Takový schody do nebe

Z pohodlí českého Hobitína koukáme na siluetu New Yorku, Hongkongu nebo finanční čtvrti v Londýně s patřičným respektem. Prsty ze skla a oceli vzpínající se k nebi, trčící vysoko nad město a jeho obyvatele. Je v tom výsměch člověka zemské tíži, snaha doběhnout ke hvězdám a vyšplhat výš než ostatní. Jako lidstvo jsme ušli dlouhou cestu v chápání významu výškových staveb. Mezi ty nejstarší patřily egyptské pyramidy (Chufuova/Cheopsova měřila 147 metrů), ale třeba také bájný maják na ostrově Faros, který dosahoval výšky 117 metrů, nebo slavná Babylonská věž. Pokud ji lze ztotožnit s Mardukovým zikkuratem, jak to mnohé prameny činí, šlo o stupňovitou věž o výšce 90 metrů.

Obytné budovy se skoro nikdy nestavěly do velkých výšek. Prostoru bylo dost, takže si zástavba navzájem nepřekážela, a bez výtahů se k oblakům nikomu šplhat nechtělo. Kromě pyramid proto výškové rekordy dříve držely především katedrály a kostely, u nichž byla očividná snaha prostavět se co nejblíž k bohu, jakkoli šlo zevnitř jen o mrhání prostorem v podobě obrovské klenby.

Vzhůru k nebesům

K moderním věžákům, jak je známe, musíme až na konec 19. století, kdy v Chicagu v roce 1885 vyrostla deseti­patrová kancelářská budova o výšce 42 metrů. První z těch, které dnes označujeme za mrakodrap, přestože dnes této výšky dosahuje každý druhý „činžák“. Druhá půlka předminulého století přinesla také vynález osobního výtahu či fasády zavěšené na ocelovém rámu. Právě nosná ocelová konstrukce se skleněnou fasádou se stala poznávacím znamením mrakodrapů a odpoutala architekty od limitů zděných konstrukcí. Cihlové a panelové domy totiž s přibývajícími patry musely v základech udržet rostoucí váhu, což znamenalo čím dál tím tlustší zdi.

Není divu, že mezi nejstarší výškové stavby patří pyramidy či pagody, zužující se do špičky. I zmíněný maják na ostrově Faros či stupňovitá Babylonská věž spoléhaly na širokou základnu, která zaručila stabilitu konstrukce. S ocelovým rámem však byla stropem opravdu jen architektova fantazie. Ještě před nástupem „opravdových“ mrakodrapů jsme se dočkali Eiffelovy věže nebo Washingtonova pomníku. Mrakodrap je ale primárně definován jako obytná budova, takže boj o výškové metry se strhnul až mezi Chicagem a New Yorkem.

Proč právě tam? Obě města zažila v druhé půlce 19. století obrovský rozvoj. Počet obyvatel New Yorku se za tři dekády ztrojnásobil a na Manhattanu, srdci finančních trhů, se muselo stavět do výšky, protože ostrov další prostor pro rozšíření plochy nenabízel. Populace Chicaga se ve stejném období dokonce zdesetinásobila a město se díky železničnímu uzlu a výhodné pozici stalo finančním centrem západu USA. Obě metropole navíc postihl velký požár, po němž bylo potřeba znovu postavit stovky až tisíce budov. Načasování bylo ideál­ní, protože pokroky v elektrifikaci, topenářství a vzduchotechnice vyřešily většinu starostí tehdejších architektů. Dokonce se díky speciálním schránkám vyřešil i problém s hloubením základů pod úroveň spodní vody, takže v New Yorku mohlo začít mrakodrapové klání, kdy se tehdejší bohaté společnosti předháněly v tom, kdo postaví vyšší kancelářskou budovu.

Manhattanské války

Investorům šlo spíš o prestiž než o zhmotnění inženýrského pokroku, ale účel většinou světil prostředky a křehká ega milionářů zajistila, že se stavělo čím dál tím rychleji a čím dál tím výš. Nic tuto éru nesymbolizuje lépe než výškové závody na Manhattanu, které probíhaly během velké hospodářské krize. Zatímco většina obyvatel živořila, milionáři se snažili trumfnout výšku Eiffelovy věže a získat pro sebe titul nejvyšší budovy na světě. První do hry vstoupil William Chrysler, majitel tehdy třetí největší automobilky ve Spojených státech. Nádherný mrakodrap ve stylu art deco měl vyrůst na rohu 42. ulice a Lexington Avenue. Jenže jen o pár týdnů později se začalo stavět na Wall Street a budova s číslem popisným 40 v reakci na výšku Chrysleru (250 metrů) stanovila za svůj cíl 260 metrů. Chrysler přidal pár pater, aby se dostal na 282 metrů, ale konkurenční budova přidala ještě o metr výš a byla dokončena dřív.

