Vidět věci tak, jak jsou
Už je to více než měsíc, co jsme v šoku zjistili, že v Evropě vypukla válka. Rozum se zdráhal uvěřit, že něco tak barbarského je v 21. století možné. Že jsme nuceni sledovat drastické události, o nichž jsme si mysleli, že už navždy patří jen do černobílých historických dokumentů.
Ta neuvěřitelnost a šok nabízí myšlenku, že do Evropy připlula černá labuť. Zjednodušeně řečeno, zásadní událost s razantním dopadem, u níž nešlo přesvědčivě předpovědět, že by mohla nastat. A když nastane, hledají se vysvětlení, proč ji předpovědět šlo. Tuto zajímavou teorii, kterou před 15 lety definoval americký esejista a matematik Nassim Nicholas Taleb, rozebíráme v aktuálním vydání v širším kontextu a souvislostech.
Touha předvídat události je lidskou přirozeností a zdokonaluje se s tím, jak se rozvíjí technologie a celá společnost. Předpovědi počasí jsou mnohem propracovanější než kdysi, byznysmeni mají k dispozici řadu nástrojů, kterými modelují bezpočet scénářů, od optimistických až po ty nejčernější. Analyzují se kvadriliony informací s jediným cílem – poodhalit budoucnost a připravit se na ni.
V případě agrese, kterou na Ukrajině rozpoutal ruský diktátor Vladimir Putin, jsme ale jen nevěřícně zírali. Připraveni jsme vůbec nebyli. Nás, demokratický svět, to jednoduše zaskočilo. Ale jen proto, že jsme byli nepřipraveni, se nedá říct, že je to labuť v černočerném odstínu. Protože k čemu jsou všechny analýzy a predikce, když je přehlížíme?
Putinova válka se neobjevila zničehonic jako planeta Melancholia ve stejnojmenném katastrofickém dramatu režiséra Larse von Triera. Je to pouze důsledek série událostí, které byly dlouhé roky pozorovány, pečlivě analyzovány – a které většina lídrů západního světa nebrala vážně. Nebo se podle toho aspoň nechovala. Minimálně od uzurpátorské okupace a anexe Krymu v roce 2014 bylo více než zjevné, že Putin ostře utahuje šrouby a nehodlá v tom přestat. Rozebírali to politologové, odborníci na Rusko, jednotlivé vlády měly k dispozici vysoce citlivé informace tajných služeb. Ruská hrozba byla seriálem o bezpočtu dílů, varování bylo tolik, že je přehlédnout nešlo. Stalo se.
Příčina může být dvojí. Tou první je, že v případě nepříjemných věcí máme tendence podstatu problému bagatelizovat. Říkat si, že ono to tak horké nebude. Myslíme si, že problém zmizí, nebo se alespoň nebude zvětšovat, když mu nebudeme věnovat pozornost. Dílem je v tom strach, protože řešit nepříjemnosti je nepříjemné a pohodlnější je neřešit je.
Druhá chyba je projektovat si do uvažování druhého člověka vlastní myšlenkové vzorce. Vycházet z toho, že jak bych se zachoval já, zachová se určitě také on. Tenhle omyl je celkem běžný i v každodenním mezilidském kontaktu a jeho výsledkem je často zklamání. A když ho aplikujete v případě psychopata? „Putin přece není tak šílený, aby se vydal nejextrémnější cestou. Nedovolí si zahodit všechno. Určitě se nějak dohodneme.“ Výsledek vidíme.
Západ a jeho lídři jakoby tímto stylem uvažování měli nasazené černé brýle. Přes ně se pak labuť, která je bílá, jeví v tmavých odstínech. Chce to černé brýle odložit a vidět věci tak, jak jsou. Pak nám předpovědi a analýzy skutečně poslouží a nebudou to jen stohy popsaných papírů.
