Svezení na obláčku

Po padesáti letech od premiéry zůstává XJS jedním z nejkontroverznějších modelů značky. Aby ne, když měl navázat na legendární závodní stroj Jaguar D-Type, a především na ikonické éčko, které mnozí považují za vůbec nejhezčí automobil všech dob. Ty proporce, aerodynamicky „ocucaný“ kukuč a elegantní vizáž se staly více než jen autem, byly kulturním fenoménem. Navázat jen opatrnou evolucí by bylo možná rozumnější, ale Jaguar se pokusil o designový převrat. Výsledkem mělo být velké luxusní gran turismo s dvanáctiválcem či osmiválcem pod kapotou, na platformě prodlouženého rozvoru z E-Type 2+2. Inženýři se dlouho trápili s designem a rovněž s motorizacemi. Chtěli rozsekat dvanáctiválec, nejdřív odstraněním čtyřválců, aby vznikl V8, ale ten se nedařilo naladit na tu správnou notu. Kvůli šetření chtěli úspěšný motor V12 o objemu 5,3 litru rozpůlit a vyrábět V6 a V12 verze na stejné lince. I tady Jaguar narazil, takže na autosalonu ve Frankfurtu se v roce 1975 nakonec představil jen dvanáctiválec. Šlo o vyvrcholení velmi bolestivých výrobních procesů, protože British Leyland, pod nějž Jaguar spadal, byl ve stejném roce částečně znárodněn.

Motoristické novináře však napjatá politická situace nezajímala, takže novince vystavili ne úplně lichotivé vysvědčení. XJS byl o bezmála dvacet centimetrů delší a dva metráky těžší než E-Type. Vlastně mu chybělo pouze 45 kilogramů k sedanu XJ6 a právě se sedany měl designově společného mnohem víc než se sportovně vyhlížejícím E-Typem. Dynamicky přitom nezůstal pověsti výkonného prémiového GT nic dlužen, z nuly na sto sprintoval za 6,8 sekundy, jeho maximální rychlost byla na hranici 250 km/h. Dobová kritika chválila pohodlí a obecně špičkové svezení, ač bylo na úkor dynamiky či vnitřního prostoru. Dokonce i esteticky nepříliš povedenou záď nakonec sběratelé vzali na milost a dnes je XJS jedním z cenově dostupných symbolů „starého mocnářství“, zvlášť se svým majestátním dvanáctiválcem a svezením jako na obláčku, jež ohromí i tváří v tvář moderním standardům.

Své o tom ví architekt Daniel Rohan ze studia DDAANN, pro něhož je dvanáctiválcový XJS už šestým jaguarem v řadě. „Odmalička jsem měl rád auta, vlastně všechny dopravní prostředky. Fascinovala mě ta estetická stránka, ale jako každého kluka i to, že se to hýbe, proč se to hýbe, jak to funguje zevnitř,“ otvírá Rohan svou automobilovou historii. „Rodiče měli embéčko, takže tam jsem úplně vzory v dětství nehledal, jakkoli táta si auto sám opravoval a já mu koukal přes rameno, takže něco z toho jsem určitě podědil. Sám se snažím na svých autech tu základní údržbu dělat.“ A značka Jaguar?

„Obecně se mi líbí britské vozy, protože mají historii a charakter. Je u nich o čem povídat, ať už jezdíte v čemkoli. Už při studiích na vysoké jsem si koupil starého Jaguara XJ. Velký sedan, se kterým jsem pak najezdil hodně kilometrů. Byla to taková moje pojízdná kancelář, takže jsem ho bral i na kontrolní dny, kde se na něj klienti vždycky ptali. Nakonec jsem těch XJ měl hned několik, takže jsem si značku zamiloval. K prvnímu XJS (tohle je jeho druhé – pozn. red.) mě přivedla touha mít něco sportovnějšího, proto jsem sáhl po šestiválci s manuálem,“ popisuje architekt cestu k jaguářímu ideálu. „Zažil jsem s tím autem krásné kilometry, ale bylo, jak to říct kulantně, trochu nevycválané, takže na to univerzální ježdění město-neměsto jsem si zase pořídil dvanáctiválec s automatem. Ten krásně zvládá i roadtripy – Itálie, Rakousko, Maďarsko. Nezáleží, jak dlouhá je cesta, člověk z něj vyleze odpočatý. Máme teď čerstvě miminko, tak věřím, že se svezení bude líbit i jemu,“ chválí Daniel Rohan podvozek modelu, který poprvé vyjel na silnice před padesáti lety.

Auto si přivezl z Nizozemska, kam jel v podstatě naslepo. Nejdřív tvrdil, že šlo o rutinu, ale pak se rozpovídal o dvoudenním výletu se švagrem a dobrodružné cestě zpátky. Rohanův XJS si na počet ujetých kilometrů stěžovat nemusí, protože ho architekt používá jako služební i rodinný vůz. Doma rozhodně není tlak na výměnu, i když… „Partnerka má jaguary ráda, ale časem by chtěla, abychom si pořídili nějakého Aston Martina. Abychom povýšili a měli doma další kus automobilové historie,“ směje se. Speciální placka Bulldog, kterou ani mnozí motofandové neznají, se mu asi domů nenastěhuje, hranatá limuzína Aston Martin Lagonda by představovala z hlediska údržby velkou výzvu, takže asi bude spíš lovit mezi modely DB9/DBS. Jsou nadčasové co do estetiky i jízdních zážitků. Třeba v jednom takovém na zadním sedadle díky Danově volbě vyroste další petrolhead.