Voda versus písek

Místo jako stvořené pro zásadní bitvu – rovné a ploché, z jedné strany ohraničené korytem kanálu Nová Morava, druhou tvoří strouha Polešického potoka. Následuje bývalá polní cesta vedoucí k prastaré silnici spojující Moravský Písek s Uherským Ostrohem. Je to tradiční moravské pole, jež již dávno nerozdělují meze na desítky políček.

Podobá se však jinému, jež leží nedaleko, v Rakousku. Jmenuje se Moravské pole, německy Marchfeld, a rozkládá se mezi obcemi Dürnkrut a Jedenspeigen. Zde se 26. srpna 1278 odehrála bitva, v níž rakouský vévoda Rudolf Habsburský porazil českého krále Přemysla Otakara II. Zatímco bitva na Moravském poli trvala jen tři hodiny a rozhodovalo se v ní o osudu střední Evropy, bitva u Moravského Písku trvá již více než deset let a jde v ní o písek.

O pole na jihovýchodní Moravě se vede právní bitva, která se zdá neřešitelná. Zatímco okolní obce demonstrují proti plánovanému novému ložisku štěrkopísků kvůli ohrožení vodních zdrojů a životního prostředí a správní orgány a následně soudy různých instancí již deset let rozhodují v jejich prospěch i neprospěch, dobývají se stavební materiály stále pouze ze starších tuzemských ložisek, jejichž zásoby pozvolna docházejí.

Proto hrozí, že je za několik let vyčerpáme a budeme muset dovážet odjinud, bude-li odkud. A také dopravovat na mnohem větší vzdálenosti, čímž utrpí životní prostředí, které se neotvíráním nových pískoven jedna válečná strana snaží chránit. Nastane konec těžby stavebních materiálů v Česku, pokud obce tento spor vyhrají a vytvoří precedens pro ostatní?

Místo boje

Moderní architektura sice dnes stále více využívá „pokročilejší“ materiály, jako jsou ocel, sklo či plasty, neobejde se ale bez betonu, na který je potřeba písek. A potřebují ho i pozemní komunikace. Vedle stavebnictví jsou štěrkopísky základní a dosud ničím nahraditelnou surovinou také například ve slévárenství, sklářství, automobilovém průmyslu, kosmetice nebo v moderní elektronice.

Ze současných 149 pískoven v Česku jich dle odborných prognóz více než polovina ukončí provoz v příštích deseti letech, protože budou vytěžené. Jen málo jich bylo v uplynulých desetiletích otevřeno. To může způsobit nejen výpadky v produkci, ale i vyšší dopravní zátěž a růst cen stále více nedostatkových kvalitních surovin. Přitom „hlad“ po stavebních materiálech, jež ničím jiným než přírodním pískem a štěrkem nelze nahradit, roste nejen u nás, ale i v okolních zemích.

Pro představu – na jeden kubík betonu je potřeba 900 kilogramů štěrkopísku. Běžný rodinný dům ho spotřebuje asi 200 tun, kancelářská budova tisíc, nemoc­nice tři tisíce a kilometr dálnice 30 tisíc tun. Ročně je ho dnes u nás třeba zhruba 20 milionů tun a v celém světě 50 miliard tun!

Abychom po vytěžení starých ložisek nemuseli dovážet stavební materiály ze zahraničí, měla by se otvírat nová. Jednou z nejperspektivnějších lokalit jak co do zásob štěrkopísků s velmi kvalitní surovinou, tak co do strategického umístění z hlediska logistiky leží pod polem mezi obcemi Uherský Ostroh a Moravský Písek. Přestože stanovisko EIA – posouzení vlivu na životní prostředí – je kladné a nic by nemělo bránit s těžbou začít, stala se tato lokalita „kamenem úrazu“.

Záměr otevřít na místě zvaném Šraňky novou pískovnu byl oznámen již v roce 2011. Proti se však postavily jak okolní obce a ekologické organizace, tak hodonínská společnost Vodovody a kanalizace. Ta ve svých odborných posudcích argumentuje: „Plánovaná lokalita těžby je umístěna nad jímacím územím pitné vody pro 140 tisíc obyvatel ve směru převládajícího proudění podzemních vod protékajících Hradišťským příkopem. Celé zájmové území, které leží v aktivní záplavové zóně, bylo při povodních v roce 1997 několik týdnů zaplaveno silně znečištěnou povodňovou vodou z téměř celého povodí řeky Moravy. Jen díky pokryvu vodonosných štěrkových vrstev několikametrovou vrstvou povodňových hlín plnících funkci přirozeného filtru nedošlo ke kontaminaci prameniště. Odstraněním pokryvu nad štěrkopískem by došlo k otevření hladiny podzemních vod, které by mělo bezpochyby zásadní vliv na bezpečnost nenahraditelného zdroje vody, zejména při povodních.“

Toto stanovisko je pomyslnou těžkou jízdou, která by měla rozhodnout bitvu. Ale v neprospěch koho? To je podstatná otázka, protože společnost potřebuje jak vodu, tak písek. Existují i odborné posudky, které uvedená tvrzení zpochybňují jednak přímo v dané lokalitě, kde jsou rizika těžby analyzovaná pouze teoreticky, jednak srovnáním s jinými lokalitami, kde se mnoho let těží.

