Vědec zmizel, je tu Tess

Dnes už se jmenuje Theresa Jean Tanenbaum(ová). Říká si Tess, je jí něco přes čtyřicet let a působí jako profesorka designu interakcí mezi člověkem a počítačem na California University v Irvine. Více než dvě dekády ovšem publikovala své studie a texty, jichž je celkově po­dle různých databází 83, pod svým mužským jménem. Dostalo se jim stovek citací, o něž nechtěla po své proměně přijít. Pro vědeckou kariéru je publikační „zářez“ klíčový.

Přesně před rokem, v červenci 2020, proto otiskla v prestižním magazínu

Nature názorový článek, jemuž dala – spolu s editory – burcující titulek Vydavatelé: Nechte transgender vědce opravit jejich jména. „Po změně svého jména jsem čelila neřešitelné volbě: buď se zříct veškeré své někdejší práce, nebo přijmout fakt, že nikdy neuniknu identitě, ve které jsem se po desetiletí cítila jako ve vězení,“ začínala T. J. svůj loňský „manifest“, svůj lobbing. Upřímně řečeno, pro vědkyně není až tak složité upravit jméno autora, přidat jeho aliasy; vždyť to řeší statisíce žen po svatbě. Existuje také identifikátor ORCID, tedy číslo, které eviduje a sjednocuje publikační stopu téže osoby. A tak bádající Jany, Jeany i Janiny pěkně sladí všechny své výtvory – a to i ty s dívčím jménem či chybnou diakritikou.

Tess to však nestačilo. Chtěla na původní jméno úplně zapomenout, odtrhnout se od něj. Dá se říct, že tím byla až posedlá, neboť tomuto tématu věnovala na serveru Medium pár blogů: včetně dvou, které řeší, jak správně oslovovat Tess (akcentuje výhradně ženský rod, klidně i oslovení Dr. či Madam) a jak přistupovat k „mrtvém jménu“, k čemuž přidává hashtagy #deadnaming nebo #misgendering. Mužské přízvisko už nikdy neužívá, ani náznakem jej neuvádí. Je pryč. Pro ostatní pak není lehké vypátrat, zda bývala „vězněna“ v badateli jménem John, či Jack… Výmazu digitálního otisku věnovala jistě i péči, ale jak známo, zmizet z internetu nejde jen tak – kdo by se asi hodně snažil, najde nejspíše i archivně vytištěná PDF článků, kde by se dal identifikovat onen neženský autor, který se tehdy pod vše podepsal.

Výmazy pro citlivé údaje

O to však nejde. Pointa je jiná. Theresa Jean Tanenbaumová svoji identitní kruciátu dovedla až do vítězného konce. Poté, co u vydavatelů argumentovala možnými transfobními útoky, antidiskriminačními výroky soudů nebo traumaty vědců z jimi opouštěných identit, se velcí hráči ustrnuli. Před pár týdny oznámily skupiny Nature Springer, dále Elsevier (vydávající top časopisy jako medicínský The Lancet nebo biologický Cell), Wiley se stovkami vědeckých žurnálů či The American Association for the Advancement of Science, jež vydává elitní magazín Science, že umožní rychlé a diskrétní změny jmen u elektronických publikací. Týká se to starších studií, článků, kapitol z knih, ale třeba i konferenčních příspěvků a podobně.

Tess nebyla jediná, kdo na změnu tlačil. Nyní ji jistě těší, že její předchozí marné pokusy u patnácti vydavatelských subjektů jsou minulostí. Už to funguje; lze to smazat. Pokud si tak nyní zadá jiný vědec v oboru (nebo zvědavý novinář či čtenář magazínu Euro) její jméno například do jedné z databází Scopus, vyjede mu tam 38 evidovaných časopiseckých článků, jejichž spoluautorem není Jack/John, nýbrž Theresa, jíž se dostalo 913 citačních ohlasů.

