Špatné vzory

Tu situaci zná asi každý z nás řidičů. Jedete v řadě aut po hlavní, jste v dobrém rozmaru a rozhodnete se před sebe pustit auto z boční ulice nebo nechat odbočit vůz v protisměru. Zpomalíte, zastavíte a probliknete druhého řidiče, případně pokynete rukou. A nic se neděje, auto stojí. Znovu použijete světelnou houkačku nebo zamáváte. A pořád nic. Tak se rozjedete. V ten moment se však rozhoupe i druhý řidič. Situace se většinou odehrává v nízkých rychlostech, takže ke kolizím až na výjimky nedochází, avšak „obdarovaný“ svou frustraci často projeví troubením nebo vystrčením ruky se vztyčeným prostředníkem. Inu, jak zní jeden známý aforismus: každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán.

Když se taková situace neopakuje příliš často, člověk nad tím mávne rukou. Poslední dobou mám však pocit, že se takové konflikty nějak množí. Možná je to způsobeno faktem, že během koronakrize sedá za volant víc řidičů a častěji než dřív; možná za to může frustrace národa z více než rok trvající pandemie, během níž řada lidí přišla o pravidelný zdroj příjmů, nebo dokonce o své blízké. Lidé se „chytnou“ nejen za volantem, ale kvůli banalitě třeba i při venčení psů.

Významný podíl na současném morálním úpadku národa však mají dva nejvýš postavení činitelé naší země: prezident a premiér. Je smutné, jak se prakticky už nikdo nepozastavuje nad osm let trvajícím střetem zájmům předsedy vlády nebo jak si „agent Bureš“ z peněz českých daňových poplatníků udělal miliardový penězovod pro své firmy a ještě se chce s EU soudit kvůli legitimně neproplaceným dotacím.

Ještě mnohem horší je mravní balast plný urážek a lží, který v naší zemi zavedl jako běžný standard prezident Miloš Zeman s partou svých hradních a lánských posluhovačů. Že by se hlava státu omluvila za lživé výroky o Ferdinandu Peroutkovi nebo že by hradní kancléř ukázal zákonem vyžadovanou bezpečnostní prověrku? Toho se nedočkáme. Horší je, že povýšenost, všudypřítomné mistrování, buranství a užívání vulgarit se kvůli „vzoru z Hradu“ staly nedílnou součástí chování národa.

Poslední dobou se k tomu přidávají i nehorázné lži, jež vypouští prezidentův mluvčí. Třeba když se minulý týden na Hradě nepovedla pieta za 30 tisíc obětí koronaviru a Jiří Ovčáček za zkroucené kelímky od piva, v nichž byly umístěny svíčky, obvinil opozici: „V rámci odporné snahy opozice o snížení rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky (KPR) nezbylo na nic jiného než na tyto kelímky.“ Asi zapomněl, že Babišova vláda vloni přiklepla prezidentské kanceláři 215 milionů navíc, takže se výdaje KPR mohly zvýšit o polovinu: ze 419 milionů na 634 milionů korun; nebo že šéf lesní správy v Lánech dostal tři roky natvrdo za cinknutou veřejnou zakázku za téměř čtvrt miliardy.

Bohužel prezident a premiér se svými spolupracovníky národu neustále ukazují, že lhát, krást a útočit na kohokoli, kdo má odlišný názor, je běžným standardem. A naopak, že slušnost a neschopnost bránit se agresi je jistá forma slabosti. Není to tak, ale vysvětlujte to někomu, kdo na vás zvedne prostředníček za to, že jste ho chtěli pustit před sebe.

Můj táta mě celý život učí, že i na nepříjemnostech je třeba hledat pozitiva. Rád bych v této souvislosti připomněl, že letos v říjnu se konají parlamentní volby a nejpozději v lednu roku 2023 se uskuteční volby prezidentské. I když bude cesta z morálního bahna dlouhá, naděje tu je.