Textilnictví vetkané do mladého státu

Obecně známý obraz meziválečného Československa jakožto průmyslové mocnosti střední Evropy je nemístně zjednodušující, jak ukázaly úvodní díly našeho seriálu. Neméně důležité než samotný průmysl v zemi je jeho struktura, produktivita práce, velikost závodů či podíl na světových trzích. A v těchto parametrech profil ekonomiky ČSR nevyzníval již tak kladně.

Určitý díl „viny“ na tom mělo právě textilnictví, jež bylo největším oborem zdejší průmyslové výroby. Podle sčítání živnostenských závodů z roku 1910 představovalo v celkové struktuře více než pětinu! I kvůli tomu se česká produkce vychylovala významně ve prospěch lehkého průmyslu oproti těžkému (z hlediska počtu činných osob v poměru zhruba  : ). Kupříkladu hospodářský historik Václav Průcha k důsledkům trefně poznamenává: „Nadměrný podíl lehkého průmyslu – velmi citlivého na výkyvy odbytových podmínek v zahraničí – byl slabinou struktury průmyslu zděděném po Rakousku-Uhersku. Ta odvětví, do nichž se v těch nejvyspělejších zemích přesouvalo těžiště průmyslového pokroku, byla v ČSR zastoupena nedostatečně.

To se týkalo jak výroby elektřiny, elektrotechnického a chemického odvětví, tak řady strojírenských oborů.“ Po rozpadu mocnářství přibližně 75 procent bavlnářství, 80 procent ve vlnařství a 95 procent ve lnářství zůstalo na území zrozené republiky.

Pátí vlnaři, osmí bavlnáři světa

Jak moc rozsáhlý byl textilní průmysl, si můžeme domyslet z následujících údajů. Ve světové produkci zaujímalo Československo v bavlnářství osmé místo, ve vlnařství dokonce páté. S rozpadem habsburské monarchie a jejího vnitřního trhu přibylo celních hranic, které textilní export musel překonávat, což jeho trable dále prohlubovalo. Poválečné oživení se dostavovalo do textiláckých oblastí pomalu, o čemž nás ujišťuje zápis z městské kroniky z roku 1920 z Náchoda, tedy jednoho z center tohoto odvětví v českých zemích: „Nouze na Náchodsku přibývá. Pracuje jen 20 procent dělnictva, uhlí drahé… Vlaky se zpožďují. Není bot ani obleku, chleba ani mouky… Ministr zásobování Houdek dí, že potíže se vyskytují v horských krajích (Trutnov, Náchod, Nové Město atd.) a že plná kvóta mouky se tam přidělí.“

Dobová statistika růstu průmyslových odvětví není příliš spolehlivá a historici jsou proto nuceni pracovat s vícerými nekompatibilními číselnými řadami. Přesto rámcový obrázek si z nich dokážeme udělat. Textilní průmysl nepatřil ve dvacátých letech k těm příliš dynamicky se rozvíjejícím. V řadě činností, jako byla výroba bavlněné a lněné příze či bavlněných a lněných tkanin, nedosáhl v roce 1929, tedy na vrcholu konjunktury, úrovně z roku 1913. Jakkoli byl pak dopad velké hospodářské krize drtivý a dlouhodobý, textil z toho vyšel ještě relativně dobře. Zatímco do roku 1937 se průmyslová výroba jako celek nedokázala dostat na svůj předkrizový stav (oproti roku 1929 činil index výroby jen 96), textilní průmysl se pohyboval na indexovém čísle 102. Vidíme alespoň stagnaci, respektive nepatrné zlepšení.

