Vláda slíbila levné řešení Heřmanické haldy. Účet za selhání Diama zatím roste dál

Heřmanická halda měla být technickým problémem s jasným zadáním: zabránit šíření termické aktivity, ochránit okolí a postupně odstranit jednu z největších ekologických zátěží v zemi. Místo toho se z ní stal případ, ve kterém se potkává ekologické riziko, sporný postup státního podniku, nejasné veřejné náklady, možné nevybrané poplatky a stále silnější otázka, co všechno uniká z hořícího odvalu do ovzduší.

Státní podnik Diamo, který má lokalitu sanovat, dlouhodobě tvrdí, že zvolený postup je správný. Současně však čelí otázkám, které se týkají samotného základu jeho strategie. Největší pozornost se soustředí na oddělovací vzdušnou stěnu OVS A. Ta měla oddělit hořící část haldy od okolí a zabránit šíření tepla směrem ke skládce chemických odpadů. Ukázalo se však, že byla zasypána namísto zeminou stavební sutí a odpadem, který může její izolační vlastnosti zásadně ovlivnit.

To není technický detail. Pokud bariéra nefunguje jako izolace, ale jako prostředí, kterým se teplo může šířit dál, mění se smysl celého opatření. V sousedství haldy se nachází skládka chemických odpadů. Podklady k lokalitě přitom pracují s tím, že některé látky mohou být citlivé už na teploty v řádu desítek stupňů. V samotné haldě teploty dosahují stovek stupňů Celsia.

Jedy z nekontrolovaného hoření

Vedle tepla se začíná znovu řešit i ovzduší. Místní web, který kautu Heřmanické haldy monitoruje, pracuje s údaji od Diama, podle nichž je termickou aktivitou zasaženo přibližně 2 000 000 metrů krychlových, tedy asi 3,5 milionu tun hlušiny. Při průměrném obsahu uhelné substance 15 procent z toho vyvozuje, že v lokalitě může hořet zhruba 500 tisíc tun uhlí. Následně počítá možné emise těkavých organických látek, benzenu a benzo(a)pyrenu podle emisních faktorů používaných pro spalování uhlí.

Pokud stát investuje obří prostředky do sanace ekologické zátěže, nestačí tvrdit, že opatření fungují. Musí existovat průběžný monitoring, který veřejnosti ukáže, jak se vyvíjí teplota, kam se šíří termika a jaké látky se dostávají do ovzduší. Bez těchto dat nelze posoudit, zda veřejné peníze snižují riziko, nebo jen problém naopak zhoršují.

Ještě závažnější je odpadová rovina případu. Podle dostupných podkladů ministerstvo životního prostředí potvrdilo, že 218 492 tun materiálu uloženého na severní části haldy nebylo recyklovanou zeminou, ale odpadem. Aktivista Jiří Michalisko v komentáři pro Ekolist uvádí, že odvolání Diama neuspělo a podnik musí zaplatit pokutu. Zároveň píše, že se vedou další spory o vyklizení a vydání bezdůvodného obohacení. Diamo tato obvinění dlouhodobě odmítá nebo, podstatné však je, že nejde o akademickou debatu. Právní kvalifikace materiálu přímo ovlivňuje způsobenou škodu na úkor státu. Tá může být daleko vyšší, neboť oddělovací stěně OVS A skončil další asi milion tun odpadu, za jehož uložení nikdo nezaplatil.

Rozdíl mezi recyklovanou zeminou a odpadem je ekonomicky zásadní. V prvním případě jde o materiál, který lze za určitých podmínek využít. Ve druhém případě vznikají zákonné povinnosti včetně finančních odvodů. Pokud tyto odvody nebyly vybrány, mohl stát a město Ostrava přijít o značné peníze. U stovek tisíc tun se odhady pohybují ve stovkách milionů korun. Pokud by se obdobný režim týkal i dalších navážek, částky by mohly stoupat k miliardám.

Diamo tvrdí, že halda není skládkou, a tudíž se na ni poplatky nevztahují stejným způsobem. Takový argument však neuzavírá, ale naopak otevírá další otázku: pokud nešlo o skládku, proč byl odpad uložen právě tam? A pokud byl uložen protiprávně, kdo má zajistit jeho odstranění a kdo ponese náklady?

Ekonomická rovina je v tomto případě klíčová. Každá tuna odpadu, která se vyhne standardnímu režimu nakládání, znamená úsporu pro toho, kdo by jinak musel platit za její řádné odstranění. Zároveň to znamená možnou ztrátu pro veřejné rozpočty a přenesení rizika na obyvatele. V Heřmanicích je tento problém citlivější o to víc, že nejde o běžnou soukromou firmu, ale o státní podnik.

Současná vláda se tak dostává do nepříjemné pozice. Na jedné straně prostřednictvím vlády slibuje, že ekologickou zátěž vyřeší. Na druhé straně nedokáže přesvědčivě doložit, že jeho vlastní podnik postupuje bez pochybení, že bariéry skutečně fungují, že emise z haldy jsou průběžně sledované a že byly vyvozeny všechny důsledky z nezákonného nakládání s odpadem.