Tvrdohlavý muzikálový mág

Andrew Lloyd Webber měl být ve vězení. Technicky vzato. Britský skladatel a miliardář prohlásil, že svůj nejnovější muzikál Popelka uvede v červnu před plným sálem, ať už budou vládní nařízení jakákoli. I kdyby se kvůli tomu měl nechat zavřít.

Z osudu britské divadelní scény, která tak jako mnoho dalších přehlížených oblastí utrpěla vlivem pandemie takřka fatální ztráty, se tak stalo politické téma. Lloyd Webbera jeho právníci ale rychle upozornili, že v případě nerespektování nařízení „bude muset každý člen jeho firmy, kompletní obsazení muzikálu i všichni diváci zaplatit pokutu pět set liber“. Taková realita ho přiměla změnit názor. Popelka si musela na premiéru ještě chvíli počkat – ale v půli srpna se nakonec dočkala.

Lloyd Webberův majetek, za který vděčí především muzikálům Kočky, Fantom opery či Evita, je dnes odhadován na pět set milionů liber (téměř patnáct miliard korun). Zmíněný incident vypovídá o dvou věcech, které jsou pro skladatele charakteristické.

První je jeho absolutní oddanost divadlu. Ve třiasedmdesáti letech je z něj chodící hudební archiv. Během rozhovoru mimoděk pronáší věci typu: „To jste věděl, že píseň Say A Prayer For Me Tonight zpívala Elisa v My Fair Lady a pak se s ní proslavila Leslie Caronová ve filmu Gigi?“

Pro lidi, kteří k divadlu necítí stejnou vášeň, nemá velké pochopení. Mezi lety 1997 a 2017 byl členem Sněmovny lordů britského parlamentu za Konzervativní stranu jako takzvaný peer, což je jeden z historických šlechtických titulů udělovaný členům Sněmovny lordů. Dnes však tvrdí, že se se stranou neztotožňuje: „Nedokážu se smířit s vládou, která se tak málo věnuje kultuře.“ Jeho výhružka nepodvolit se vládním nařízením byla podle něj výkřikem „zoufalství a frustrace“. Britský ministr pro kulturu, sport a média Oliver Dowden se údajně nechal slyšet, že „vláda vnímá divadlo jako něco hezkého, nikoli však nepostradatelného“.

Druhá věc, na niž aféra poukázala, je Lloyd Webberův způsob jednání. Svůj první muzikálový hit Jesus Christ Superstar, k němuž složil hudbu a Tim Rice napsal slova, uvedl na Broadwayi již před padesáti lety. Od té doby si zvykl, že si buď prosadí svou, nebo dá přinejmenším jasně najevo, co a jak chce. „Když má pocit, že věci nejdou přesně podle jeho představ, začne pekelně zuřit,“ dosvědčuje jeho třetí manželka Madeleine. „Klidná diskuse není jeho styl.“

Textař Don Black v jednom rozhovoru líčil, jak Lloyd Webber čtvrt hodiny před premiérou muzikálu Sunset Boulevard oznámil: „Myslím, že ještě jednu hysterickou scénu ztropit stihnu.“ On sám přiznal, „že už ani nespočítá, kolikrát mu v zákulisí kvůli špatnému nazvučení ujely nervy“. Tak jako graduje jeho hudba, dokáže vygradovat i jeho vztek. Do křížku se dostává s každým: herci, producenty, investory i politiky.

Tato umanutost z něj sice udělala úspěšného skladatele, ale mezi kolegy neoblíbeného spolupracovníka. Sám sebe vnímá jako jedničku v oboru, což si ale mnoho lidí z muzikálového prostředí nemyslí. A mezi těmi nejsou pouze hudební kritici, kteří Lloyd Webberova díla několikrát odsoudili, i když hudebně se v něčem přibližuje Puccinimu či Prokofjevovi. „Už padesát let má peníze a úspěch a to člověka změní,“ tvrdí jeden z divadelníků z jeho okolí. „Je hamižný.“

Díky nedávným počinům jako Book of Mormon a Hamilton začaly být muzikály opět v kurzu. To však neplatí pro Lloyd Webbera, díky němuž se tento žánr rozšířil po celém světě. Jeho skladby dnes zaznívají spíš na koncertech školních kapel, jsou ideálním poslechem při jízdě autem a jasnou volbou pro rodinný zájezd do divadla. Na vlivné umělce s aurou vizionářů se ovšem dnes hledí s nedůvěrou. Lloyd Webber – tak jako britský básník John Betjeman, kterého považuje za svůj vzor – se navíc hrdě stylizuje do role tradičního Angličana se vším, co k tomu patří. Veřejnost ho proto začala vnímat jako povýšeného snoba, i když on sám je snobům spíš pro smích.