V období vrcholné konjunktury druhé poloviny dvacátých let textilní průmysl (spolu s kožedělným a konfekcí) představoval dvě pětiny československého vývozu. Geografická struktura se přitom dlouhodobě proměňovala. Po liberální éře padesátých a šedesátých let 19. století se za krize let sedmdesátých začal textilní export ze vzdálených trhů z důvodu nedostatečné konkurenceschopnosti stahovat a již více se orientoval na území habsburské monarchie – na Uhry a Halič. Tím po vzniku republiky existovala veliká závislost na trzích nástupnických států. Národohospodář Václav Schuster, zastánce plánovitého hospodářského rozvoje a středoevropské hospodářské integrace, v roce 1936 udával, že možná až tři pětiny textilního exportu směřovaly po válce právě tam (s jistotou to byla přinejmenším polovina). Tento podíl postupně klesal, až k roku 1934 představovaly trhy zemí bývalé monarchie jen 29 procent. Mírně narůstalo Německo (12 procent), zbytek připadal opět na vzdálenější trhy.

Hůře placení, s fůrou žen

Textilní průmysl s vysokým podílem nekvalifikované práce se vyznačoval – v porovnání s ostatními průmyslovými obory – poměrně nízkými mzdami, což mu také pomáhalo lépe pronikat na zahraniční trhy. Podle statistiky sociálního pojištění spadala třeba v hutnictví do nejvyšší mzdové skupiny zhruba polovina dělníků, v textilním průmyslu ovšem jen každý třináctý… Proto se také již od 19. století textilním dělníkům z hlediska společenského statusu dostávalo (například oproti kvalifikovaným dělníkům z těžkého průmyslu) daleko menšího respektu. A samozřejmě: též ekonomické možnosti jejich domácností byly omezenější.

I proto byl podíl ženské pracovní síly v oboru vysoce nadprůměrný. Bezmála dvě třetiny všech dělnic z průmyslu byly soustředěny právě v textilním a konfekčním odvětví. Byly to především mladé, ještě neprovdané pracovnice. Oproti dnešku totiž fungovaly odlišné strategie domácností: tehdy stále ještě dominoval vzorec zděděný z 19. století, kdy dívky z nemajetných vrstev hledaly námezdní zaměstnání ve svém mládí. Jakmile se provdaly, drtivá většina z nich se pak už na trh práce nevracela – a zůstávala v domácnosti.

Tím drtivější byl i sociální dopad hospodářské krize ve třicátých letech. Rodiny fungující na principu otce-živitele byly v případě nezaměstnanosti daleko zranitelnější, než když mohly spoléhat na dva příjmy, jakkoli s ohledem na genderový pay gap býval příspěvek dělnice do rodinného rozpočtu výrazně menší. Ženské mzdy činily v soukromém sektoru dle Bohuslava Glose k roku 1937 asi 63 procent mezd mužů. Lze usuzovat, že s ohledem na celkově nízkou hladinu v oboru byl rozdíl mezi textilními dělníky a dělnicemi ve mzdách nižší.

Majetní Němci, až pak Češi

V textilním průmyslu byl podíl nacionálně českého kapitálu tradičně slabý. Tento obor byl průkopníkem průmyslové revoluce v českých zemí během první poloviny 19. století a rozvíjel se primárně v oblastech s německou majoritou: v severních Čechách, v Brně či na severní Moravě. Až do osmdesátých let 19. století se v textilnictví vyskytovali Češi coby podnikatelé jen zcela výjimečně. Nějaké dobové statistiky? Podle sčítání závodů z roku 1902 podniky s převahou českého kapitálu zaměstnávaly jen přibližně 50 tisíc osob, což představovalo pouhých patnáct procent všech textilních dělníků v českých zemích.

Řada významných podniků v českých rukách vznikla ve východních Čechách a zmiňovaný Náchod byl jedním ze stěžejních center. První mechanická přádelna bavlny se objevila právě tam, konkrétně v nedaleké Malé Skalici, již v roce 1837. Zpracování bavlny tehdy bylo progresivně se vyvíjejícím odvětvím. Ostatně v Anglii – v kolébce průmyslové revoluce – to bylo právě bavlnářství, co této epochální transformaci světového hospodářství vdechlo život. Historička Jana Machačová v roce 1991 odhadovala, že za půlstoletí mezi roky 1792 a 1841 produkce bavlnářství u nás vzrostla 43krát! Hodnota celkové produkce ovšem vzrostla jen osmkrát, což ukazuje, jak strojová mechanizace snižovala i cenu výrobků.

