Válka počká. Byznys ne
Export na Ukrajinu strmě roste, za poslední tři roky se české vývozy ztrojnásobily a loni dosáhly 56 miliard korun. Komerční zakázky však zatím nepřicházejí.
Za poslední tři roky se české vývozy na Ukrajinu ztrojnásobily a loni dosáhly hodnoty 56 miliard korun; jen za prvních osm měsíců letošního roku pak překročily hranici 40 miliard. Mohlo by se zdát, že za boomem stojí zbraně a munice, koneckonců česká muniční iniciativa byla i z evropského pohledu významná. Jenže zdání klame: v souladu s doporučením Eurostatu čeští statistici od roku 2022 vojenský materiál do tabulek exportu vůbec nezahrnují. Čísla separátně sleduje ministerstvo průmyslu, a pokud bychom do statistik za loňský rok započetli také veškeré zbraně a zboží takzvaného dvojího užití (1,88 miliardy eur), dostali bychom se k hranici českého exportu v hodnotě sta miliard korun. Pro srovnání: tolik ročně vyvezeme třeba do Švédska nebo do Rumunska.
České firemní úspěchy na Ukrajině
Pohled do struktury zboží, jež se z Česka na Ukrajinu dováží, dává tušit, proč se obchodu tak daří. Na Ukrajině roste poptávka jak po tradičních produktech, v nichž jsou čeští výrobci konkurenceschopní díky referencím a cenám, tak všude tam, kde se prohnala válka a místní samosprávy řeší, jak lidem zajistit základní potřeby, a přitom se technologicky posunout kupředu.
Do první kategorie spadá například rodinná firma Bednar FMT z Rychnova nad Kněžnou. Její žluto-černé zemědělské stroje najdeme také v USA nebo Austrálii, ale skvěle se jim daří právě na Ukrajině, která je díky úrodné černozemi a obrovským rozlohám polí pro českou značkou požehnáním. Bednar FMT má na Ukrajině nasmlouvaných šest distributorů a za poslední dva roky prodeje svých strojů zečtyřnásobila, jen letos už si Ukrajinci koupili širokozáběrové stroje v hodnotě 750 milionů korun. „Náš úspěch se zrodil na východě, ne doma v Česku. Jezdíme tam od začátku a makáme,“ říká k tomu obchodní ředitel Jan Bednář. Jeho rodinná firma ostatně není sama, kdo má v agrobyznysu na Ukrajině dobré jméno. Podobně je na tom i Farmet z České Skalice, který ještě před válkou přišel s obřími přívěsnými stroji, jež v „obilnici Evropy“ dokážou přesným setím ještě zvýšit už tak vysoké výnosy. Zatímco Bednar FMT i Farmet vyvážejí na Ukrajinu válce navzdory, jiné firmy přišly k zakázkám spíše proto, že ruská agrese otevřela nové exportní příležitosti. Platí to zejména o energetice, kde se tradiční centrálně ovládané zdroje elektřiny a tepla staly terčem válečných úderů. Namísto velkých výkonů elektráren a tepláren tak Ukrajinci začali hledat decentralizovaná řešení. A v nich Česko disponuje minimálně dvěma firmami, které mají know-how na spolehlivé a energeticky účinné kogenerační jednotky, tedy stroje, jež umějí lokálně vyrábět elektřinu a teplo ze zemního plynu a bioplynu.
První z nich je strojírenská a energetická skupina Tedom, od loňska součást japonského koncernu Yanmar, která na Ukrajinu dodala již skoro stovku kogeneračních jednotek, od těch velkých, určených pro teplárny celých městských čtvrtí, po menší jednotky, jež teplem a elektřinou zásobují přímo jednotlivé budovy, jako jsou nemocnice, školy, domovy důchodců nebo sanatoria. „Dodáváme do celé Ukrajiny, ale největší potřeba je na území blízko fronty, zejména v Charkovské a Záporožské oblasti,“ vysvětluje Evžen Chlanda, marketingový ředitel Tedomu. Český výrobce chce navíc kromě montáže a servisu kogeneračních jednotek nabízet i služby v podobě budování ostrovních systémů a optimalizace spotřeby energie. Ukrajina je natolik v kurzu, že tam Tedom chystá nové zastoupení. „Ještě do konce roku chceme otevřít pobočku v Užhorodu,“ dodává Chlanda. Kogenerační jednotky staví také brněnský Gentech CHP. A i pro něj jsou lokální výrobníky elektřiny a tepla, které se navíc vejdou na návěs nákladního auta, dobrým byznysem. Do válkou sužované země jich od roku 2022 firma dodala sedm desítek v hodnotě přes miliardu korun; poslední velkou zakázku na Ukrajinu, deset kogeneračních jednotek po 2,5 MW výkonu, odesílali v říjnu. „V mezinárodním srovnání patříme mezi vůbec největší dodavatele těchto jednotek, které budou na Ukrajině elektřinu a teplo dodávat v nemocnicích, školách a také v rámci kritické infrastruktury,“ říká majitel a generální ředitel Gentec CHP Václav Klein.
