Vánoce jsou lupa

K víře se dostala přes rozum. Chtěla lépe chápat tajemství, která se skrývají za slovem Bůh, a tak se svého času dala na studium teologie. Dnes je Martina Viktorie Kopecká farářkou Církve československé husitské a každé Vánoce zčásti tráví ve „svém“ kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Je za to prý ráda, je to pro ni čest, i když duchovní život je podle ní „někdy zápas, jindy něha prvních sněhových vloček“. Podobně jako byl pro ni zápasem a radostí její souboj s tanečními figurami v populární televizní soutěži StarDance, který k Martině Viktorii přitáhl velkou pozornost médií. Ve vánočním rozhovoru společně hledáme cestu konzumními svátky, dotýkáme se role charity a peněz v lidském životě, ale i toho nejdůležitějšího: tedy proč nás právě Vánoce (nikoli Velikonoce) všechny neustále tak silně vtahují nebo co je to vlastně dar.

► Máte ráda Vánoce?

Mám, ale předchází jim důležité období příprav – advent. Je to vnitřní chystání, příprava prostoru pro to, co přichází, a také inventura stávajícího, množství emocí, které potřebujeme zpracovat, úkoly, které nazrály k dokončení. Někdy pomáhá představa závěru Mariina svatého těhotenství. To, „co“ nebo spíše „kdo“ se narodí, nám změní život. Zásadně, nesmazatelně a natolik, že máme touhu si tuhle chvíli obdarování dál a dál připomínat.

► Šance na proměnu je tedy neustále otevřena…

Ano, a Vánoce fungují jako lupa. Když jste šťastní, prožíváte to ještě silněji, pokud jste smutní a zklamaní, pak se bolest ozývá naléhavěji a z větší hloubky. A každý rok je to s naším životním příběhem trochu jiné. I tohle mám na Vánocích ráda, pomáhají nám prohlédnout si, kudy v životě a vztazích jdeme. Poslední roky pravidelně o vánočním pokročilém večeru stojím za Stolem Páně a sloužím půlnoční bohoslužbu.

► Pamatujete si své první Vánoce? I první Vánoce, kdy už jste v sobě vědomě a svobodně nesla zvěst o narození Ježíše jako křesťanské poselství? Bylo nebo je to dodnes v něčem jiné?

První Vánoce si připomínám jen prostřednictvím černobílých fotek v rodinném albu. Sedím podepřena na kuchyňském stole u babičky a dědy v Kralupech, je mi necelého půl roku a podle výrazu netuším nic o tom, že je to slavnostní okamžik. Víra v mém životě přišla až s teologickým vzděláním. U někoho je rozum a víra v kolizi, ale já to tak nemám. Teologii jsem se rozhodla studovat, aniž bych tušila, jak moc promění můj život. Byla jsem nepopsaný list a nenesla jsem si zároveň žádnou zátěž předsudků o světě církve. Studium mě pohltilo, nechala jsem se pokřtít, ale do kněžské služby jsem se nijak nehrnula. Časem jsem začala studovat další obory, psychologii a speciální pedagogiku na jiné fakultě a uvědomila si, že mě to táhne k člověku i k Bohu. Shodou náhod jsem o pár měsíců později nastupovala jako pastorační asistentka do kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Je to místo, kde jsem služebně a duchovně doma, všechny sváteční dny trávím tam. Od kapra se zvedám předčasně, abych si oblékla talár. Je to pro mě čest.

► Táhne vás to k člověku a Bohu. Dánský filozof Kierkegaard tvrdí, že láska k bližnímu a k Bohu jsou dvě části okna, které nelze otevřít samostatně. Cesta k obojímu je ale pro něj stejně vášnivá. Souhlasíte? A jsou potom Vánoce chvílí, kdy k tomuto otevření máme skoro nejblíže?

