Abeceda (ne)závislosti

České země nikdy nebyly zcela nezávislé ani soběstačné. Vždy byly součástí většího celku a spolupracovaly nejen se sousedními státy, ale byly provázány silnými pouty i se vzdálenějšími ekonomikami. To platí pro všechny země světa – v minulosti, současnosti i budoucnosti. Myšlenka „splendid isolation“ – „skvělé izolace“ – byla možná krátkodobě funkční ve velkých a surovinově soběstačných zemích konce 19. století, jenže i tam zanedlouho selhala.

Už od vzniku prvních civilizací je dlouhodobý úspěch založen na vzájemně prospěšné spolupráci a na vzájemných opti­málních závislostech. Držíme se stále v šachu, ale nikdy si nechceme dát mat, protože prohra jednoho by byla prohra všech. Svět se však vyvíjí a tahle křehká rovnováha musí pravidelně procházet nekompromisním testem své životnosti.

Zmapovali jsme proto nejdůležitější oblasti našeho hospodářství, které se dnes potýkají s nejvýraznějšími změnami ve své historii. V prvním díle jsme se zaměřili na pojmy auta, bezpečnost, cement, dřevo a elektřinu, v druhém díle jsme rozebrali fosilní paliva, geotermální energii, hnojiva, chleba a inovace.

Stojíme na křižovatce, z níž žádná z cest nevede směrem k úplné nezávislosti. Často ovšem ty nejkratší a mediál­ně nejpopulárnější cesty vedou pouze k tomu, že jednu závislost vyměníme za jinou, daleko silnější a fatálnější.

Jádro

Zájem o energetickou soběstačnost roste. V průzkumu agentury IBRS z prosince 2021 ji jako klíčovou vnímá 93 procent respondentů. Rozvoj jaderné energetiky dnes podporují dvě třetiny obyvatel Česka, což je více než veřejná podpora obnovitelných zdrojů energie (OZE). Nejsme zkrátka Rakousko s Alpami a velkým potenciálem hydroenergie, nemáme moře jako Německo s velkým potenciálem energie větrné, nejsme ani slunečný stát s řídce obydleným a neúrodným vnitrozemím jako Španělsko s velkým potenciálem energie solární.

OZE mohou být tedy skvělým doplňkem, ale jako stabilní zdroj energie je při postupujícím útlumu uhlí a plynu i současných technologiích jádro jedinou reál­nou volbou. Dvě naše jaderné elektrárny dnes pokrývají více než třetinu české výroby elektřiny, a přitom jsou prakticky bezemisní. Mohlo to být ještě více, kdybychom se před lety nepřipojili k německému trendu ústupu od jaderné energie, který se dnes ukazuje být jako fatálně chybný.

Ani příkladně „ekologické“ země jako Švédsko nebo Finsko nakonec nenásledovaly německý vzor a namísto původně plánované demolice svých jaderných elektráren je modernizovaly nebo stavějí nové. Co se týče výstavby, jsme sice závislí na zahraničních dodavatelích technologií, ale na rozdíl od plynu si můžeme vybírat, kterou společnost (a zemi) k tomu pustíme. Jsme také závislí na dodávkách obohaceného uranu, který zatím dovážíme z Ruska, ale není velký problém sehnat ho jinde. Navíc v nouzi nejvyšší, pokud by měla cena uranu významně růst, máme odhadem téměř 100 tisíc tun těžitelných zásob, což by naši spotřebu pokrylo na desítky let dopředu.

Otázku příliš vysoké ceny ve srovnání s obnovitelnými zdroji energie uvádí do realistického kontextu jaderný fyzik Vladimír Wagner, podle jehož propočtů vycházejí náklady (v miliardách korun) na 60 GW/rok takto: jádro 520 až 710, vítr 300 až 860 a soláry 520 až 1 270, což zahrnuje vybudování, provoz i likvidaci. Stavět je tedy sami neumíme a trvalé úložiště jaderného paliva (zatím) nemáme, takže jediné, v čem jsme zcela soběstační, je samotný provoz jaderných elektráren. Jenže jak upozorňuje nejen šéfka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, v Česku pomalu, ale jistě docházejí jaderní inženýři i další odborné profese, což by mohlo ohrozit jak budoucí dostavbu, tak i provoz nových bloků (více viz heslo Lidské zdroje).

Kamenivo

Vzpomínáte, jak jste si onehdy objednali štěrk na tu krátkou uzoučkou cestičku ke kompostéru? Přijel náklaďák, a přestože přivezl „jen“ pět tun, na zahradě vám vyrostly „Jizerky“ a se sousedy jste to kolečkovali celé dopoledne… Shodou okolností těch pět tun v Česku zhruba odpovídá průměrné roční spotřebě kameniva na hlavu. A teď si tu jednu velkou hromadu představte desetkrát a máte před očima potřebné množství na výstavbu pouhého metru nové dálnice.