Čímž se dostáváme k divadlu Royal Drury Lane. Jedná se o nejstarší dosud funkční divadelní sál ve Velké Británii, Lloyd Webber ho v roce 2000 koupil a za více než šedesát milionů liber (téměř dvě miliardy korun) ho nechal kompletně zrekonstruovat. Za takovou částku si pro srovnání můžete v londýnském West Endu pořídit hned několik dalších divadel. Projekt je pompézní a jeho výsledek všem trvale na očích, čímž nadobro umlčí veškeré kritiky.

„Pokud se nepletu, tak do rekonstrukce divadla takového rozsahu se již dlouho nikdo nepustil,“ tvrdí. „Je to dílo čisté lásky.“ Jediným srovnatelným počinem z poslední doby je rekonstrukce historické budovy Royal Opera House – britské Královské opery – za padesát milionů liber, kterou zafinancovala skupina patnácti filantropů.

Při naší schůzce v červnu byly práce už téměř u konce. Lloyd Webber mi během interview koukal přes rameno a zkoumavě si prohlížel zrenovované foyer. „Už vidím, co se mi nelíbí.“ Pohledem se zastaví na pohovce, která je ve vedlejší místnosti natočena zády k hlavnímu vstupu. „Tahle tu překáží. Odrazuje mě od toho, abych do divadla vůbec vstoupil.“ Situace je zanedlouho napravena k jeho spokojenosti.

Co se kariéry týče, odpovídá zcela otevřeně, ale když přijde řeč na emotivní témata, začne kličkovat. Když jsme se usadili v přízemí v baru na místě bývalé protipožární únikové chodby, zeptal jsem se, zda doufá, že divadlo Drury Lane přežije i jeho vlastní muzikály. „O mě tady nejde,“ pronese nesměle.

Jeho žena Madeleine, která mu s rekonstrukcí pomáhá, odpovídá upřímněji: „Až si budou lidé říkat, co Andrew Lloyd Webber udělal se všemi svými penězi, tak tohle bude jasná odpověď.“

Do Drury Lane přišel Lloyd Webber poprvé v roce 1958 v devíti letech na představení Shakespearovy Bouře s Johnem Gielgudem. Za měsíc se vrátil, tentokrát na My Fair Lady. Už tehdy měla hudba v jeho životě své místo: již ve třech letech díky matce začal hrát na housle, otec byl skladatelem.

První muzikál napsal Lloyd Webber ve třinácti. Studia na Oxfordu, kde získal stipendium v oboru historie, nedokončil a začal spolupracovat s o něco starším textařem Tomem Ricem. Napsali spolu píseň pro Elvise Presleyho. Skládal pro operního pěvce Plácida Dominga. Jeho skladbám propůjčily hlasy zpěvačky jako Barbra Streisandová, Madonna nebo Taylor Swift. Vyhrál Oscara za muzikál Evita a Fantom opery se stal nejziskovější muzikálovou show v celé historii. V roce 2009 napsal pro Velkou Británii píseň do soutěže Eurovision.

Jeho nejznámější skladby jako Any Dream Will Do (česky známá jako Každý má svůj sen) z muzikálu Josef a jeho pestrobarevný plášť, Memory (Vzpomínky) z Koček nebo Don’t Cry For Me Argentina (Neplač pro mě, Argentino) z Evity jsou extrémně sentimentální. Je však takový i jejich autor? „Sám bych se označil za romantika, ale jsem spíš takový romantický rocker.“ Madeleine to vidí jinak: „Když jdeme na muzikál od Richarda Rodgerse, odsedám si, protože to propláče od začátku do konce!“

Podobnou lásku jako k divadlu chová i k architektuře a umění, především k malbám viktoriánských prerafaelitů. Koupil několik venkovských sídel a divadel ve West Endu, aby je přetvořil k obrazu svému. V ulici Drury Lane stálo divadlo již od roku 1663. Lloyd Webber se rozhodl vrátit mu zašlou slávu z roku 1812, kdy byla budova poprvé kompletně přestavena, jen s tím rozdílem, že tentokrát nebude divadlo výsadou těch nejbohatších. Mramorové sloupy a kamenné podlahy mají vyvrátit zažitou představu o tom, že londýnská divadla ve West Endu jsou plná stísněných sedaček a propadajících se stropů. Rekonstrukce byla sice naplánována dlouho před propuknutím pandemie, ale její dovršení by mohlo pro upadající britskou divadelní scénu symbolizovat pomyslné povstání z popela.

