Už čtvrt století míříme správně
Pátek 12. března 1999. Uteklo sice již čtvrt století, ale pamatuji si na ten den překvapivě jasně. Stál jsem na náměstí v Liberci a sledoval vojenskou přehlídku při příležitosti vstupu České republiky do NATO. Tamní rota chemické ochrany byla první profesionální jednotkou v české armádě a hned ten den se stala členem Sil okamžité reakce (SOR). Slavnostní den pak večer završil velkorysý ohňostroj z liberecké radnice.
Přestože je můj vztah k armádě a vojenským přehlídkám spíše rezervovaný, onen březnový den před pětadvaceti lety se mi vryl do paměti věru hluboce. Byl to první den, úplně první moment od sametové revoluce, kdy jsem měl pocit, že naše země patří „na Západ“. Když jsme o pět let později slavili vstup do Evropské unie, pocit sounáležitosti nebyl již tak intenzivní jako v den, kdy se Česko stalo součástí Severoatlantické aliance. A to přesto, že jsem tehdy nedokázal dohlédnout do budoucna a pochopit, co členství v NATO přináší.
Až do momentu, kdy Rusko začalo okupovat Krym (2014) a východ ukrajinského území, jsem často měl pocit, že mnohamiliardové investice do armády jsou příliš vysokou cenou za členství. Závazek dvouprocentních výdajů HDP na obranu jsem léta považoval za přehnaně vysoký, obzvlášť když úroveň odvodů na zbrojení nedodržovalo více zemí, stejně jako řada států nedodržuje Maastrichtská kritéria pro eurozónu. Ostatně: kdo z vás si někdy nepoložil otázku, zda Česko, malá země uprostřed kontinentu, navíc obklopena spojenci, skutečně potřebuje drahou techniku či tým vojáků a zaměstnanců čítající téměř třicet tisíc duší?
Můj osobní pohled na NATO se zásadně změnil po únoru 2022. Uvědomění si, že rozpínavost Ruska nikdy neskončí, sledování barbarství vojáků se svatojiřskou stuhou nebo písmenem Z či záběry brutálních útoků Rusů proti bezbranným civilistům… To vše zásadním způsobem změnilo všeobecné – a i mé osobní – vnímání role armády. Ukrajinci sice srdnatě vzdorují přesile agresorů, ale riziko, že se rozpínavost Rusů nezastaví na Donbasu, není malé.
Pár stovek kilometrů od našich hranic opravdu zuří válka a nová slovenská vláda vedená populistou Robertem Ficem teď rozhodně nepůsobí dojmem, že by svým vojákům nařídila zastavit případný atak Rusů západním směrem, Maďarsko jakbysmet a Rakousko zůstává dlouhodobě neutrální. Kdyby se černý scénář skutečně naplnil, máme na východě i jihu naší vlasti regulérní problém – a je třeba věřit v deklarovanou podporu spojenců NATO.
Samozřejmě pevně doufám, že k ničemu takovému nedojde. Zároveň jsem upřímně rád, že naše malá země patří do Aliance, která má ve stanovách článek zaručující pomoc napadeným spojencům. Důležitost čtvrt století starého kroku se ukazuje právě teď! Zrekapitulovat 25 let Česka v NATO i výhledy dál si můžete přečíst v aktuálním vydání Eura.
Přeji vám uklidňující čtení.