S tím nelze než souhlasit. Duchovní život je někdy zápas, jindy něha prvních sněhových vloček. Bůh nám o sobě dává vědět, jde nám naproti, učí nás o lásce, dává se nám v podobě bezbranného dítěte, které se nenarodí v zámku, ale do jesliček ve stáji. Jednou ze zásadních modliteb židovské tradice je takzvaná Šema Jisrael (Slyš, Izraeli), ústředním tématem je víra v jediného Boha, kterého je třeba milovat „celým srdcem a celou duší a celou svou silou“. V Matoušově evangeliu na to navazuje Ježíš, který říká „miluj svého bližního jako sám sebe“. Duchovní život a víra jsou o vztahu, k tomu, co/kdo nás přesahuje, k druhému člověku, ale také o vztahu sama k sobě. To jsou témata, s nimiž nejsme nikdy hotovi. A Vánoce nám dávají dostatek podnětů k tomu, co ještě potřebujeme poznat, pochopit a také uvést do života.

► Jsme označováni za nejateističtější národ Evropy, Vánoce ale milujeme, je to asi také jediný svátek, kdy společnost není rozpolcena, řečeno s mírnou ironií. Je to nejen kvůli dárkům, ale hlavně kvůli rodinné blízkosti. Zdá se, že rodina není tak ohrožená, jak se o tom někdy mluví… A jistá duchovnost v tom přece jenom je, nebo ne?

Advent i Vánoce umí prověřit naši trpělivost. Stoupá tenze, kulminuje očekávání. V malém prostoru obýváků a jídelen se scházejí ti, kteří se pravidelně vidí jen o svátcích, chlebíčky padají na zem a červená vína se lijí na zděděné sváteční ubrusy, vedou se řeči o politice, cukruje se falešnými lichotkami. Ano, Vánoce umějí různá kouzla. Každá, nejen „tradiční“ rodina je zkoušena, jak je to s její soudržností. Ale dost zlehčování…

Asi máte pravdu, cosi ve společnosti se možná opravdu na chvíli promění, utichnou hlasité dohady a snad k sobě máme i blíž. Advent i Vánoce jsou o pospolitosti, rozhovoru, o vyprávění i naslouchání a také o touze člověka žít v míru a v naději, že nás čeká dobrá budoucnost.

► Vánoce jako rodinná slavnost… Co je pro vás rodina, jak o ní přemýšlíte v proudu těch vášnivých debat ve společnosti, kde se mluví o ochraně údajně ohrožovaného tradičního modelu muž, žena, dítě? Ptám se záměrně i proto, že jste si nedávno „vzala“ (oddala se) svou přítelkyni Andreu Salome.

Záměrně jsme se rozhodly mít symbolickou svatbu v době adventu, který pro nás obě má duchovní význam. V Domě U Kamenného zvonu se sešli naše rodiny a přátelé. Oslavily jsme svou lásku a slíbily si věrnost, přijaly jsme požehnání od manželského páru duchovních. Naprosto respektuji, že v tuto chvíli církev v naší zemi vnímá manželství jako svátost svazku muže a ženy, ale nemůžu souhlasit s tím, že některá láska by měla mít větší hodnotu než jiná. A že by požehnání mělo patřit jen vyvoleným. Ano, naším životním spojením nevzniknou děti, noví daňoví poplatníci, ale neznamená to, že spolu nic hodnotného nevytvoříme. Zprávou o naší registraci a svatbě, která proběhla médii, jsme nechtěly způsobit senzaci, ale deklarovat, že láska je zásadní hodnotou našich životů, na rozdíl od lži, přetvářky a nenávisti. Moje kněžská služba se nezměnila, anebo vlastně ano, změnila, žiju naplněný život a to se ve službě projevuje.

► Loni jsme v Euru věnovali vánoční číslo charitě, v Česku lidé a firmy dají ročně na sociální pomoc kolem 14 miliard korun. Když jste tančila ve StarDance, vybralo se na Paraple za večer mnoho milionů. Peníze asi nejsou mírou křesťanské lásky, ale přece jenom se zdá, že tak špatně na tom jako společnost v soudržnosti a solidaritě nejsme. Anebo jsou peníze i dnes nejsnadnější reakce a jakýsi odpustek z jinak velmi běžné lhostejnosti?

