Starosvětské finančnictví opustil jeho poslední mohykán

Osobní přítel zesnulé bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové i Billa a Hillary Clintonových, člen představenstva vydavatelství časopisu The Economist, počítačové společnosti IBM nebo firmy De Beers věnující se podnikání s diamanty a významný filantrop, především však „konzervativní bankéř“. To vše byl sir Evelyn de Rothschild.

Ve druhé polovině 20. století ztělesňoval to, čemu se říká starosvětský konzervatismus. Když 7. listopadu ve věku 91 let zemřel (narodil se 29. srpna 1931), odešel nejen patriarcha jedné z tradičních rodin světového finančnictví, ale i bankéř staré školy, kterých ve světě Richardů Fuldů, Masajoši Sonů nebo aktuálně Samů Bankmanů-Friedů není mnoho.

Nebyl nejbohatší mezi bankéři – jeho jmění se aktuálně odhaduje mezi 20 a 30 miliardami dolarů –, přesto dlouho patřil k vůdčím postavám londýnské City. Nedělal ani ty nejatraktivnější obchody, soustřeďoval se spíše na stabilitu rodinného impéria v době rychle se přelévající ekonomiky. V anglickém katalogu osobností Kdo je kdo měl heslo o pouhých osmi řádcích, navzdory tomu se s ním radili ti, kteří pokrývali celé stránky. Už jeho jméno totiž byla značka.

Rodinná odpovědnost

Konzervatismus Evelyna de Rothschilda byl vzorem. „Zeptáte se sami sebe: Chtěl by to Evelyn? A pokud jste si odpověděli, že zřejmě ne, prostě jste to neudělali.“ Tak popsal v osmdesátých letech pro britský deník Financial Times rozhodování řadových pracovníků obchodní banky NM Rothschild jeden z kolegů jejího tehdejšího šéfa. Ten jí předsedal 27 let a „ne“ z jeho úst zaznívalo často.

Když se v uplynulých 20 letech připravovala řadou akvizic a fúzí současná podoba londýnské City a rostly dnešní kolosy finančního světa, Evelyn de Rothschild stál stranou. Klienti i zaměstnanci banky podle jeho strategie oceňovali spíše stabilitu než profit. „Fúze zní dle finančních kritérií možná dobře, ale přijde-li na preference, chtějí mít pocit, že jednají s osobou, kterou znají,“ popsal Evelyn de Rothschild svou, ve společnosti stále minoritnější bankéřskou strategii.

Bankéřem být nechtěl. Studium ekonomie na cambridgeské Trinity College nedokončil, dlouho se zdálo, že bude spíš playboyem a bonvivánem pohybujícím se v londýnské smetánce, který si užívá rodinný majetek, dostihy, pólo a čokoládu. Nakonec jej však rodinná odpovědnost dostihla. A v sedmdesátých letech vrostl do impéria, jehož kořeny ve Spojeném království sahají až do roku 1798 (v Německu o dvě stě let dál). Tehdy jeho prapradědeček Nathan Mayer Rothschild přišel z Frankfurtu nad Mohanem a začal v Manchesteru obchodovat s textilem. Banka byla založena o jedenáct let později a sir Evelyn de Rothschild ji provedl poslední čtvrtinou 20. století.

Jak bylo řečeno, v tomto období byl profit pro banku NM Rothschild jen vedlejším produktem. Rothschildové samozřejmě vydělávali, na světoznámé značce vybudovali významnou poradenskou společnost, pomáhali Margaret Thatcherové s privatizací státního majetku a jako jedni z prvních otvírali Evropě Čínu. Sedmdesátá až devadesátá léta 20. století ale nabízela mnohem větší potenciál.

Ambicióznější Evelynův bratranec Jacob to cítil a chtěl s rodinnou bankou pomocí fúzí expandovat, což vyvolalo boj o moc, který však jako minoritní akcionář nemohl vyhrát. (Zaměstnanci si šuškali, že Evelyn nechodí na toalety ve čtvrtém patře historického sídla banky v londýnské City, protože se obává setkání s Jacobem, jehož kancelář se nacházela hned vedle chodby.) Evelyn totiž zastával mnohem konzervativnější postoje.

Investiční praktiky přelomu 20. a 21. sto­letí, jako byly hedgeové fondy, počítačové algoritmy, sázky proti chudým zemím či vyhýbání se daním, neměl v oblibě. „Je to hazardní kasino,“ prohlásil starosvětsky. I díky tomuto jeho postoji pozice NM Rothschild jako jedné z posledních nezávislých banky v Londýně před takzvaným velkým třeskem (deregulace za Thatcherové) zůstala neohrožena. Jak sir Evelyn de Rothschild v roce 1996 hrdě prohlásil pro týdeník The Economist: „Jsme poslední mohykáni.“