Onu přádelnu v Malé Skalici založil Hermann Dietrich Lindheim, židovsko-německý průmyslník ze sousedního (pruského) Kladska. Do roku 1848 zůstávala největší v Čechách. Lindheimův zájem stále více poutalo železářství; ve své době byl zajímavý – a zároveň neobvyklý – tím, že se nevěnoval přímému řízení svých podniků. To ponechával schopným manažerům, sám se věnoval koncipování investičních strategií. Ve 20. století se takový postup stal běžnou praxí, v polovině 19. století šlo v našem prostředí o cosi výjimečného. Přádelnu nakonec v sedmdesátých letech prodal Josefu Etrichovi, načež se z rukou tohoto textiláckého klanu dostala počátkem 20. století až do rukou Bartoňových z Dobenína.

Bartoňové, továrníci s erbem

Právě Bartoňové, po získání rytířského titulu z Dobenína v roce 1912, představují jednu z nejzajímavějších etnicky českých podnikatelských dynastií, jejíž podnikatelské kořeny sahají až do první poloviny 19. století (a zajímavá genealogie rodu ještě o zhruba století dále). Základy textilního impéria vytvořil Josef Bartoň, selfmademan, jenž začal ve třicátých letech 19. století ve své chalupě ve Žďárkách se dvěma tkalcovskými stavy, které nakoupil za zděděné peníze. Jeho stejnojmenný syn, Josef, poté zahájil expanzi. Do roku 1902, kdy se ve svých 64 letech stáhl do ústraní, stihl vytvořit respektovanou firmu.

Přitom nelze říci, že by se mu od počátku výrazně dařilo. Po absolvování pár tříd gymnázia se vyučil barvířem. Zdědil bělidlo a barvírnu opodál Žďárek ve Vysoké Srbské. Ta mu však vyhořela, a tak v roce 1867 přesídlil do Náchoda. Tam se zúčastnil gründerské horečky, v níž dominoval německý a německo-židovský kapitál. V polovině sedmdesátých let tam povstala další ze slavných rakouských a československých textilek Isaac Mautner a syn, v osmdesátých letech pak podnik Isaaca Doctora, továrna Otto a Leopolda Pickových a posléze také Náchodská přádelna bavlny v rukách Samuela Wärndorfera, Marcuse Benedicta a Isidora Mautnera. Bartoň se i v Náchodě věnoval barvířství, aby posléze roku 1885 postavil bavlnářskou mechanickou tkalcovnu. Se syny Josefem Bohumilem a Cyrilem Adolfem poté v roce 1892 nechal zaprotokolovat do obchodního rejstříku firmu Staroměstská mechanická tkalcovna, barevna a tiskárna Josef Bartoň a synové v Náchodě. „Tím získali status průmyslníků a v místní náchodské, regionální východočeské i v nacionálně české společnosti se zařadili do vyššího sociálního stratu,“ konstatují jejich životopisci Jiří Šouša s Jiřím Novotným.

Východočeský textilní klan

Bartoňové vsadili na kombinaci českého vlastenectví a obchodní expanze. V etnicky převážně českém Náchodě (a na hranici Kladska) se dočkávali silné společenské podpory, když mohli hrát na nacionální strunu proti dominanci kapitálu v židovských rukách. Není proto nijak překvapivé, že Josefa nacházíme jako činorodého politika v náchodské samosprávě – nejprve jako člena zastupitelstva, poté i radního. O tom, jak rychle přerůstala jeho prestiž Náchodsko, svědčí i udělení titulu císařského rady a povýšení do rytířského stavu v roce 1912 (rod měl právo užívat i erb, v jehož levém horním poli byly dva tkalcovské člunky a vřeteno).

Bartoň si postupně vybudoval i výborné vztahy s kapitány české hospodářské expanze, zvláště s Jaroslavem Preissem, tehdy ústřední postavou Živnobanky. Prorůstání bankovního a průmyslového kapitálu se stalo jedním z charakteristických rysů meziválečné ekonomiky a Bartoňové se na něm činorodě podíleli – a to i poté, kdy se během dvacátých let do čela jejich expandujícího podnikání postupně dostala nová, mladší generace rodu.