Možná znáte biblický příběh (Marek 12, 38 – 44) o vdově a jejím daru dvou drobných mincí do jeruzalémské chrámové pokladnice. Ježíš v něm poukazuje na její štědrost, jí samotné chybí peníze, a přesto všechno, co má, dá Hospodinu. Dává ze svého nedostatku, na rozdíl od mocných, kteří dávají jen malou část svého nadbytku. A Ježíš nepopírá, že právě bohatí dávají hodně, ale když se nad tím zamyslíme, jejich dar má rozdílnou, paradoxní hodnotu. Možná, že my lidé příležitost k daru nebo jiné formě pomoci jednoduše potřebujeme k vlastnímu uvědomění, co je v životě důležité a cenné, je to součást našeho duchovního života. Advent, podobně jako postní doba před Velikonocemi, přináší člověku tři úkoly. Máme se věnovat modlitbě, tedy kultivaci duchovní krajiny. Za druhé se máme postit, což znamená odpouštět si to, čeho máme nadbytek a co nám škodí. A za třetí máme být štědří v almužnách, darech pro potřebné. Magnus MacFarlane-Barrow, zakladatel hnutí Mary’s Meals, které v síti škol v nejchudších regionech světa poskytuje dětem jídlo, ve své knize Štědrost a dobročinnost píše: „Prostřednictvím skutků milosrdenství do světa proniká světlo. A nejvíc je to vidět, když se odehrávají za tmy.“ A tahle tma může odkazovat jednak k tomu, že nežijeme ve snadné době a každý dobrý skutek tuhle naši každodenní tmu rozsvítí, ale také k tomu, že dát dar neznamená žádat aplaus a světla reflektorů nebo blesky foťáků.

► Jaký je vůbec váš vztah k penězům? Když je máme, prý to osvobozuje, možná o tom nějak svědčí i ta milostivá charita.

Myslím, že jsem v životě prošlapala určitou cestu pokory, od kvantity ke kvalitě. V době svého prvního zaměstnání jsem považovala za velmi důležité „mít věci“, ale dneska je pro mě důležitější „mít zážitky“, a tím myslím i ty docela obyčejné, jako je možnost sledovat, jak rostou rajčata a tvoří se na nich plody. Mimochodem rajčata a papriky z domácího zdroje, to bylo v létě bohatství. V tomto ohledu jsem hloupý sedlák, který sklízí největší brambory. Ale zpět k otázce: peníze jsou samozřejmě důležité, potřebujeme je k životu a můj vztah k nim je pozitivní, ale odmítám sloužit svému kontu nebo předmětům. Což je také myšlenka s ručením omezeným, kdybyste mi sáhli na oblíbený hrníček, hodinky za StarDance nebo knížky v policích, budu o ně ze všech sil bojovat. A pokud bychom se bavili přímo o kněžské službě, není to zrovna povolání, které by slibovalo bezpracnou a dobře placenou obživu. Přestože se církve snaží, jak mohou, jsme v procesu odluky církví od státu a učíme se vydělat si na své platy. Není to pro nikoho snadné, ale asi je to takhle nejlépe – získáváme možnost prokázat, jak dobře dokážeme obstát třeba i v prostoru neziskově poskytovaných služeb nebo vzdělávání.

► Sbírek je dnes moře, vybírá se na všechno, mluví se dokonce o charitativním průmyslu, až roste podezření, že vznikl nový druh byznysu, který pracuje s podprahovou výčitkou, že kdo nedá, je špatný člověk. Existuje pro vás nějaká „míra štědrosti“, třeba aristotelská přiměřenost mezi lakotou a rozhazovačností?

