Staré videohry se staly investicí za velké peníze

Na stole přede mnou leží krabička s 25 let starou hrou Super Mario 64 pro Nintendo. Je to jeden z pouhých jedenácti milionů vyrobených exemplářů zbožňovaný za hodiny zábavy, které přinesl.

Jde nejen o klíčový artefakt v historii videoher. Tato konkrétní kazeta vyrobená v roce 1996 z japonského plastu a křemíku, na štítku trochu flekatá od hořčice, je nabitá sentimentální hodnotou. Pořídil jsem si ji spolu s konzolí Nintendo 64 za své první těžce vydělané peníze, když jsem přijel do Tokia. Nechal jsem si ji jako nostalgickou památku na šťastné časy. Za nic na světě bych se jí nevzdal. Nebo možná ano?

Po několika desítkách let jsem hru zase vytáhl, ale nikoli proto, abych si ji zahrál, ale aby mi pomohla si ujasnit, že v půlce července někdo za něco přesně takového zaplatil 1,56 milionu dolarů. Nebo za něco dost podobného. Ale samozřejmě méně poskvrněného od zbožňujících rukou, lidského zacházení a hořčice.

Lovci pokladů po celém světě najednou berou půdy útokem a mezi stovkami milionů přehraných a uklizených her s roztrženými obaly hledají ty, jež zůstaly nerozbalené.

Anonymní přihazující zaplatil za nedotčenou, nikdy neotevřenou hru Super Mario 64 draženou specializovaným sběratelským aukčním domem Heritage Auctions rekordní částku. Překonal tak jen pár dní starý rekord prodeje vzácného exempláře hry The Legend of Zelda pro Nintendo z roku 1987, která se prodala za 870 tisíc dolarů. V případě Maria se vůbec nečekalo, že by hra stála více než 100 tisíc dolarů, a i samotná licitátorka měla co dělat, aby skryla překvapení, když padla hranice milionu dolarů.

Ve výsledku dosáhly prodeje ze třídenní aukce klasických videoher, která byla podle Heritage Auctions první svého druhu, částky 8,47 milionu dolarů a mnoho pozorovatelů tak dospělo k závěru, že se něco děje. Ale co vlastně?

Bez dlouhého přemýšlení člověka napadne, že ve světě plném podivností se retro hry dostávají do jakési bubliny, do toho spekulativního cenového balonu, jenž vzniká díky globálním pobídkám spojeným s koronavirem a kvantitativnímu uvolňování a v poslední době nafoukl různé třídy aktiv od nemovitostí a akcií s nízkou tržní kapitalizací po kravské žlučové kameny využívané pro léčebné účely a digitální koláže za 69 milionů dolarů opatřené nezastupitelným tokenem. Současná situace na finančních trzích se už zdá být natolik zvláštní, že by nás vlastně nemělo rozhodit zjištění, když někdo zaplatí 1,5 milionu dolarů za hru, kterou si nikdy nezahraje a jejíž výjimečnost spočívá pouze v nepoškozeném obalu.

Současná situace na finančních trzích se už zdá být natolik zvláštní, že by nás vlastně nemělo rozhodit zjištění, když někdo zaplatí 1,5 milionu dolarů za hru, kterou si nikdy nezahraje.

A navíc nafouklé ceny starých her možná ještě porostou. Trh s klasickými hrami by se teď stejně jako trh s vínem, uměním, vzácnými mincemi a dalšími předměty atraktivními pro ryzí sběratele mohl ocitnout v té ideální pozici, kdy poptávku z „přirozeného“ fanouškovského trhu umocní příliv peněz od nažhavených investorů. Ti takovou položku vnímají pouze z pohledu investice, uložené hodnoty a potenciálního zisku.

Proč právě teď? Klíčem k odpovědi není makroekonomika, ale způsob, jakým získala videohra za 1,56 milionu dolarů status neposkvrněnosti. Podle aukčního domu získal rekordní Mario na škále společnosti Wata, jež se specia­lizuje právě na hodnocení retro videoher, známku 9.8 A++. Tedy nejvyšší možné hodnocení. Známku A++ dostanou jen hry v původním obalu, v němž šly z výroby do prodeje. Podle Wata je to „nejlepší stav obalu, jaký by člověk očekával“.

Právě tato hodnoticí stupnice je rozhodujícím faktorem. Denverská firma Wata zavedla v roce 2018 standardizovaný systém potvrzování pravosti a hodnocení zachovalosti a vzácnosti klasických her. Okamžitě tak vytvořila klasifikaci kvality a nezbytné záruky pro bezpečné investování a řádné nastartování trhu s daným sběratelským předmětem.

Něco podobného už tady bylo. Založení služby certifikace mincí Professio­nal Coin Grading Service a jejího hodnoticího systému vystřelilo v roce 1986 americký sběratelský trh s mincemi do nevídaných výšin. To samé se stalo o pár let dál v případě baseballových kartiček, později také u komiksů. Pokaždé šlo o vytvoření jasného, všeobecně přijímaného standardu pro hodnocení a bezpečnou certifikaci daného předmětu. Zhruba do roka pak sběratelský trh s tímto předmětem začal najednou a stabilně růst a pak i lámat cenové rekordy společně s tím, jak došlo ke všeobecnému přijetí daného standardu.

Z tohoto pohledu tak částka 1,56 milionu dolarů za Super Maria 64 ani tak neříká, jak moc jeden sběratel toužil vlastnit konkrétní hru, ale spíše to, že celý trh s klasickými videohrami překročil pomyslnou hranici, za níž se do něj dají investovat částky, které by mohly nafouknout cenovou bublinu. Ta moje by nicméně asi hlavně kvůli té hořčici dosáhla tak maximálně známky 5.5.

Leo Lewis, FT