Rekonstrukcí chtěl Lloyd Webber dokázat, že se dva lidé – ačkoli jsou oba již přes dvě dekády po smrti – o osudu divadla mýlili. Prvním je jeden z nejlepších variet­ních umělců své doby Robert Nesbitt, který tvrdil, že Drury Lane je odsouzeno k zániku: „Občas na představení dorazí jen polovina obecenstva. Ale zatímco London Palladium bude vždy z poloviny plné, Drury Lane zůstane nadobro z poloviny prázdné.“ „To jsem mu nikdy nezapomněl,“ přiznal Lloyd Webber.

Druhým je John Gielgud, který si po derniéře Bouře v Drury Lane údajně povzdechl, že repertoár divadla převálcují americké muzikály. Přitom když divadlo v roce 1812 slavnostně otevíral lord Byron, prohlásil, že se z něj stane „kolébka Shakespearových her“. Lloyd Webber by si přál, aby se Shakespearova tradice v Drury Lane obnovila – i když paradoxně svolil, aby se divadlo pronajalo muzikálu Ledové království od Disneyho. Zdi zdobí osm velkých pláten s výjevy ze Shakespearových her, jež si Lloyd Webber nechal vyhotovit na zakázku od malířky Marie Kreynové. Vedle nich tu visí i jeho mladší autoportrét v šerosvitu a portrét jeho modly, muzikálového skladatele Richarda Rodgerse.

Veškeré sklady a úložné prostory pod schodišti nechal vyklidit. „Budovu v novořeckém stylu nehodlám zaneřádit harampádím,“ vysvětluje. Z fasády zmizely neonové nápisy a přesunuly se na vedlejší dům. „Nechci tu žádné nevkusné billboardy. Pokud je divadlo architektonicky cenná budova, musí samo o sobě zářit jako hvězda a představení budou na stejně vysoké úrovni.“

Jeviště se zvětšilo a hlediště se posunulo blíž k hercům pro bližší kontakt s publikem. Celé hlediště se dá rozložit na menší sekce a uspořádat do kruhového půdorysu. „Přestavba na kruhové jeviště se dá teoreticky zvládnout do 24 hodin, ale v praxi tomu dávám dva dny.“ Při prohlídce se zadívá na připravené kulisy pro Ledové království a protáhne obličej. „Nainstalovat něco takového do představení je nevkusné.“

Zmíním, že jeho kolega a konkurent Cameron Mackintosh na jedno představení v Gielgudově divadle nechal přistavit několik dodatečných lóží, aby se prodalo víc vstupenek. „Něco takového se nedělá,“ odvětí. „Já udělal pravý opak.“ Celková kapacita Drury Lane se z původních 2250 míst snížila na méně než 1900.

Rekonstrukce začala v lednu 2019 a od té doby došlo k několika katastrofám: bankrotu dodavatelské firmy, prasklému topení, jež vytopilo šatny, a požáru ve sklepě, který zničil několik kusů nábytku. Restaurátor Richard Caring s Lloyd Weberem sice podepsal smlouvu o spolupráci na patnáct let, ale práce se během pandemie pozastavily. Skladatel přiznává, že je rád, že Drury Lane „zatím neshořelo, jako když jej spoluvlastnil britský dramatik Richard Brinsley Sheridan“ v roce 1809, kdy budova skutečně lehla popelem.

Andrew Lloyd Weber tvrdí, že veškerý zisk ze svých sedmi divadel, v nichž se před pandemií ročně prodalo kolem dva a půl milionu lístků, investuje do údržby a rozvoje budov. (Vedle toho mu byl jen za rok 2019 na autorských právech vyplacen honorář ve výši čtrnácti milionů liber, z čehož zisk po zdanění činil sedm milionů liber). Rekonstrukci financuje kombinací úvěrů a vlastních zdrojů (po vlastní zkušenosti se vyhýbá spolupráci se soukromými investory). Malířka Maria Kreynová ho přirovnává k renesančnímu mecenáši umění.

