Abeceda (ne)závislosti

České země nikdy nebyly zcela nezávislé ani soběstačné. Vždy byly součástí většího celku a spolupracovaly nejen se sousedními státy, ale byly provázány silnými pouty i se vzdálenějšími ekonomikami. To platí pro všechny země světa – v minulosti, současnosti i budoucnosti. Myšlenka „splendid isolation“ – „skvělé izolace“ – byla možná krátkodobě funkční ve velkých a surovinově soběstačných zemích konce 19. století, jenže i tam zanedlouho selhala.

Už od vzniku prvních civilizací je dlouhodobý úspěch založen na vzájemně prospěšné spolupráci a na vzájemných optimálních závislostech. Držíme se stále v šachu, ale nikdy si nechceme dát mat, protože prohra jednoho by byla prohra všech. Svět se však vyvíjí a tahle křehká rovnováha musí pravidelně procházet nekompromisním testem své životnosti.

Zmapovali jsme proto nejdůležitější oblasti našeho hospodářství, které se dnes potýkají s nejvýraznějšími změnami ve své historii. V prvním díle jsme se zaměřili na pojmy auta, bezpečnost, cement, dřevo a elektřinu, v druhém rozebrali fosilní paliva, geotermální energii, hnojiva, chleba a inovace a ve třetím jádro, kamenivo, lidské zdroje, maso a neutralitu.

Stojíme na křižovatce, z níž žádná z cest nevede směrem k úplné nezávislosti. Často ovšem ty nejkratší a mediál­ně nejpopulárnější cesty vedou pouze k tomu, že jednu závislost vyměníme za jinou, daleko silnější a fatálnější.

Ocel

Po vodě a betonu je ocel třetím nejpoužívanějším materiálem na světě. Uplatňuje se nejen ve strojírenství a stavebnictví, ale prakticky všude v každodenním životě – od aut, vlaků a letadel přes vybavení domácností a kanceláří až po oděvní či medicínský průmysl. Mantrou dnešní doby je snižování uhlíkové stopy, která zákonitě při výrobě oceli vzniká. Ale přestože jde o tak hojně vyráběný materiál, je odpovědný pouze za osm procent celosvětových emisí a u nás je to ještě méně – ve srovnání se situací před rokem 1989, kdy jsme vyráběli třikrát více oceli než dnes (15 milionů oproti pěti milionům tun), jde jen o zlomky procent někdejších emisí.

Hutní provozy totiž prošly několika vlnami ekologizace i zefektivnění výrobního procesu a v porovnání například se zpracováním kobaltu a lithia na výrobu bateriových systémů produkují pětkrát až desetkrát méně oxidu uhličitého. Velký skok zaznamenal v posledních deseti dvaceti letech také materiálový výzkum a vývoj, který radikálně vylepšil mechanické vlastnosti oceli – ta proto ve srovnání s nově vyvíjenými kompozitními nanomateriály zůstává stále nenahraditelnou a nejekonomičtější volbou. Navíc ji lze téměř neomezeně a stoprocentně recyklovat čili je ideálním mate­riálem pro cirkulární ekonomiku.

Zatím to všechno zní krásně a nadějně, ale je tu také několik zásadních „ale“. Za prvé – i když máme ve výrobě železa a oceli dvousetletou tradici a co do moderních technologií výroby jsme na světové špičce, náš ocelářský průmysl drtí závislost na importu strategických surovin. Černé koksovatelné uhlí, které ocelárny kdysi odebíraly z dolů „hned za rohem“ (ty však kvůli klesajícím cenám i tlaku ekologistů své provozy zavřely, ačkoli zásob je na další dlouhá desetiletí), teď musí dovážet až z Austrálie. Stejně tak i železná ruda, již primárně odebíráme z Ukrajiny, Běloruska a Ruska a jejíž dodávky se začaly kvůli zhoršujícímu se stavu tamních železnic komplikovat již před třemi lety – současná válka jim pouze zasadila poslední osudovou ránu.

Za druhé – výroba se začala citelně prodražovat nejen kvůli rostoucímu podílu dodávek surovin až z Afriky či Ameriky, ale také kvůli zavedení emisních povolenek a nejnověji kvůli zavádění balíčku Fit for 55. Přitom hlad po oceli roste a významně se na tom podílí právě zavádění obnovitelných zdrojů energie. Jednou z dnes nejvíce preferovaných cest je ekologizace výroby oceli pomocí vodíku – což ale kromě stamiliardových investic znamená rovněž až pětkrát vyšší energetickou náročnost výroby. Je to samozřejmě cesta do budoucnosti, ale při současném stavu technologií uskutečnitelná v řádu několika desetiletí, nikoli osmi let. A pokud ano, stane se dnes již tak drahá česká i evropská ocel zcela nekonkurenceschopnou, takže naše tradiční provozy nakonec všechny zkrachují a staneme se nejen částečně, jako jsme již dnes, ale totálně závislými na dovozu oceli za dumpingové ceny z Číny nebo Ruska, kde mají dostatek železné rudy i uhlí a jimž je evropský Green Deal k smíchu.