Je to pokrok? Do budoucna by to prý mělo zamezit nepříjemným vzpomínkám, posměškům nebo diskriminaci kvůli změně genderu. Nové vydání magazínu Nature anonymně cituje někdejšího neurovědce (nyní již transženu pracující v komerčním sektoru) z Rockefeller University v New Yorku, která novinku kladně kvituje. „Už jsem žena. Chci, aby tomu odpovídaly i mé profesionální počiny,“ říká. Univerzitní vydavatelství jí vyšlo vstříc, chystá též systémové změny, na které beztak tlačí i vlivný Výbor pro publikační etiku (COPE).

V atmosféře ochrany menšin, identit, inkluzivismu, péče o GDPR a aktivit progresivistů neměli vydavatelé ani jinou možnost, než prosadit „duhovější“ zítřky. Teď ještě musejí společně vyřešit, jak ošetřit otisk v archivně uložených PDF, do nichž není lehké (a někdy zkrátka ani povolené!) zasahovat – čili de facto přepisovat historický záznam.

Ochrana zájmu jednotlivce tak možná převáží nad někdejší objektivní

realitou, mohli by namítat konzervativci. „Jednou mě studentka citovala pod mým ,mrtvým jménem‘ ze staršího pédeefka. Nebyl to úmyslný trol­ling, ale měla jsem z toho trauma, poněvadž to sdílela celé naší třídě,“ líčí Tanenbaumová, jež úzkostlivě stanovuje i pravidla, jak má být správně focena a sdílena na sociálních sítích.

Větší péče o ženy i LGBTQ

Celý příběh zapadá do komplexu rozsáhlejších změn, které se ve vědě dějí. Akademické instituce čím dál více řeší práva žen-vědkyň, sexuálních menšin, gayů a leseb, aby se necítili diskriminováni či „dehumanizováni“ ve velice kompetitivním prostředí. Přestože si to řada „starších bílých mužů“, jak se někdy označují kliky výzkumných kruhů v Evropě a Americe, nemyslí, některé studie dokazují, že se lesbické, gay, bisexuální, transgenderové a queer (LGBTQ) komunity necítí ve vědě komfortně a čelí předsudkům či ústrkům.

Ač jsou dávno pryč doby, kdy geniální informatik Alan Turing (autor dešifro­vací Enigmy z druhé světové války), spáchal v roce 1954 kvůli prozrazenému homosexuálnímu vztahu sebevraždu, překážky pro minority stále existují. Dokazuje to i dosud největší průzkum mezi 25 324 vědci na téma bariér pro LGTBQ výzkumníky, který byl v lednu otištěn v časopise Science Advances. „Naše studie dokumentuje pět dimenzí nerovností v technických a přírodních vědách. Takoví profesionálové se častěji setkávají s kariérními omezeními, obtěžováním nebo profesním shazováním, než je tomu u jejich (neminoritních) kolegů. Častěji přiznávali zdravotní problémy a záměr opustit vědu,“ píší v abstraktu sociologové E. A. Cech (není to Čech a je z University of Michigan) spolu s Tomem Waidzunasem z Temple University. Zmiňovaní vědci a vědkyně prý nadměrně trpí i nespavostí (údajně až 41 procent!), depresemi a stresem z práce v kolektivu; necítí se tak úplně v pohodě.

Ve vzorku bylo přímo i 1006 LGBTQ výzkumníků z 21 amerických vědeckých oborových společností. Skoro třetina z nich uvedla, že během uplynulého roku byli nějakým způsobem „obtěžováni“ kvůli své sexuální orientaci či genderu; pětina z nich se domnívala, že nebyli hodnoceni stejně jako podobně či méně zdatní kolegové v práci, čili bylo s nimi nakládáno předsudečně. Alfredo Carpineti, popularizátor vědy a zakladatel britské organizace Pride in STEM (Hrdost v přírodních a technických vědách), k tomu pravil: „Předsudky vůči řadě takových skupin ve vědě nejsou stále brány vážně. Představa, že vědcům jde jen o vědu, je pouhá pohádka, kterou zastíráme konfrontaci s temnou realitou akademického prostředí.“

Autor je vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově