Svrbění Donalda Trumpa

Washington má pro tento okamžik výstižné označení: six year itch. „Šestileté svrbění“ není psychologická slabost prezidentů. Je to strukturální vlastnost americké ústavní architektury.

Případ Donalda Trumpa by se mohl zdát být výjimkou, protože jeho druhé období nenásledovalo bezprostředně po prvním, nýbrž po čtyřleté přestávce. To před ním zažil pouze Grover Cleveland, jenž byl prezidentem v letech 1885 až 1889 a znovu v letech 1893 až 1897. Tato diskontinuita vytvářela dojem restartu, jakéhosi politického návratu s obnovenou energií, který by mohl uniknout obvyklé únavě druhého mandátu. Loňský rok tomu skutečně nasvědčoval: administrativa působila neobyčejně dynamicky a prezident nadále prokazoval schopnost přehrávat své zahraniční protějšky, naposledy na letošním setkání v Davosu.

Jenže dějiny amerického prezidentství jsou méně citlivé k osobní vitalitě než k institucionálním cyklům. Druhé funkční období zůstává druhým funkčním obdobím bez ohledu na to, zda je přerušeno čtyřletou pauzou, nebo nikoli. Ústavní systém, jenž každé dva roky nutí voliče znovu přehodnotit rozložení sil v Kongresu, dříve či později obrátí pozornost od zahraničních úspěchů k domácím limitům moci. A právě tam se obvykle rozhoduje, zda prezident vstoupí do historie jako výjimka, nebo jako další ilustrace pravidla.

Šestý rok v Bílém domě je produktem samotné konstrukce amerického systému. Ústava kombinuje čtyřleté prezidentské období s dvouletým cyklem voleb do Kongresu, čímž vytváří trvalý tlak na exekutivu. Druhý rok druhého mandátu je přitom zvláštní tím, že prezident již nemůže znovu kandidovat, zatímco zákonodárci se o svá křesla ucházejí znovu. Prezident tak vstupuje do období, kdy mu zbývá odpovědnost bez perspektivy dalšího mandátu a kdy mu ústavní hodiny běží rychleji než kdykoli předtím.

Rok 2026 tak znovu odhaluje strukturální logiku amerického systému, která se projevuje v konkrétních konfliktech. Trumpova administrativa, jež dosud prezentovala nekompromisní prosazování imigračního práva jako demonstraci obnovené suverenity státu, byla událostmi 40 v Minnesotě – včetně smrti dvou amerických občanů během federálních operací – vržena do jiného světla. To, co mělo demonstrovat obnovenou sílu státu, se proměnilo v otázku, zda je tato síla vykonávána v mezích, které jsou považovány za přijatelné. Moc neslábne jen tehdy, když ztrácí kontrolu nebo je nucena ustupovat tlaku. V liberální demokracii slábne i tehdy, když způsob jejího výkonu narušuje pravidla, která jí dávají autoritu.

Prosperita a eroze

Podstatné přitom je, že se tento obrat neodehrává v čase hospodářské nouze. Nenacházíme se uprostřed recese, která by nabízela přehlednou kauzalitu mezi ekonomickým poklesem a politickým úpadkem. Makroekonomické ukazatele zůstávají relativně stabilní, finanční trhy nereagují panikou a ekonomická data neukazují na systémový otřes. A přesto prezidentova popularita slábne.

Právě tato disproporce je analyticky podstatnější než samotná makrodata. Naznačuje, že legitimita výkonné moci není mechanickým odrazem ekonomické výkonnosti. Hospodářský růst sám o sobě nezaručuje politickou stabilitu; jakmile se spor přesune od výsledků k metodám, může důvěra začít erodovat i v čase prosperity.

Americké dějiny nabízejí poučné paralely. Druhý rok druhého mandátu býval opakovaně obdobím úbytku politického kapitálu – od Eisenhowerových ztrát přes Johnsonovo stažení až po Nixonovu krizi a Reaganovy skandály. Z tohoto sledu vyčnívá jedno jméno: Bill Clinton. Přežil impeachment, protože navzdory skandálu nevznikla dostatečně široká shoda na tom, že by jeho jednání ospravedlňovalo zvrátit rozhodnutí, které již padlo u volebních uren.

Šestý rok v prezidentské funkci tak nepředstavuje fatální zákonitost, nýbrž bod obratu. V této fázi se testuje, zda exekutiva dokáže udržet politický konflikt v rámci systému, nebo zda se sama stane jeho problémem. Odtud se pak odvíjí, zda druhý mandát vstoupí do klidné fáze správy, či do období postupné eroze. Trumpova administrativa tak stojí před volbou. Může vsadit na další vyostření a riskovat odcizení středu, může kalkulovat s chybami opozice, anebo čelit pozvolnému úpadku vládnutí způsobenému kombinací soudních omezení, klesající podpory a omezeného manévrovacího prostoru. Šestý rok prezidentského mandátu není mystickým prokletím, ale strukturální zkouškou. V americké politice totiž nakonec nerozhoduje samotná síla, nýbrž to, zda je uznána jako legitimní.