Lakota je trapná vlastnost. Má úplně jiné vyznění než šetrnost a spořivost. Jsem z rodiny, kde si nikdo nenechal pro korunu koleno vrtat, byla jsem vedena k velkorysosti, jak je to jen v mých možnostech. Ale zároveň jsem naučená si na všechno šetřit. Moje první a asi na dlouho poslední půjčka byla na auto a trvalo mi několik měsíců, než jsem si zvykla na pocit, že někomu dlužím. Nepotřebuji nikoho okouzlovat svou štědrostí, natož zámožností, ode mě to navíc ani nikdo nečeká, ale považuji za důležité, že jako společnost i jako jedinci pomáháme těm, kteří nemají tolik možností jako my. Nejde přitom jen o finance, ale například o dobrovolnictví, o rozdělení se, o potravinové sbírky nebo o dary na provoz důležitých služeb, třeba domácí hospicové péče.

► Centrem Vánoc je dar nového života, my si ale dáváme dárky většinou pro vzájemné potěšení. A dárků je spousta. Vadí vám v něčem konzumní Vánoce, když z nich lidé mají takovou radost?

Lidstvo během „prvních Vánoc“ dostává fyzický dar. Ježíšek nezní jen jako životodárné slovo v éteru, ale je tady přítomen, dává o sobě vědět, je dopředu proroky ohlašován a očekáván. Božím darem je Spasitel a na památku této výjimečné chvíle se vzájemně mezi sebou obdarováváme. Když zůstanu u biblických příběhů, všichni dobře známe cestu tří mudrců, kteří se přicházejí k jesličkám poklonit. A rovnou nesou to nejvzácnější, co tehdejší svět znal – zlato, myrhu a kadidlo. Dárky tedy k Vánocům patří, ale někdy to s nimi přeháníme. Množstvím darů doplácíme dluhy, které působíme v průběhu roku svým nezájmem. A to je smutný příběh.

► Je pravda, že Vánoce jsou pak spíše fiesta než usebrání a zklidnění, ale mají být i radostné. Je na takové opulentní slavnosti pro vás něco pokleslého či špatného? I Ježíš přece uměl slavit…

A víme o Vánocích, co a proč oslavujeme? Dříve se adventní doba věnovala kolektivním tichým činnostem, draní peří, mezigeneračnímu dialogu, sušení ovoce, venku byla zima a tma a člověk se soustřeďoval okolo domácího ohně, odpočíval, promýšlel, rekapituloval. Během Vánoc se pak slavil zásadní okamžik radosti z narození Ježíška a z darů dostatku, ty ale neměly vést ke žlučníkovým záchvatům, ale spíše k sytosti fyzické i duchovní. Pro obojí člověk musí ledacos udělat i obětovat, aby to dávalo smysl. Byl to zásadní moment také pro výhled do budoucnosti. V lidové tradici známe mnoho způsobů, jak věštit. Je zajímavé pozorovat, co si lidé přáli dřív a o čem sníme dnes my.

► Zdá se mi, jako byste se to snažila nějak propojovat. O čem sníte vy? Sním o tom, že pro mě bude jednoduché zpomalit a snad i zastavit, abych mohla prožít krásné chvíle svého života. Slavnostní i obyčejné. Ve službě i doma. Děje se toho tolik, čemu stojí za to věnovat pozornost. Už jsem se naučila říkat ne projektům a nápadům, které mi nedávají smysl. Ale teď je přede mnou větší výzva. Chci se naučit říkat ne věcem, které vlastně dělat chci, ale vím, že by mi způsobily další napětí, jestli všechno stihnu.

► Ještě k daru života. Lidé dnes na sociálních sítích sdílejí své životy od narození po smrt. Někdo by v tom mohl vidět velkou starost o život a jeho šťastné prožití, o jistou satisfakci z života. Jak vnímáte tuto mohutnou vlnu sebeprezentace až prodeje života?