Porno

Co se pornografické produkce týče, jsme více než soběstační a strategicky zabezpečení, úspěšně ji vyvážíme a bodujeme s ní na prestižních mezinárodních trzích. Naposledy letos na konci ledna získala na 39. ročníku AVN Awards, jimž se přezdívá porno Oscaři, hlavní cenu pro nejlepší zahraniční pornoherečku Little Caprice alias Markéta Štroblová-Schlögl, a to už podruhé za sebou. A není to zdaleka jediná známá česká (nejen) tvář ve světě, stačí se mrknout na libovolný pornografický web a porovnat množství nalezených záznamů s klíčovým slovem „Czech“ například s našimi sousedy – „Polish“, „Hungarian“ nebo „Austrian“. V celkových počtech i v přepočtu „na hlavu“ jsme suverénně nejlepší. Není proto vůbec náhoda, že se před dvěma lety konal v Praze takzvaný Evropský summit, na kterém se setkali zástupci světového pornobyznysu. Vždyť česká společnost WGCZ je co do objemu streamované pornoprodukce světovou dvojkou a návštěvnost jejích portálů (xnxx.com a xvideos.com) je údajně vyšší, než jakou má Instagram, Twitter nebo Wikipedie.

Ještě lepší situace než v hetero dlouhodobě panuje v produkci stejnopohlavního porna. Začalo to už v devadesátých letech, kdy bývalý pracovník Československé televize vystupující pod pseudonymem George Duroy založil v Bratislavě studio Belami (v názvech se inspiroval Maupassantovým románem Miláček) a dodnes s ním sklízí světové úspěchy. Na posledním ročníku GayVN Awards byl opět první v kategorii Best All-sex Movie. Z jeho stáje pochází například kdysi slavný Filip Trojovský, první, ale zdaleka ne poslední oběť naivního bludu, kterým producenti zaručovali svým aktérům anonymitu – v Česku natočené porno se k nám nedostane, protože je na českých IP adresách blokované. Jenže to by nesměly existovat VPN služby. Přesto má české gay porno stále stabilní příval herců a ve světě ceněnou produkci s desítkami různých „značek“, například Czech Hunter s „originálním“ konceptem známým v hetero světě jako „Rychlý prachy“, jehož aktuální počet dílů (hodně přes 600) by mu mohla závidět leckterá seriálová produkce (každý díl má navíc jednotky až desítky milionů zhlédnutí).

Asi proto není troufalé tvrdit, že si dnes mnozí gayové z celého světa pod pojmem Česká republika vybaví vedle Karlova mostu právě naše gay porno, asi jako si v souvislosti s Francií vybaví víno nebo Alaina Delona. Máme naštěstí stále dost mladých lidí ochotných udělat za peníze cokoli – většina herců totiž není skutečně homosexuálních, ale odměna za gay akty je až třikrát vyšší než za hetero. Jediné, na čem musíme ještě pořádně zapracovat, přestože už jsme světoví v genderové rovině, je zrovnoprávnění ostatních etnických skupin. Dokud bude v české produkci zastoupení černochů a Asiatů hluboko pod evropskými normami jako doposud, budeme zkrátka pořád jen ti druzí.

Quo vadis, Česko?

Odkud jdeme a kam směřujeme? České země jsou v oblasti plánů svého budoucího směřování zcela soběstačné, přesněji řečeno, máme svých vizí na rozdávání… Akorát se je málokdy daří naplňovat, a pokud ano, dopadne to jako vždycky. Začněme takzvaným národním obrozením v 19. století. Dobou, kdy u nás byly položeny základy genetiky, byla vymyšlena oblouková lampa, přetlaková turbína, lodní šroub, kostkový cukr… Ale také cesta ven z údajného rakouského útlaku. Těch cest bylo více a jednu z nich reprezentoval první ministerský předseda Karel Kramář, který ještě na konci první světové války nadějně vyhlížel koně ruských kozáků pijících z Vltavy.