Úspěchy na Ukrajině slaví i česká zdravotnická technika a materiál. Ten do země proudí nejen formou jednotlivých dodávek, ale i technologických celků, a to včetně servisu a vzdělávání personálu. Jen namátkou: na ukrajinských klinikách fungují polohovatelné postele od Linetu, rozvod medicinálních plynů podporuje technologie MZ Liberec, v nemocnicích jsou k vidění třeba také bezdotykové vodovodní baterie od společnosti Sanela nebo odsávací přístroje od firmy Cheirón. Kromě přístrojů a techniky se v ukrajinském zdravotnictví objevují také české digitální technologie: třeba plzeňská VR Medical dodává své soupravy pro virtuální realitu, jež pomáhají v rehabilitaci pacientů. Díky memorandu s ukrajinskou stranou navíc čeští výrobci zdravotnické techniky budou renovovat a modernizovat hned šest velkých klinik.
Povolený doping se vyplatí
Až potud by se zdálo, že ačkoli válka na Ukrajině stále trvá, byznys na nic nečeká a jede na plné obrátky. Je však třeba dodat, že to není „business as usual“. Drtivá většina zakázek by totiž bez „dopingu“ v podobě mezinárodních donorů, státních záruk a nejrůznějších podpůrných programů vůbec nevznikla.
Obchodování v čistě komerčních měřítkách na Ukrajině prozatím neexistuje a příležitosti se tvoří shora. Dokazují to ostatně i příběhy českých firem. Výrobce agrotechniky Bednar FMT využívá pro pět ze svých šesti ukrajinských distributorů vládní program Fond Ukrajina, který spravuje státní exportní pojišťovna EGAP. Od začátku války totiž Ukrajina vypadla ze seznamu zemí, kam
pojišťovna může zboží pojistit, a exportéři se ocitli bez jakéhokoliv krytí. V roce 2023 proto česká vláda přišla s tím, že pro pojištění krátkodobého úvěru proti riziku nezaplacení zřídí speciální rizikový fond, díky němuž se na Ukrajinu dostalo zboží za více než miliardu korun. Nejde ovšem jen o pojištění rizik.
Česko má podobně jako řada dalších evropských zemí své vlastní programy, pomocí nichž provádí „malou domů“: nakupuje od českých firem zboží a služby, které pak vyváží na Ukrajinu. Hlavní finančním penězovodem je Program humanitární, stabilizační, rekonstrukční a hospodářské asistence Ukrajině v letech 2026 až 2030 s roční alokací miliardy korun, o který se dělí pět ministerstev a který v září schválila ještě Fialova vláda. Jde o pokračování balíčků s názvem Ukrajina I a Ukrajina II, z nichž se nakupoval a posílal třeba zdravotnický materiál nebo dva speciálně upravené autobusy od společnosti Royax Medical Solution z Netvořic na Benešovsku, jež slouží jako mobilní nemocnice.
Svůj vlastní program pro české firmy, které se chtějí zapojit do byznysu na Ukrajině, má i Česká rozvojová agentura (ta zaplatila třeba vybavení a školení pro rehabilitační centra v Dněpropetrovské oblasti) nebo ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), díky jehož balíčku Aid for Trade Ukraine se do válkou zkoušené země dostaly české technologie, které by si jinak Ukrajinci komerčně nakoupit nemohli. Z ministerských peněz tak firma Prusa vyexportovala několik desítek 3D tiskáren, IT firma ZLD zase navrhla komplexní informační a kamerový systém postavený na strojovém učení pro obec Gora nedaleko Kyjeva. MPO má na předávání know-how, školení nebo konference ostatně připravený i další fond – Capacity Building for Ukraine. Českému byznysu na Ukrajině významně pomáhají i peníze ze zahraničí.
Tedom do země dodal svá zařízení s vydatnou pomocí Dánska, desítku podobných strojů od Gentecu v hodnotě 16 milionů amerických dolarů zase financoval Rozvojový program OSN (UNDP) ve spolupráci s evropskými partnery. Enkom, další česká značka na trhu s kogeneračními jednotkami, jenž na Ukrajinu vyváží také parní turbíny, transformátory, rozvodny nebo mobilní kotelny, v minulosti využíval zdrojů z americké rozvojové agentury USAID, která ale mezitím podporu zastavila. Významná vzpruha pro české výrobce přišla také z Tchaj-wanu. Do projektu na obnovu poničeného zdravotnictví na Ukrajině vložila tato asijská země deset milionů amerických dolarů, které čerpají převážně čeští výrobci zdravotnické techniky.