Předběžná opatrnost

Klíčovým tvrzením v posudku proti zahájení těžby u Ostrohu je nedostatečná vzdálenost těžebního jezera od jímacích studní – „jen“ 620 metrů. Podél řeky Moravy jsou však na těžebních lokalitách tyto vzdálenosti mnohem kratší – v Březci 240, v Hulíně 190 a v Moravičanech 60 metrů. A v Tovačově, Kvasicích, Ostrožské Nové Vsi a Moravské Nové Vsi se dnes pitná voda dokonce čerpá přímo z těžebních jezer.

Podobně fungují pískovny kolem naší největší řeky Labe – například lokalita Kluk u Poděbrad. Přitom stejně jako v případě Ostrohu může být postižena záplavami. To je další argument odpůrců těžby u Ostrohu. Povodně, které by spláchly do těžebních jezer a poté podzemní vody hnojiva a pesticidy z polí nebo látky z průmyslových a chemických provozů, by však zasáhly nejen Ostroh, ale i další pískovny v této oblasti, ale proti nim nikdo nic nenamítá. Navíc jsou zde lokální zdroje čerpající vodu z hlubinných vrtů, které by neměla ovlivnit ani tisíciletá povodeň.

Angličtina používá akronym NIMBY z počátečních písmen Not In My Back Yard, česky „ne na mém dvorku“. Cha­rakterizuje lidi, kteří odmítají, aby obecně spíše prospěšná, nebo dokonce nezbytná stavba byla nablízku jejich domova. Jak však ukazují zkušenosti z Česka, Rakouska, Dánska, Německa a z dalších ekologicky přísných zemí, v případě otvírání a provozu pískoven se technologickými zásahy riziko kontaminace spodních vod snižuje na minimum.

Štěrkopísky nelze nahradit dovozem písku ze Sahary – je natolik sypký, že se z něj stavět nedá. Nelze je ani dovézt z okolních zemí, protože se nejen zvýší ekologická stopa, ale také se problém jen přesune z našeho na jiný dvorek. Na jedné straně sporu stojí starostové blízkých obcí, část jejích obyvatel a ekologové, na druhé těžaři, stát, část obyvatel, ekonomové, rybáři a část ekologů, především hydrobiologové a ornitologové. Poslední dvě skupiny si totiž uvědomují, že každá nová pískovna zvyšuje retenční schopnost krajiny a biodiverzitu.

Racionální argumenty v této bitvě příliš nepadají. Odpor lze pochopit tam, kde negativní externality převažují nad pozitivními – kde hluk, prašnost, zápach nebo vizuální smog zásadně narušují život lidí i zvěře, například doly na uhlí, větrné parky či velkochovy hospodářských zvířat. V případě pískovny mezi Moravským Pískem a Uherským Ostrohem je ale absurdní.

Rozlehlá Novoveská štěrková jezera u Uherského Ostrohu totiž místní využívají k rekreaci, sportování, rybaření, přestože jde o chráněný rezervoár pitné vody pro 80 tisíc lidí a koupání v nich není dovolené. Na jedné straně tedy pískovna funguje jako zdroj pitné vody, i když leží 20 metrů od řeky Moravy, na druhé je blokované otevření pískovny pár set metrů od této řeky kvůli narušení vodního zdroje.

Nejnovější verdikt v této kauze vynesl loni v říjnu brněnský krajský soud – veřejný zájem na ochraně vody má stejnou váhu jako ten na těžbě strategických surovin a v rámci plánovaného projektu u Uherského Ostrohu nehrozí jejich střet. Protistrana se odvolala a argumentuje „předběžnou opatrností“ – pokud hrozí byť minimální riziko, že se něco stane, udělejme vše, aby se to nestalo. Proto nové ložisko neotvírejme.

Až si však na základě „předběžné opatrnosti“ po vzoru Uherského Ostrohu zavřeme staré a neotevřeme nové těžební lokality štěrkopísků, protože se nacházejí v záplavových oblastech, budeme je muset dovážet z mnohem větších vzdáleností. Otázkou také je, na co brát v podobných kauzách větší ohled, protože životnímu prostředí otevření každé pískovny prospěje.

Zajímavý by pak byl právní spor, v němž by na jedné straně stály ekologické organizace a na druhé morčák malý, kvakoš noční, racek bouřní, potáplice severní, lžičák pestrý, ledňáček říční, orel mořský nebo ostralka štíhlá, kteří žijí na štěrkopískových jezerech u Uherského Brodu díky úředním rozhodnutím z padesátých let, která povolila těžbu štěrkopísků. Argumentů pro a proti těžbě je tolik, že by o ní měli rozhodovat profesio­nálové a odborníci, nikoli novináři nebo ekologičtí laici.