Memento mori

Ústava bývá často vnímána jako soubor článků a dodatků, které lze citovat a vykládat. Ve skutečnosti však funguje jako institucionální mechanismus, jehož logika je méně závislá na osobnostech než na rytmu voleb a termínů. Neodpovídá na patos ani na energii konkrétní administrativy, nýbrž na kalendář, jenž je pevně zabudován do její konstrukce. Jakmile se tento cyklus rozběhne, prostor pro politický manévr se postupně zužuje. Americká republika nevynalezla cykly dějin, nýbrž cykly voleb, a tím i cykly politické únavy. Sněmovna reprezentantů se volí každé dva roky, Senát se obnovuje po třetinách v témže rytmu, prezident nese čtyřleté období a dva mandáty představují ústavní limit, nikoli pouhou tradici. Tato kombinace časových horizontů vytváří trvalé napětí mezi exekutivou a zákonodárci a zajišťuje, že druhý mandát není obdobím klidu, ale spíše obdobím zpřísněného dohledu.

Z toho plyne neúprosná věc: pro prezidenta není druhý mandát prodloužením času, ale začátkem odpočítávání. A ve druhém roce tohoto období, v tom, co se v americké politice dávno přepsalo do metafory „šestiletého svrbění“, se tato zkouška může změnit v náraz do zdi. Euforie vítězství je vyčerpaná, elegie odchodu ještě nenapsaná a vládnout skrze souhlas je obtížnější než kdy dřív. Tam, kde se v prvním mandátu hledají koalice, se v druhém očekávají výsledky. Čas už nepůsobí jako příslib, ale jako tlak. Právě tehdy se „zákon a pořádek“ může stát nejen programem, ale i metodou, jak obejít zadrhávající se proces vyjednávání. Pokud je většina křehká a Kongres jedná podle vlastní logiky, roste pokušení přitvrdit a jednat jednostranně.

Křehká většina není jen aritmetický údaj. Určuje tempo a limity vládnutí. V dolní komoře Kongresu je dnes republikánská převaha natolik těsná, že výrazně omezuje prostor pro riskantní legislativní kroky. V takové situaci se politický konflikt snadno překlápí do jazyka bezpečnosti. Druhý Trumpův mandát v tomto směru nepředstavuje výjimku. Masové deportace nebyly pouze volebním závazkem, ale i způsobem, jak rámovat politiku jako otázku státní autority. Demonstrace síly však zároveň vyvolává otázku její legitimity. Síla, která není považována za oprávněnou, ztrácí svou přesvědčivost.

Demonstrace moci

Americká ústava byla konstruována s hlubokou nedůvěrou k moci, nikoli s vírou v její ctnost. Jeden z okřídlených citátů Jamese Madisona z Listů federalistů připomíná, že kdyby lidé byli andělé, vláda by nebyla zapotřebí, a kdyby andělé vládli lidem, nebylo by třeba vládu omezovat. Zakladatelé proto nevytvořili systém založený na důvěře v charakter státníků, ale na předpokladu jejich omylnosti a na potřebě jejich vzájemného vyvažování. Mechanismus brzd a protivah, pravidelný rytmus voleb i rozdělení pravomocí mezi jednotlivé složky moci nejsou doplňkem této konstrukce, nýbrž jejím jádrem.

Ústava tak méně sází na charakter jednotlivců a více na rytmus institucí, který rozkládá moc v čase a brání jejímu soustředění. Právě čas je jejím nejúčinnějším nástrojem korekce. Volby se vracejí v pravidelných intervalech, složení Kongresu se postupně proměňuje a moc se přelévá mezi federálními orgány i mezi centrem a státy. Exekutiva proto nikdy nepředstavuje trvalé centrum systému, ale pouze jeho dočasnou konfiguraci, jejíž stabilita je vždy podmíněna dalším kolem politického přezkoumání. V takto nastaveném řádu získává šestý rok mandátu hlavy státu zvláštní význam. Prezident sice nadále disponuje plným rozsahem ústavních pravomocí, avšak jeho politický horizont se zkracuje, protože možnost další kandidatury již neexistuje a opora o budoucí mandát mizí. Legitimita se v této fázi opírá výhradně o minulý výsledek voleb, nikoli o očekávání příštích. Kongres naproti tomu vstupuje do dalšího volebního cyklu a začíná uvažovat v logice vlastního přežití i vlastní autonomie. Vztah mezi exekutivou a zákonodárci se tak postupně proměňuje: z fáze spolupráce, která charakterizuje počátek mandátu, přechází do fáze zvýšeného dohledu a vymezování.

Americké dějiny opakovaně ukazují, že právě v obdobích institucionálního napětí se bezpečnost stává dominantním jazykem vlády. Roku 1798, během kvaziválky s Francií, přijal Kongres soubor zákonů známý jako Alien and Sedition Acts, který prezidentu Johnu Adamsovi poskytl širší prostor k zásahům proti cizincům i domácím kritikům vlády. Opatření byla přijata řádným legislativním procesem a obhajována jako nezbytná obrana mladé republiky před vnější hrozbou i vnitřní destabilizací. Právě jejich formální nezávadnost však nezabránila tomu, aby vyvolala prudkou politickou reakci. Zákony se staly jedním z ústředních témat voleb roku 1800 a přispěly k první zásadní změně politické dominance ve federální vládě. Ústavní systém nereagoval dramatickým zvratem, nýbrž mechanismem, který mu byl vlastní: pravidelným návratem volebního kalendáře.

