu nad hlavou, tedy na slušné bydlení, které nemusí mít vlastnický charakter. Dům lze kdykoli prodat a jít do nájmu. Navíc se v dotačním programu nijak nerozlišuje, kdo na rekonstrukci má a kdo je „sociální případ“, i když vlastní dům, tedy majetek v hodnotě v průměru několika milio­nů. Dotace se tedy nedává jako sociální pomoc, nýbrž jako plošný dar bohatým i chudým, všem, kteří mají dům odpovídajícího stáří.

Nejasnost a malá adresnost dotací je dlouhodobým problémem celého systému, proti čemuž brojí ministr financí. Když mu nyní nový ministr za asistence předsedy koaličních lidovců Mariana Jurečky přímo ukázkově předvádí, jak se to dělat nemá, je to na pováženou. O to víc, že paradoxní výroky o majitelích domů nejvíce ohrožených chudobou zcela rozmělňují rozumnou představu o tom, co to chudoba ve skutečnosti je. Kdo se pak může divit tomu, že v sociologických průzkumech i lidé s bytem či domem a chalupou k tomu klidně tvrdí, že jsou chudí, když to stát podporuje vágním nastavením dotačních programů a rovnostářskou rétorikou.

Energetická politika se jistě dá dělat i tak, že se vezme hromada peněz, která se jen tak vysype na všechny, kdo nemají zatepleno. Nesmí se to ale míchat s adresnou sociální pomocí a možná ani s politikou, ta obvykle vyžaduje nějaké promýšlení státních výdajů a určitou míru spoluúčasti všech, kteří coby majitelé nemovitosti nutně neklepou na dveře sociálky.

Babišovi se vyčítalo, že lidi uplácí a nepřesvědčuje, že nedělá politiku, nýbrž nakupuje hlasy. Jiná „normální“ a „hodnotová“ politika, kterou slibovala pětikoalice, by neměla jít k voličům stejnou cestou „sociálního zateplování“.