Nezdá se to, ale kamenivo – tedy písek, kačírek a štěrk – tvoří po vodě druhý nejpoužívanější přírodní materiál vůbec. Je to základní stavební surovina, jež se používá do betonu, malty či asfaltu nebo na krátké úzké cestičky ke kompostéru. V médiích se poslední dobou hovoří o hrozícím katastrofálním nedostatku kameniva. To však odporuje geologické realitě Česka, které disponuje zásobami tohoto materiálu na více než 100 let.

Problém je v tom, že skoro všechny pískovny a kamenolomy, v nichž se dnes těží, úřady povolily ještě za socialismu a v současnosti již postupně končí. Nově otevřené ložisko má pak v těžařské branži podobný výskyt jako leknín v poušti. Není divu, v dnešní progresivní době reprezentuje boj proti jakékoli těžbě skvělé politické téma: jednou stačí jako argument ochrana zplundrovaného lesa, podruhé obava, že těžba zničí vodní zdroj (což se sice dosud nikde nestalo, ale proč to nepoužít, když voda vždycky zabere).

Když už se o této krizi omylem začne mluvit ve vysoké politice, která je od dotčených oblastí dostatečně vzdálená na to, aby si mohla dovolit argu­ment o surovinové soběstačnosti, diskusi ovládne recyklace. Fenomén cirkulární ekonomiky, který sice přináší dílčí úsporu přírodního kameniva, ovšem v žádném případě nemá potenciál jej plnohodnotně nahradit. Výsledkem je, že podle geologů se tu do deseti let uzavře více než polovina těžebních prostor a nebudeme mít dostatek kameniva na dokončení dálnic a vysokorychlostních tratí.

Pravda, zprávy o dovozu kameniva ze Slovenska či nulovém počtu pískoven na Vysočině se mohou na první pohled jevit jako lobby těžařů. Ve skutečnosti to však nedává smysl, protože těžaři rozhodně nebudou ti, kdo budou na krizi tratit. Je třeba vzít na vědomí, že bude-li málo pískoven a kamenolomů, na trh se dostane méně kameniva a navíc se prodlouží přepravní trasy k odběratelům. Výsledek? Dramatické zdražení jedné z mála komodit, jež si až dosud zachovávala relativně rozumnou cenu. V první fázi to dopadne na stavební firmy a výrobce, ve druhé na investory a ve třetí na nás všechny. A to bez ohledu na to, zda potřebujeme projít suchou nohou ke kompostéru.

Lidské zdroje

Kdysi se říkávalo „zdroje jsou“, ale zároveň s tím také, že „nejsou lidi“. To první platí stále méně, to druhé platí stále více a naléhavěji. Přitom není pravda, že by Česko kvůli nízké míře porodnosti vymíralo. Naopak – jediný „záporný přírůstek“ byl v posledních deseti letech zaznamenán v roce 2013 v řádu nízkých tisíců a od té doby každoročně přibývá obyvatel Česka v řádech desítek tisíců. V drtivé většině za to může migrace, za což ale buďme jedině rádi, protože ji tvoří zejména lidé ze Slovenska a Ukrajiny, tedy nám blízkého kulturního i jazykového okruhu.

Třebaže se může podle obecných statistik (ne)zaměstnanosti zdát, že náš pracovní trh je optimálně nasycen (s necelými třemi procenty nezaměstnanosti jsme hluboko pod úrovní zemí Evropské unie), mnohým firmám dnes chybí zaměstnanci a sehnat je se jeví téměř nemožné. A nejen ty v hůře placených pozicích s potřebou minimální kvalifikace, ale také ty kvalifikované, od řemeslníků až po experty z technických oborů.

V prvním případě je na vině právě nízké ohodnocení dané i nízkou přidanou hodnotou práce – mnohým lidem se prostě „vyplatí“ žít ze sociálních dávek. Možná by byli nejraději, kdyby dostávali takzvaný nepodmíněný příjem, o němž se nedávno vážně uvažovalo například ve Švýcarsku s tím, že to tamní státní pokladna unese. Nakonec však lidé v téhle zemi s nejvýkonnější ekonomikou světa (a také se zcela jinou pracovní morálkou) vystavili v referendu drtivou většinou tomuhle sociálnímu experimentu stopku.

V druhém případě – tedy nedostatku kvalifikovaných zaměstnanců – je na vině dlouhodobý vývoj v oblasti školství, jak učňovského, tak univerzitního. Ale hlavně pak v motivaci, v působení rodičů a obecně společnosti, jež mladé lidi směřuje k oborům s co nejvýhodnějším poměrem nenáročnosti studia versus nadprůměrný výdělek. V porovnání s dobou před třiceti lety klesl počet absolventů „řemeslnických oborů“ o více než polovinu, přičemž poptávka po jejich práci a s tím logicky i její cena stále stoupá; dnes jich na českém trhu odhadem chybí asi 300 tisíc.