Zdaleka největší podporu ale mohou české společnosti dostat z EU, jež na rekonstrukci Ukrajiny uvolnila ze svého rozpočtu 50 miliard eur. Češi se tu mohou dostat ke zdrojům ze dvou programů. Ukraine Recovery Guarantee umožní firmám získat výhodné financování pro projekty obnovy v oblasti kritické infrastruktury, jako jsou energetika, dopravní stavby nebo vodohospodářství. Celkem jde o 100 milionů eur, o jejichž rozdělení bude rozhodovat Národní rozvojová banka. Nejde o přímé dotace, ale o zajištění úvěru. I to je ale důležité, protože případná rizika jdou až z 90 procent za státem. Druhý balík v hodnotě 89 milionů eur je určený pro již zmíněnou modernizaci šesti ukrajinských nemocnic. A nejde v něm pouze o technickou asistenci a záruky, ale i o reálnou finanční pomoc: většina peněz z Bruselu (54 milionů eur) jsou investiční granty.
S podporou je třeba vytrvat
Česko samozřejmě není jedinou zemí, která nečeká na poválečnou obdobu Marshallova plánu a včas pochopila, že budoucí miliardové zakázky se na Ukrajině rozdávají už teď. Třeba sousední Rakousko pojišťuje úvěry svých exportérů ještě štědřeji, Polsko zase může těžit z toho, že na Ukrajině působí pobočky polských bank, a BGK, obdoba naší Národní rozvojové banky, už v zemi pracovala před válkou. Větším problémem je ale to, že podnikatelská realita pokulhává za soupiskou výhod, podpor a záruk, které se na Ukrajině exportérům otevírají. Čistě komerční obchodování se Západem je pro české firmy pořád přehlednější a jednodušší.
Převisu nabídky nad reálnou poptávkou si všímá i Jakub Mareš, zástupce vedoucího oddělení východní Evropy na ministerstvu průmyslu a obchodu. „Snažíme se propagovat nejrůznější pomoc od státu, pořádáme semináře a konference, zveme sem i zástupce Světové banky nebo Evropské investiční banky, kteří tu propagují nejrůznější tendry na rekonstrukci země, ale aktivita českých firem má své limity. O obchodování s Ukrajinou – a tím pádem i o garance a podpory – se ucházejí pořád spíše jednotky českých firem,“ upřesňuje ministerský koordinátor Business klubu Ukrajina. Hlavní je ale být na Ukrajině vidět, což se minimálně v sektorech energetiky, vodárenství nebo zdravotnictví českým firmám daří. Vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný přidává ještě jednu českou konkurenční výhodu: „Čeští exportéři jsou připravení jezdit tam, kam se spousta těch západních bojí. Tím hlavním důvodem je obrovská obchodní příležitost, která se bude dále rozvíjet.“ S tím souhlasí i Mareš z MPO a dodává ještě jeden postřeh: velikost ukrajinského trhu klesá, protože země za posledních deset let především kvůli válce a masivní emigraci ztratila více než deset milionů obyvatel. Jenže i s 30 miliony bude Ukrajina kvůli obrovským škodám na infrastruktuře pořád mnohem zajímavější než srovnatelně velké trhy. Svou roli v názoru, že ani „doping“ v podobě záruk a podpor nevyváží příliš velká rizika, může hrát i pověst Ukrajiny jako země s všudypřítomnou korupcí. Jak ale upozorňuje Jakub Mareš, i tady se toho dost posunulo k lepšímu. „Veřejné zakázky se zveřejňují centrálně a na mnoha úřadech potkáte mladé lidi, kteří už komunikují anglicky,“ dodává. Končící vládní zmocněnec Tomáš Kopečný i ministerský koordinátor Jakub Mareš se shodnou na tom, že podpora českých firem je nejen vstupenkou na ukrajinský trh, ale časem se vrátí v podobě mnoha dalších obchodních příležitostí. Proč se vyplatí na Ukrajině vytrvat a zakázky pro české firmy nadále dotovat penězi ze státního rozpočtu, mezinárodních darů či EU, dobře ukazuje příklad jiné země kdysi zmítané válkou: Iráku.
Také tam si Česko od poválečné rekonstrukce hodně slibovalo a sázelo na dobré jméno někdejšího Československa, které v zemi ještě za režimu Saddáma Husajna postavilo mimo jiné závod na výrobu traktorů Zetor nebo velkou keramičku. Před deseti lety se firma Technoexport dohodla na zakázce na rekonstrukci rafinerie v Basře v hodnotě tří miliard korun, v roce 2016 Inecon Group dokonce kontrakt na výstavbu cementárny v Sulajmániji vyčíslila na 11 miliard korun. Jenže ani jednu zakázku nakonec Češi nedokončili. Největším dealem, který se v Iráku nakonec podařilo dojednat, byl prodej letounů L-159: ovšem těch nepotřebných, které léta zabíraly místo ve vojenských hangárech. A prodej použité technologie za zenitem asi není zrovna tím, co by si Česko v souboji o místo na ukrajinském slunci chtělo zopakovat.