V této souvislosti nejsou bez zajímavosti ani sňatkové strategie sloužící vyloženě zájmům jejich podnikání. Jedna z dcer Cyrila Adolfa se provdala za hradeckého podnikatele Rudolfa Steinského-Sehnoutku a druhá se stala manželkou inženýra Jiřího Čerycha, jenž se vypracoval z manažera až na spoluvlastníka přádelny, tkalcovny a tiskárny v České Skalici. V této souvislosti Novotný se Šoušou výstižně konstatují, že tak „vznikl východočeský rodinný textilní klan, který mohl výhodně propojovat výrobní kapacity svých továren i si vzájemně pomáhat investičními a zejména provozními finančními prostředky.“ Stopa Bartoňových je na Náchodsku viditelná dodnes: ve městě jsou tovární provozy, Bartoňova vila, Bartoňův obytný dům (dnešní knihovna) a v restituci byl rodině vrácen i zámek v Novém Městě nad Metují.

Sochor: marketing i celebrity

Jestliže Bartoňové zvolili spíše konzervativní strategii postupného vrůstání do establishmentu vlastenecky založené české společnosti, jiný přední podnik východočeské oblasti – Sochorovy závody ve Dvoře Králové – zvolily progresivnější strategii a svůj růst spojily s moderními metodami marketingu. Kořeny textilního podniku s názvem Josef Sochor a synové sahaly až k roku 1904. Svým postupem si později Sochor získal dokonce přezdívku „východočeský Baťa“. Vedení podniku totiž sledovalo podobné metody personálního managementu. I proto firma budovala například kolonie dělnických domků pro zaměstnance, pořádala vzdělávací kurzy pro svoje pracovníky a pro jejich potomstvo i rekreace či kulturní představení.

Především se však soustřeďovala na efektní reklamu. Jejich hedvábnou látku ve třicátých letech propagovaly i takové celebrity jako herečky Lída Baarová nebo Olga Scheinpflugová. I na rostoucím nacionálním napětí mezi Čechy a Němci během třicátých let dokázali Sochorové vydělat. Vzrůstala poptávka po oblečení s lidovými motivy zdůrazňujícími vlasteneckou loajalitu. „Úspěch tohoto rodinného podniku spočíval rovněž v tom, že se cíleně zabýval propagací a distribucí svých výrobků, a proto zaměstnával tým zdatných obchodních zástupců, kteří výrobky nabízeli doma i v zahraničí,“ uvádí Klára Lukášová, autorka studie o sochorovském podnikání ve třicátých letech (2015). A neváhali za tím účelem spolupracovat s předními výtvarníky té doby: s Františkem Kyselou, Toyen nebo Josefem Čapkem.

Sochorové se též cíleně zaměřovali na rozličné sportovní a kulturní akce, aby se zviditelnili – zmíněný Kysela jim takto vytvořil praporek k IX. všesokolskému sletu v roce 1932. V roce 1938 již od organizačního výboru všesokolského sletu získali výhradní právo na výrobu upomínkových a propagačních předmětů. A k mistrovství světa v hokeji, jež se v únoru 1938 konalo v Československu, firma získala zakázku na šátek, který se stal hotovým hitem a byl zakoupen pro všechna mužstva ze čtrnácti zemí účastnících se šampionátu. Z podobných výjimečných zakázek Lukášová zmiňuje ještě výrobu nové prezidentské vlajky v roce 1939, která měla devět metrů čtverečních (a měla to být první tištěná prezidentská standarta). Následný sochorovský příběh se nevymyká scénáři, který známe z dějin jiných úspěšných českých firem. V roce 1941 byla německou okupační správou zabavena a její objekty začleněny do válečné výroby. Po válce byl podnik znárodněn, posléze začleněn do národního podniku Tiba. Východočeská textilní oblast však nebyla v ČSR zdaleka jediná, takže dějiny textilní výroby v dalších koutech mladé republiky budeme rozplétat v příštím díle seriálu.

Autor je hospodářský historik, působí na Filozofické fakultě UK