Podobná je situace i s vysokoškolskými absolventy. Celkově sice vzrostl počet studentů od začátku tisíciletí o 50 procent, ale hlavně v oborech humanitních – právních, administrativních a společenských věd –, naopak největší pokles (o více než pětinu) zaznamenaly technické obory. Dobrá zpráva je, že pozvolna opět roste zájem o přírodní a matematické vědy a podobně jako kdysi v devadesátých letech nastal ohromný boom věd ekonomických, sledujeme dnes stejný trend u oborů informačních a komunikačních technologií. Tam za posledních dvacet let narostl počet studentů na trojnásobek.

Problém ale je, že se tyto technologie rozvíjejí a uvádějí do praxe tak rychlým tempem, že ani tento ohromný nárůst studentů nestíhá vyplnit požadované pozice. Nejsme jediní, zápolí s tím celá EU, kde dnes chybí odhadem přes milion IT expertů. Řešení? Cílená změna motivace mladých lidí a posílení ať již středních řemeslnických, tak vysokoškolských oborů je „běh na dlouhou trať“, ale je třeba se na ni vydat co nejdříve. Bez emigrantů ochotných u nás pracovat v profesích nebo studovat obory, do kterých se Čechům „nechce“, se však ani poté neobejdeme – stejně jako se bez nich neobejdou státy západního světa, které svou ekonomickou i technologickou sílu postavily z významné části právě na nich.

Maso

Téměř půl miliardy kilogramů masa všeho druhu loni vyprodukovaly české zemědělské provozy. To je bezmála 50 kilogramů na hlavu, jenže ve skutečnosti ho průměrně každý z nás ročně spotřebuje 84 kilogramů. A přestože objem živočišné výroby po dlouhodobém poklesu od devadesátých let již opět několik let v řadě roste, stejnou rychlostí roste i spotřeba masa. Celkově po­dle nejnovější studie České zemědělské univerzity u nás dnes vyrobíme jen 66 procent toho, co sníme – a i kdyby měla masná produkce růst stejným tempem jako v současnosti (o dvě až tři procenta ročně), budeme v roce 2080 soběstační jen ze 71 procent.

Ovšem není maso jako maso. Zcela soběstační jsme v hovězím (ze
120 procent) a v skopovém (95 až 110 procent), zato v daleko hojněji
konzumovaném drůbežím jsme na 65 procentech a v případě vepřového pouze na 50 procentech produkce v porovnání se spotřebou. Jako jedno z řešení se dnes často nabízí jednak omezení plýtvání – což však v případě masa představuje jen zlomky procent –, ale hlavně omezení spotřeby masa jako takového nebo přímo přechod k vegetariánství.

Je fakt, že od dob druhé světové války se spotřeba masa v západním světě zvýšila více než dvojnásobně, na druhé straně by ale asi málokdo z nás chtěl znovu žít v přídělovém systému s necelým půl kilogramem masa na osobu a týden, i když právě tohle množství je dodnes z výživového hlediska považováno pro lidský organismus za dostatečné. Je tu navíc rozdíl mezi tím, kolik živočišných bílkovin potřebují děti a kolik dospělí, kteří už nerostou ani se jim nevyvíjí mozek. Nezbytné živiny jako esenciální aminokyseliny, vitaminy a stopové prvky se určitě dají nahradit rostlinnými produkty na bázi sóji a jiných luštěnin – jenže v tom případě bychom se dostali do daleko větší závislosti na importu než v případě masa.

K tomu ještě připočtěte energetickou náročnost produkce a dnes tak ostře sledovanou „uhlíkovou stopu“, jež je v konečném součtu vyšší například u sójového tofu z dovozu než u kapra z českého chovu. Rybníkářství je mimochodem nejstarší forma intenzivní živočišné výroby u nás, jež v porovnání s ostatními formami vyžaduje významně nižší množství energie a dalších vstupů. Což bude v nadcházejících letech daleko zásadnější otázka, než jestli se máme přeorientovat na vegetariánství či zásadně snížit spotřebu masa.

Neutralita

Na tomto místě měl být rozsáhlejší text, týkající se úvah marginální části politického spektra, která prosazuje státní a vojenskou neutralitu podobné formy, jakou mají Rakousko, Švédsko a Finsko. O takzvané bezpečnostní soběstačnosti se v české politice debatuje už od dob zániku Varšavské smlouvy, a především od našeho vstupu do Severoatlantické aliance.
Pokud existovaly byť jen malé relevantní argumenty pro to, aby Česko nebylo součástí jakéhokoli vojenského bloku a při obraně své nezávislosti se spoléhalo jen samo na sebe, pak je ruská agrese proti Ukrajině zcela vymazala. Přihláška Finska a Švédska do NATO navíc ukázala, že i velmi bohaté země nedokážou být v obraně svého území soběstačné. Rozvíjet dále tento bod N je tedy v současné době ztrátou času.