„Divadelní scéna ve West Endu má to štěstí, že tři ze čtyř nejvýznamnějších divadel tu vlastní fyzické osoby,“ vysvětluje Lloyd Webber. „Jsem to já, Cameron Mackintosh a Nica Burnsová s Maxem Weitzenhofferem. Osobně divadlo nevnímám jako ziskový projekt. Vlastnit divadlo je něco jako pěstounská péče.“

S manželkou Madeleine si přejí, aby se z Drury Lane stal víc než pouhý divadelní sál. V prvním patře se bude podávat odpolední čaj, v přízemí bude možné zajít na oběd a vedle foyer na skleničku do elegantního baru ve stylu kaváren třicátých let. Lloyd Webber svůj záměr ilustruje na srovnání s divadly na newyorské Broadwayi: „Prostory jsou tam tak stísněné, že i fronty na pánské záchody bývají tak dlouhé, že si návštěvníci chodí odskočit do kavárny přes ulici.“

Drury Lane by mělo k návštěvě lákat i bez zakoupeného lístku – tedy během večerů, kdy se v hlavním sále nebude hrát.

„Nejdůležitější je, aby tu bylo živo a aby lidé věděli, že se tu bude pokaždé dít něco zajímavého, ať přijdou kdykoli. Jinak se z toho stane jedno obří mauzoleum uprostřed Covent Garden.“

S pandemiemi má Lloyd Webber jistou zkušenost. V roce 1979 za ním přišel jeho nevlastní otec – který podle něj pracoval jako agent britské rozvědky MI6 – v obzvlášť depresivní náladě. „Řekl mi, že velká část světové populace zemře kvůli nové nemoci. Tvrdil, že nákaza propukne v Americe, patrně v San Francisku nebo někde poblíž. Nepřikládal jsem tomu tehdy pražádnou důležitost. Jen jsem si pomyslel, že musel mít v práci asi pěkně těžký den.“

Že to s covidovou pandemií nevypadá dobře, Madeleine pochopila z SMS, kterou jí poslal v únoru 2020 jeden uznávaný vědec. Konexí s vysoce postavenými lidmi najde Lloyd Webber dost, ale přesto má pocit, že jeho záměrům nijak nepomáhají. V referendu o brexitu hlasoval proti jako většina pravicových voličů, zatímco Madeleine byla pro. Považuje snad britská vláda divadlo za výsadní téma levicových stran? „Konzervativní strana měla jedinečnou příležitost ukázat, že jim na divadle záleží. Ale teď se mohou spolehnout, že se divadelníci jednou provždy přikloní k levici,“ míní.

Lloyd Webberova divadla jsou poslední dobou každý měsíc milion liber ve ztrátě. Obával se proto, že s jakýmkoli dalším odkladem premiéry Popelky by byl nucen představení v Londýně odpískat a premiéru uspořádat jinde, což by státní pokladnu připravilo o tučné daňové příjmy. Zisky z prodeje lístků na Bídníky, Kočky i Fantoma opery desetinásobně převýšily výdělek z filmu Avatar: „Na to ministerstvo financí zapomíná. A raději sypou dotace do filmového průmyslu. Divadlo je jim ukradené – to je jen taková hezká tradice.“

„Ministru financí Rishimu Sunakovi bych dal jednoduchou ekonomickou úlohu: proč se někdejší ředitel Disneyho (Michael Eisner) rozhodl se mnou vytvořit divadelní verzi Lvího krále? Odpověď je jednoduchá: pochopil, že muzikál vydělá mnohonásobně víc než animovaný film.“

Vytvořit však skutečný úspěšný muzikálový hit není jen tak. Samotnému Lloyd Webberovi se to naposledy podařilo s Fantomem opery v roce 1986. Vynikající muzikál musí nalézt perfektní soulad mezi hudbou, texty, příběhem a choreografií. „To je vzácné, vskutku vzácné. Ani mně se to nepoštěstilo mnohokrát,“ přiznává tím nejvznešenějším britským přízvukem.

Kvůli rakovině prostaty a bolestem zad si musel udělat dvakrát na dva roky pauzu. V jednu dobu se kvůli zdravotním potížím nemohl hýbat a dopřávat si procházky okolo krásných budov. „Pozorovat architekturu je taková moje terapie.“ V jednu chvíli pomýšlel na asistovanou sebevraždu ve švýcarské klinice Dignitas. „V takových bolestech si člověk sáhne na dno.“ Se zdravotními problémy se potýkal již v roce 2010 při premiéře pokračování Fantoma opery Láska nikdy neumírá a při uvedení muzikálu Stephen Ward v roce 2013 musel bolesti tišit morfiem. „Teď už jsem naštěstí v pořádku. Když jsme pracovali na muzikálu Škola rocku, po dlouhé době jsem se zase cítil skvěle.“