Díky Masarykovi jsme se vydali opačnou cestou, ale všechny parlamentní instituce i státní aparát monarchie jsme pro jistotu zachovali. Za první republiky, pro mnohé dodnes vzývaného vzoru dvaceti let první samostatnosti, se tu vystřídalo deset premiérů a devatenáct vlád a ve sněmovně se občas strhla regulérní rvačka. Byl uznán Janského objev krevních skupin, do světového slovníku se zapsal Čapkův „robot“ a Heyrovský objevil princip polarografie. Po Mnichovu přišla druhá republika, kdy se mnohé tehdejší české elity (včetně kdysi státotvorných Sokolů) zachovaly v židovské otázce papežštěji než Hitler, po válce následovala republika třetí se státem (a prezidentem Benešem) posvěcenou kolektivní krevní mstou na sudetských Němcích i nevhodně smýšlejících Češích a dovršil to komunistický puč slibující ryze českou, mírnou cestu k socialismu, ovšem s ryze stalinistickými metodami, tedy republika v pořadí již čtvrtá.

Wichterle na stavebnici Merkur zkonstruoval první kontaktní čočky, v pardubické Synthesii vznikla víceúčelová plastická trhavina semtex, lékař Karel Raška se stal hlavní postavou v celosvětovém vymýcení neštovic. Po krátkých nadějných vyhlídkách socialismu s lidskou tváří na jaře 1968 přišli opět Sověti a s nimi dlouhé dusivé bezčasí normalizace plus federalizace v pořadí již s pátou republikou. Antonín Holý dává světu první anti­virotika pro AIDS. Poté pád systému v roce 1989 a po krátkém trvání šesté československé republiky máme od prvního ledna 1993 v pořadí sedmou, již jen Českou republiku, na jejímž jednoslovném názvu se dodnes nedokážeme definitivně shodnout. A nejen na něm.

Žijeme ve státoprávně zatím nejdelším a (aspoň donedávna) co do tuzemské i mezinárodní ekonomické a politické situace nejklidnějším období historie, ale o to víc přešlapujeme na místě. V roce 2004 tři čtvrtiny obyvatel hlasovaly pro vstup do Evropské unie a dnes by z ní chtěla vystoupit jen jedna desetina, přesto se zdá, že ji obecně nenávidíme a považujeme za zdroj všeho zla jako kdysi Sovětský svaz. Dodnes jsme se ale přes dřívější sliby nepřipojili k euru. Dálnicemi jsme připojeni pouze na Německo a jednou na Slovensko, k jižním a severním sousedům dojíždíme po „okreskách“, to samé v ještě horším stavu platí o železnicích. Máme vizi technologického tygra i řadu světových patentů, přestože naše univerzity jsou dlouhodobě podfinancované a mnoho odborníků odchází do zahraničí.

Nechceme být montovnou, ale jejich výstavbu podporujeme více než technické vzdělávání. Chceme se plně soustředit na cestovní ruch jako Rakousko, na chytré zemědělství jako Dánsko, na digitalizaci spojenou s eliminací byrokracie jako Estonsko. Jenže to často dopadá podle moravského přísloví „hodně prát a málo věšet“. Stejně jako se dlouhodobě orientujeme na Západ, ale přitom jsme se prostřednictvím jak některých našich vrcholných politiků, tak i některých apolitických skupin ocitli na Východě – ano, řeč je v prvním případě o prezidentovi Zemanovi a v druhém o aktivistických hnutích (mimochodem v přepočtu fanoušků per capita nejpočetnějších z evropských zemí), přesně těch, jež kdysi protestovaly proti dostavbě Temelína či radaru v Brdech, aby posléze pomohly prosadit ruský plyn a dnes proti němu mohly demonstrovat. Jsme opět papežštější než všichni ekopapežové, to nám jde zjevně skvěle. Hlavně že víme, co nechceme – ale schválně se zkuste pár politiků zeptat, co jak vidí a co by si přáli pro naši zemi v horizontu několika dalších generací.

Recyklace

Recyklaci lze vnímat nejen jako ekologický počin, ale také jako nástroj ke zvýšení soběstačnosti. Už dlouho se hovoří o obrovském potenciálu tohoto oboru, s příchodem Green Dealu si vysloužil dokonce honosný název cirkulární ekonomika. Ani tento rebranding však nepomůže obejít dva důležité protiargumenty: recyklační proces může být složitý a vstupních surovin (tedy odpadu) nemáme k dispozici nekonečné množství.

Napřed pár dobrých zpráv. Podle Eurostatu patří Česko s 61 procenty na druhou příčku v celkové míře recyklace (unijní průměr je 41 procent). V roce 2020 jsme vytřídili přes 700 tisíc tun využitelných odpadů, z toho více než 400 tisíc tun obalů. Do třídění se zapojilo 73 procent obyvatel, zatímco v roce 1997 to bylo jen 28 procent.

A teď špatné zprávy. Zatímco v třídění jsme šampioni, v oblasti zpracování odpadů se na šampionát ani nekvalifikujeme. Nejvíce vidět je to na plastech. Obsah žlutých popelnic míří na třídicí linky a z nich převážná část pokračuje na skládky či do spaloven. Důvod? Nedostatek recyklačních kapacit. Na spočítání firem, které jsou u nás schopné správně roztřídit plasty podle druhů a vyrobit z nich takzvaný regranulát, vám budou stačit prsty jedné ruky.

