Stop národnímu sebemrskačství

Je to i příklad loňských parlamentních voleb. Prvotní nadšení z prohry populistů či vypadnutí komunistů z parlamentu vystřídala určitá deziluze z (ne)fungování některých členů nové vlády. Význam nového kabinetu složeného z demokratické pětikoalice vzrostl na konci února, v momentě, kdy Rusko rozpoutalo válku na Ukrajině.

Nečekaně pružná reakce státního aparátu na příchod desítek tisíc uprchlíků v podobě nastavení systému pomoci, speciálních pravidel pro vízovou politiku, začlenění dětských uprchlíků do škol, upravení státního příspěvku za ubytování běženců, ale třeba i takové drobnosti, jako je rychlé spuštění infowebu v ukrajinštině, byly příjemným překvapením. Samozřejmě že nejde jen o vrcholné politiky, ale o práci spousty úředníků, hasičů či dobrovolníků. Každopádně způsob, jakým se k válečné realitě vláda postavila, zaslouží pochvalu.

Cesta Petra Fialy do Kyjeva to ještě podtrhla. Nedokážu si představit, že by v premiérském křesle v tuto chvíli seděl populista, který se loni před pár odpůrci s vajíčky schoval do cukrárny. Naopak jsem přesvědčen, že Fialovo gesto podpory prezidentu Zelenskému a jeho prohlášení, že „člověk má dělat věci, kterým věří a které jsou správné“, vstoupí do dějin naší země podobně jako Havlův citát o pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí, nebo prezidentovo vystoupení v americkém Kongresu. Každopádně je fajn mít po dlouhé době předsedu vlády, za kterého se nemusíme stydět.

Pozitivní a překvapivě hodně vstřícná je i reakce většiny českého národa, ať už jde o obrovské finanční sumy zaslané na sbírková konta, ubytovávání běženců, či materiální pomoc v podobě sbírek potřebného vybavení nových domácností. Nenechme se otrávit pár hlasitými prudiči – v každém národě je určité procento permanentně nespokojených lidí – a reálně se podívejme na základní fakta: z Ukrajiny k nám během pár týdnů uteklo více než čtvrt milionu lidí, v naprosté většině žen a dětí. Češi si Ukrajince berou domů, do kanceláří, věnují uprchlíkům své oblečení, shání jim práci, pomáhají se zapojením dětí do školní výuky… Zda je to třetina nebo větší část národa, není podstatné, klíčové je, že se to děje.

Češi, kteří byli v minulosti ocejchováni jako xenofobové a rasisté, protože se nechtěli podílet na přerozdělování ekonomických migrantů dovážených přes Středozemní moře z Afriky, jsou po Polácích největšími příjemci ukrajinských válečných uprchlíků.

Jakkoli je osud těchto lidí smutný, či dokonce tragický, má válka na Ukrajině jedno pozitivní zjištění – ukázalo se, že když je skutečně potřeba, nejsme až takoví Švejci, jak si sami myslíme, a dokážeme aktivně pomoct. Je načase, abychom s tímto národním sebemrskačstvím přestali.