„Budeme mluvit i o té druhé krizové situaci?“ zeptá se Madeleine. „Tou bylo natáčení filmové verze Koček. Takhle rozzuřeného jsem ho ještě nikdy neviděla.“ Tvůrcům filmu prodal práva na hudbu, ale na natáčení se v podstatě nemohl podílet. „Něco tak podlého jsem ještě nezažil. Celé to bylo skandální,“ popisuje. „Napsal jsem dopis ředitelce Universal Pictures Donně Langleyové, na který jsem nikdy nedostal odpověď, a varoval ji, že pokud mě nebudou poslouchat, řítí se do nevídané katastrofy.“

Za všechno podle něj může režisér Tom Hooper: „Při natáčení takového filmu ve štábu potřebujete někoho, kdo rozumí rytmu hudby. Na některé použité hudební prvky jsem měl schvalovací právo, ale na žádné mé podněty nebrali absolutně, ale absolutně žádný ohled.“ Celá situace ho rozčílila do takové míry, že si musel na uklidněnou pořídit štěně Havanského psíka.

Jeho o patnáct let mladší ženu Madeleine, jež má podnikatelské zkušenosti z obchodování s jezdeckými koňmi, „začalo v poslední době mírně frustrovat, že se její manžel věnoval věcem, jež jsou ze své podstaty neobchodní“. Soudila se s Paramount Pictures o odškodné za autorská práva na filmovou adaptaci muzikálu Škola rocku. „Přišlo mi, že by se měl vrátit k projektům typu Josef a jeho pestrobarevný plášť a podobným rockovým operám. To ho tolik bavilo.“

Jeho nejnovější Popelka v tomto duchu jde. V moderní verzi klasické pohádky je z dobré víly zákeřná plastická chiruržka. „Nevydržím nic nedělat a ne­ustále hledám nové projekty. Chci naskočit zpátky a pustit se do práce,“ přiznává Lloyd Webber. „Na tom není co vymýšlet. Prostě mě baví psát muzikály.“ Po úspěchu amerického rapového Hamiltonu, který vypráví příběh jednoho ze zakladatelů Spojených států, se nabízí otázka, zda by podobné muzikálové téma nenabízela i britská historie. „Do zpracování příběhu Jindřicha VIII. jsem se nikdy nehnal, ale to zvládli skvěle jiní,“ naráží na muzikál z roku 2017 s názvem Six, jenž zpracovává život tohoto britského panovníka a jeho šesti manželek. „Mně osobně přišly historické muzikály vždy ošidné.“

Lloyd Webberovy muzikály nemají – na rozdíl od výše zmíněného Hamiltona – jasné morální poslání. I když zhudebnil části Bible, sám sebe považuje za agnostika. Z Evity Perónové učinil opěvovanou celebritu, ale sám je přitom konzervativec.

Nejvýstižnějším motivem jeho tvorby je proto víc než cokoli jiného jeho neutuchající touha být tím nejlepším z nejlepších. Ať to stojí, co to stojí. Uznání, po němž tolik prahne, mu totiž může dodat jen hlediště plné jásajících diváků.

Někteří se jeho stylu přizpůsobili: s rekonstrukcí Drury Lane mu pomáhá jeho žena Madeleine mimo jiné také proto, že pokud s Lloyd Webberem nepracujete, tak ho dost možná skoro nevidíte. Jiné to však odradilo: Tim Rice je zcela odlišná povaha. „Poslední píseň jsme spolu napsali v roce 1976,“ přiznává Lloyd Webber. „Moc rád bych s ním zase něco složil. Ale myslím, že naše cesty se už definitivně rozešly.“ Zároveň mě ujišťuje, že jejich vztah je „zcela v pořádku“. Mám však pocit, že „zcela v pořádku“ není zase tak úplně podle jeho představ.

I když sedí ve svém vlastním divadle a v pozadí hraje mix předeher jeho vlastních skladeb, nedokáže se uvolnit. Za chvíli pospíchá na další schůzku do jiného ze svých sedmi divadel. Lloyd Webberovu rozporuplnost skvěle vystihl Tim Rice, který popisoval, jaký byl v sedmnácti letech, když se poznali: „Nesmělý a sebevědomý. Štědrý a sebestředný. Inovativní a neoriginální.“ K tomu by šel dodat ještě poslední paradox: Andrew Lloyd Webber zoufale touží po tom, aby na ostatní udělal dobrý dojem, ale zároveň se odmítá komukoli jinému jakkoli přizpůsobit.