Ani mně se to nevyhnulo, jsem na Instagramu aktivní. Nechci vymýšlet nějaké bohulibé výmluvy, proč to dělám. Vnímám, že tahle síť dává možnost inspirovat, nechat nahlédnout právě i to, jak život vypadá ve skutečnosti. Už dávno sleduju převážnou většinu profilů z oblastí pěstování zeleniny, práce na hrnčířském kruhu, nějaké tanečky a domácí dekor, a stejně mi algoritmy předhazují věci, které nepotřebuji. Vím, jak to funguje, a stejně se nechávám nachytat a žiju s pocitem, že tohle a tamto bych si měla koupit. Možná že zrovna duchovní život nám pomáhá být (nejen) v této oblasti odolnější. Mít sílu něco „nemít“, nebo dokonce „nechtít“.

► Ve společnosti roste odpor k jinému, například k cizincům, kteří migrují, strach z odlišných lidí vede až k dehumanizaci jiných životů. Setkáváte se s tím i ve své práci farářky? Dá se s tím vůbec něco dělat?

Strach z neznámého člověku v dávné minulosti mohl zachránit život. A obecně, strach je i dneska tím, co nás chrání. Jenže souběžně bychom měli používat rozum, vyhodnocovat situace a poměřovat rizika a také se vzdělávat, třeba i setkáváním se s názorově odlišnými lidmi. To, že nás doma poplácávají po ramenou, nutně neznamená, že máme pravdu. Jako společnost, která prochází krizemi, se učíme budovat různé druhy odolnosti, podstatné však je, abychom dokázali také zachovat citlivost, schopnost soucitu a sílu k rozhodné akci. Jako farářka nemám působit jako politická agitátorka, ale rozhodně je na místě mluvit o hodnotách, aktualizovat některé biblické texty a zároveň je nelámat přes koleno, aby zněly tak, jak bych si já osobně přála.

► Dar bychom měli dávat nezištně, aniž bychom očekávali, že se nám nějak vrátí. Dar není investice. Tedy obvykle jej tak nebereme, ani lásku ne. Existuje ale i jiná tradice, kterou objevila moderní etnologie, kdy dar zavazuje k tomu, abychom oplatili stejně, ba dokonce z hrdosti ještě větším darem. Jak chápete dar, darování vůbec?

Ve starozákonním světě měl člověk v době vlastní prosperity povinnost pomáhat druhým, byl to způsob, jak se zajistit na dobu, kdy se mu nebude třeba tolik dařit. Dar je pro mě vyjádření citů, lásky, úcty, blízkosti. Ale jakmile mám potřebu si darem druhého koupit, potom je to vyjádření o chabém vztahu sama k sobě. Dary k nám vlastně promlouvají, je to řeč symbolů. I strategie obstarávání dárků o nás možná něco vypovídá. V mém případě to tak je, píšu si seznamy (komu co) a relativně brzy nakupuji. Teď už mě v nákupáku, doufám, nikdo neuvidí.

► V Bibli je dost pasáží o penězích, většinou jsou to výzvy ke skromnosti a nepodlehnutí mamonu. „Je lépe mít málo a bát se Hospodina, než mít velký poklad a s ním neklid“, najdeme v Příslovích, nebo místo z Lukáše, kde Ježíš říká: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěný tím, co má.“ Jak tohle přiblížit modernímu člověku bez víry v jiný život, když ví, že peníze otevírají dveře všude a že tam kdesi jinde už nic nebude?

Verš ze sbírky Přísloví 15, 16 (Je lépe mít málo a bát se Hospodina, než mít velký poklad a s ním neklid.) je o velké odpovědnosti toho, který má. S bohatstvím se ve Starém zákoně pojí Boží požehnání. Ten, kdo má, tomu Hospodin žehná. V souvislosti se změnou poměrů už Nový zákon tak jednoznačně na bohatého nepohlíží. Ale Bible celkově dbá na to, aby člověk nepromarnil dary (talenty), které mu jsou dány. Zakopat hřivnu dokáže každý, ale využít ji k prospěchu celé společnosti, to je cesta, kterou máme jít. To, co nás opravdu naplňuje, je životní smysl a láska k druhým, a to je něco, co ani za peníze nekoupíme. „Mít hodně“ zdaleka neznamená „mít vše“.