Podobný mechanismus lze pozorovat i v éře občanské války. Abraham Lincoln pozastavil právo habeas corpus a významně rozšířil výkonné pravomoci ve jménu záchrany Unie. Jeho kroky byly od počátku předmětem silné polemiky a vyvolaly spor o hranice prezidentské autority, který přetrvával i po skončení války. Lincoln je dnes často připomínán jako prezident, jenž republiku uchránil před rozpadem, ale pro jeho současníky byl rozsah jeho pravomocí předmětem ostrého sporu. Nešlo jen o to, zda jsou jednotlivá opatření v souladu se zákonem, ale o to, zda mimořádná situace skutečně opravňuje k mimořádným krokům a kam až může vláda zajít, aniž by narušila ústavní rovnováhu.

Ve 20. století se tento vzorec vracel v modernějších kulisách. Po roce 1919 Spojené státy zachvátila takzvaná první rudá panika, vlna obav z revolučního radikalismu, která přinesla sérii razií a zatýkání v reakci na anarchistické útoky. Právní opora existovala, avšak šíře zásahů postupně vyvolala otázku, zda se obrana státu nezačíná obracet proti samotné společnosti. Podobné napětí se znovu objevilo v éře studené války, kdy strach z infiltrace komunistických struktur legitimizoval rozsáhlé vyšetřování a veřejná obvinění.

Ani prokletí, ani anomálie

Druhý rok druhého mandátu sám o sobě krize nevytváří, bývá však okamžikem, kdy se jejich důsledky začnou soustřeďovat a nabývat zřetelného tvaru. Prezident, který už nemůže nabídnout další volební horizont, se přirozeně opírá o výkon svých pravomocí, zatímco zákonodárci vstupující do nového cyklu stále citlivěji zvažují vlastní politické riziko. Vztah mezi exekutivou a Kongresem se tak pozvolna proměňuje. Místo hledání společné agendy nastupuje důslednější dohled a opatrné vymezování. Soudy jsou méně zdrženlivé, výbory Kongresu aktivnější a federální struktura citlivější na napětí mezi centrem a státy.

Rok 2026 do tohoto vzorce zapadá téměř učebnicově. Neodehrává se na pozadí hospodářského kolapsu ani dramatického otřesu, který by nabízel jednoduché vysvětlení politického oslabení. Právě absence takového dramatu však spor zvýrazňuje. V době recese by se pokles podpory dal připsat ekonomickému cyklu. V podmínkách relativní stability se však pozornost obrací jinam. Bezpečnostní politika přestává být otázkou deklarované správnosti a stává se otázkou míry. Dějiny druhých mandátů napovídají, že samotný konflikt ještě nic nerozhoduje. Rozhoduje to, jaký význam mu je přisouzen. Richard Nixon dokázal po určitou dobu těžit z jazyka zákona a pořádku, jenže jakmile se spor přenesl z běžné politické roviny do otevřeného střetu s Kongresem a soudy, změnil se jeho charakter. Přestal být pokračováním volební soutěže a začal být čten jako otázka hranic prezidentské moci. Bill Clinton čelil jiné krizi, neméně vážné, avšak výsledek byl odlišný, protože se jeho odpůrcům nepodařilo vytvořit dostatečně široké přesvědčení, že jde o obranu ústavního řádu, a nikoli o další kapitolu stranického boje. Ekonomické okolnosti v obou případech hrály svou roli, ale nerozhodovaly samy o sobě. Rozhodující bylo, zda veřejnost přijala konflikt jako nezbytnou korekci, nebo jako přehnanou eskalaci.

Pro současnou administrativu se tak rýsují tři historicky známé trajektorie. Eskalace může krátkodobě upevnit jádro podpory, zároveň však nevyhnutelně probouzí protiváhu. Otevřený ústavní střet se může tvářit jako rozhodující okamžik, jeho výsledek však závisí méně na právních argumentech než na tom, zda se pro něj vytvoří dostatečně široká veřejná shoda. Nejtišší a nejčastější bývá třetí možnost – nikoli dramatický pád, ale série omezení, zdržení a vyhasínající loajality, jež postupně proměňuje formální moc v obtížně vykonavatelné vládnutí.

Šestý rok není prokletím ani anomálií. Je to fáze, v níž ústava znovu uplatňuje svou původní nedůvěru k moci a podrobuje ji zkoušce přiměřenosti. Republiky se zpravidla nehroutí náhlým gestem. Slábnou tehdy, když se rozdíl mezi legalitou a legitimitou stane příliš zřetelným a důvěra v pravidla začne ustupovat před jejich účelovým výkladem. V takových chvílích se ukazuje, že nejúčinnějším nástrojem amerického systému není rozhodnost exekutivy, ale trpělivost jeho kalendáře, který vrací moc do pohybu a proměňuje ji v otázku času.