Chryslerův architekt William Van Alen si však tajně vyřídil povolení umístit na vrchol budovy věžičku, čímž výška poskočila na 319 metrů. Instalace věžičky byla obrovskou událostí, kterou dělníci i sám architekt přirovnali ke klubání motýla ze zámotku. Budova díky věži dostala charakteristický tvar a dodnes je považována za jeden z nejhezčích mrakodrapů vůbec. Titul nejvyššího mrakodrapu si však užila jen pouhý rok, protože stavitelé Empire State Building se nenechali zahanbit, využili nabídky sousedních pozemků a následně si také vyřídili povolení k navýšení pater a instalaci věže. V důsledku toho byla vyhlídková plošina Empire State Building o metr výš než špička Chrysleru a celková výška budovy dosáhla 381 metrů. Tím o padesát metrů překonala Eiffelovku a dlouhých čtyřicet let držela titul nejvyšší budovy na světě.

Všechno jde, když na to máte

Nikomu jinému v moderní éře se to už nepodařilo, protože v sedmdesátých letech se přišlo s tubusovým konstrukčním systémem, vhodným pro vysoké a štíhlé budovy. Využily ho například budovy Světového obchodního střediska (Dvojčata) v New Yorku nebo Willis Tower (dříve Sears Tower) v Chicagu. Obojí výškově překonalo Empire, ale na zdolání hranice půl kilometru už jsme se museli stěhovat o kontinent dál – do Asie –, kde došlo ke stavebnímu boomu koncem devadesátých let 20. století. Od té doby se tu staví jako o život, ale až na pár designových excesů se výška budov ustálila někde kolem čtyř stovek metrů. V posledních dekádách je navíc patrný příklon ke smíšenému užití.

Ve spodních patrech mrakodrapů jsou obchody a kanceláře, v horních pak luxusní apartmány, hotelové pokoje, případně restaurace a bary. Tenhle mix splňuje i aktuálně nejvyšší budova světa Burdž Chalífa, slavnostně otevřená v roce 2010. Už před několika lety ji měla překonat nedaleko stojící Jeddah Tower, jež slibuje protržení výškové hranice jednoho kilometru. Má stejnou základnu ve tvaru písmene Y, která odolává přírodním živlům, a mnoho pokrokových řešení včetně elektromagnetických výtahů bez lan vycházejících z technologie maglev, známé z rychlovlaků. Jenže stavba už pět let stojí a torzo budovy vysoké 250 metrů smutně čeká na novou dávku peněz a elánu.

A to je vlastně jediný požadavek, minimálně do výšky půl druhého kilo­metru. Cokoli vyššího by podle zástupců Konsorcia výškových budov vyžadovalo zhruba tucet zbrusu nových vynálezů či technologií. Jediný způsob, jak to obejít a stavět ještě výš, by bylo zvětšení základny po vzoru pyramid. Pak můžeme teoreticky postavit budovu vysokou třeba jako jako Everest, jejíž základna by však zabírala asi čtyři tisíce čtverečních kilometrů (osminásobek rozlohy celé Prahy). Což je při dnešních cenách pozemků trochu drahý špás.

Evropské limity

Když už jsme u Prahy, jejíž panorama se mění po malých krůčcích, ale konečně už zahrnuje i stometrové činžákové „mrakodrapy“, nejsme sami, kdo si ukazuje na památkáře a rozumbrady na radnici. Po celém světě najdeme nejrůznější omezení výškových budov. V Indonésii nesmí být činžák vyšší než kokosová palma (15 metrů), dokonce i mrakodrapové metropole mají výrazná omezení v blízkosti letišť a města jako Atény nebo Řím si chrání výhledy na slavné památky, takže v jejich centrech se musí developeři držet víc při zemi. Londýn, jehož finanční čtvrť je plná elegantních mrakodrapů, má takzvaný systém vyhlídkových koridorů. Jakmile by plánovaný mrakodrap ohrozil výhled na slavné památky (z klíčových ulic, parků, teras či jiných výškových budov), jeho stavba se zamítne.

V Praze podobně komplexní systém chybí, ale přesto se tu „ledy hýbou“. Důkazem budiž vznikající Top Tower v Nových Butovicích, výšková budova, o niž David Černý opře skulpturu českého „Titaniku“, čímž vznikne 135 metrů vysoká dominanta. Ta bude stále o 33 metrů nižší než bratislavský mrakodrap Eurovea Tower, jenž má být dokončen ještě letos. Za tři roky bychom však naše východní bratry mohli trumfnout a také se dočkat plnohodnotného mrakodrapu. Nebude to však v Praze, protože budova ve tvaru přesýpacích hodin s výškou 235 metrů vyroste v Ostravě, jak ostatně název Ostrava Tower napovídá. Nabídne bydlení stovkám lidí, ale bytovou krizi samozřejmě nevyřeší. Spíš to vypadá, že čeští a slovenští developeři se nyní dostávají do stejného rauše jako před necelými sto lety jejich newyorští kolegové. Sen o domech rostoucích až do nebe je zkrátka stále živý a lidstvo bude mít vždy nutkání k něčemu vzhlížet.

I proto si můžete vsadit své poslední peníze na to, že i v dobách finanční nejistoty a klimatických strašáků se bude znovu bořit a znovu stavět. A čím méně vyvolených si bude moct dovolit shlížet k přelidněné Zemi někde hluboko dole pod nimi, tím atraktivnější ty moderní slonovinové věže budou.