V některých případech naráží snaha o cirkulární ekonomiku na často až absurdní legislativní překážky. Hitem developmentu je v posledních letech revitalizace brownfieldů. Sanované budovy si často přímo říkají o využití demoličního materiálu k nové výstavbě. Jenomže zákon o odpadech říká jasně, že veškerý stavební odpad se musí odvézt na specializovanou skládku. Netřeba zdůrazňovat, že nezbytná nákladní doprava poněkud eliminuje přínosy potenciální recyklace.

Když už jsme u stavebního materiálu, právě na této oblasti se dá dobře ilustrovat, že i kdyby recyklace fungovala bez legislativních či kapacitních problémů, požadavek na soběstačnost by nevyřešila, protože by prostě dříve nebo později narazila na své kapacitní limity. Ponechme nyní stranou fakt, že recyklované kamenivo kvalitativně nikdy nedožene svého přírodního předchůdce a že v oblastech, jako jsou konstruk­ční vrstvy silnic či předpjaté betony, se recyklát nejspíš nikdy neprosadí. I kdybychom měli dostatek recyklačních linek a dokázali bychom jimi prohnat veškerý vhodný stavební odpad, nepokrylo by to ani deset procent spotřeby kameniva v Česku. Žijeme však v době marketingové, tudíž ani tyto zdrcující počty nebrání některým politikům či stavebním firmám prezentovat fenomén recyklace jako řešení pro nedostatek kameniva.

Solární panely

V době, kdy megawatthodina elektřiny stojí skoro stejně jako nový telefon, hledají domácnosti i firmy přirozeně cesty, jak snížit odběr ze sítě. Mediálně nejprofláknutější volbou je instalace solárních panelů na střechy pro vlastní spotřebu. Že je to dobrý nápad u rodinných domů, to nezpochybňují ani největší odpůrci fotovoltaiky. Podle nejnovějších údajů Solární asociace se životnost panelů pohybuje kolem třiceti až čtyřiceti let a návratnost pod deset let. Podmínkou je však čerpání dotace, a i tak dosahuje vstupní investice řádů statisíců korun. Chce-li člověk využít sílu slunce naplno i pro noční spotřebu, dává smysl i pořízení baterií, což však ekonomiku ještě zhoršuje.

Přestože rétoricky tuto disciplínu všichni podporují, v realitě se na ni může vztahovat řada omezení. Například v památkově chráněné zóně vám tuto bohulibou investici sotva někdo povolí. Pokud jde o bytové domy, výstavbě teoreticky nic nebrání – kdo však viděl film Vlastníci, tomu je jasné, že tudy cesta nevede. Když se společenství vlastníků jednotek nedokáže shodnout na tom, kdo bude příští týden mýt schody, těžko dá zelenou instalaci fotovoltaiky. V diskusích na sociálních sítích často zaznívá na první pohled rozumný požadavek masivně osázet střechy průmyslových budov. I ekologicky naladění developeři však přiznávají, že technicky a konstrukčně by to bylo příliš náročné na to, aby se to vyplatilo. O solárních polích v krajině pak už není třeba ztrácet slova, protože tuto praxi z dob „solárního tunelu“ již odsuzují i ekologické organizace. Naopak jako velmi progresivní se jeví nově rozvíjené plovoucí instalace, jež se díky přirozenému chlazení v létě nepřehřívají a navíc přispívají ke snižování výparu z nádrží.

A teď to nejdůležitější. Palivem jsou sluneční paprsky, takže z provozního hlediska můžeme mluvit o čistě českém zdroji. Ďábel závislosti se však skrývá ve výrobě zdroje. Odhadem až 80 procent panelů dovážíme z Číny a zbytek vesměs z dalších asijských zemí – z Japonska, Jižní Koreje, Vietnamu či Malajsie. Ve výčtu exportérů sice figurují docela vysoko i Německo a Nizozemsko, ve skutečnosti však jde o reexport čínského zboží.

Důvody čínské dominance nejsou žádným tajemstvím. Číňané porážejí své konkurenty nízkými cenami, vlastními velkými nalezišti křemíku a poslední dobou i dorovnáním kvality. Ještě před deseti lety fungovalo v Česku několik menších až středně velkých výrobců, některé z těchto firem byly dokonce i kapitálově české. Čínskou bouři však nepřežil žádný z nich a ve zbytku Evropy to nedopadlo o moc lépe – výrobců je jako šafránu. Čína je zkrátka přímo u zdroje a nejspíš to tak i zůstane.