Abeceda (ne)závislosti

České země nikdy nebyly zcela nezávislé ani soběstačné. Vždy byly součástí většího celku a spolupracovaly nejen se sousedními státy, ale byly provázány silnými pouty i se vzdálenějšími ekonomikami. To platí pro všechny země světa – v minulosti, současnosti i budoucnosti. Myšlenka „splendid isolation“ – „skvělé izolace“ – byla možná krátkodobě funkční ve velkých a surovinově soběstačných zemích konce 19. století, jenže i tam zanedlouho selhala.

Už od vzniku prvních civilizací je dlouhodobý úspěch založen na vzájemně prospěšné spolupráci a na vzájemných optimálních závislostech. Držíme se stále v šachu, ale nikdy si nechceme dát mat, protože prohra jednoho by byla prohra všech. Svět se však vyvíjí a tahle křehká rovnováha musí pravidelně procházet nekompromisním testem své životnosti.

Zmapovali jsme proto nejdůležitější oblasti našeho hospodářství, které se dnes potýkají s nejvýraznějšími změnami ve své historii. V prvním díle seriálu jsme se zaměřili na tyto pojmy: auta, bezpečnost, cement, dřevo a elektřinu.

Stojíme na křižovatce, z níž žádná z cest nevede směrem k úplné nezávislosti. Často ovšem ty nejkratší a mediál­ně nejpopulárnější cesty vedou pouze k tomu, že jednu závislost vyměníme za jinou, daleko silnější a fatálnější.

Fosilní paliva

Ropa, zemní plyn a uhlí. V případě prvních dvou surovin máme sice aktivně využívaná malá ložiska ropy a zemního plynu na jižní Moravě, ale jinak jsme totálně závislí na dovozu. V případě uhlí jsme naopak stále soběstační – podle údajů z České geologické služby „sedíme“ na zásobách 8,6 miliardy tun hnědého a 16,3 miliardy tun černého uhlí. Ty dnes však nejsou těžitelné z ekologických, a tím pádem ani ekonomických důvodů.

Nabízí se otázka, k čemu vůbec fosilní paliva jsou dobrá, když na nich má být budoucí energetika zcela nezávislá. Jenže fosilní paliva neslouží zdaleka jen k výrobě elektřiny nebo tepla pro domácnosti, ale jsou využívána i jinak v mnoha klíčových oblastech průmyslu – nejvíce v chemickém, metalurgickém, stavebním a sklářském. Koksovatelné černé uhlí je a dlouhou dobu ještě bude nenahraditelné při výrobě oceli, hliníku nebo křemíku – materiálů, které jsou dnes hlavními hráči v přechodu na „bezemisní energetiku“.

Z ropy se vedle motorových paliv vyrábějí i všechny plasty – i ty budou hrát stále významnější roli díky trendu zateplování a zvyšování energetické účinnosti budov. Přitom uhlí coby zdroj uhlovodíků pro chemický průmysl je prakticky stejně hodnotná výchozí surovina jako ropa – dají se z něj za použití historicky i ekonomicky osvědčených technologií vyrábět zároveň jak pohonné hmoty, tak energie, tak i suroviny pro chemický průmysl. Nezní to asi jako ideální cesta, ale je snad „lepší“ v současné ekonomicky vyšponované době platit za dovoz strategických surovin, když je máme doma? Kdo by o tom ale měl rozhodovat? Odborníci, voliči nebo politici?

Hnědé uhlí stále také hraje klíčovou roli v českém teplárenství. A je paradoxní, že navzdory tomu, že se jedná o „špinavé“ palivo, stále představuje nejekologičtější způsob výroby tepla – teplárna s jedním komínem a pokročilými ekologizačními technologiemi dokáže vytopit až desítky tisíc domácností. Alternativy fungující na principu obnovitelných zdrojů zatím tak efektivní být nedokážou.

Geotermální energie

Podle předposlední verze takzvané Energetické (r)evoluce, kterou vydala organizace Greenpeace před deseti lety, se geotermální energie měla do roku 2050 na českém energetickém mixu podílet 20 procenty. Při současné spotřebě je to 15 TWh elektřiny, jenomže jak ukazují příklady třeba z Kalifornie, kde již probíhá masivní dekarbonizace průmyslu a dopravy, spotřeba elektřiny se i navzdory úsporám zvýší o mnoho desítek procent.

I když potenciál pro využití geotermální energie je v podstatě na celém území republiky, ne všude je dostatečný a technicky využitelný pro výrobu elektřiny. Realistické prognózy hovoří o možnosti vybudování asi jedné desítky geotermálních elektráren s vrty o hloubce kolem pěti kilometrů, jejíž celková roční produkce by mohla dosáhnout 0,3 TWh – čili jen zlomků procent spotřeby, avšak s odhadovanými investicemi v řádu desítek miliard korun. První takový projekt spojený s již fungujícím zařízením pro výzkum geotermální energie zatím běží pouze v Litoměřicích.

Daleko optimističtěji vyznívají prognózy o využívání podzemního tepla z mělčích, jen stovky metrů hlubokých vrtů ve formě tepelných čerpadel typu země–voda. Mnoho z nich již dnes úspěšně slouží pro vytápění rodinných domů. Náklady na jejich pořízení se pohybují v řádech stovek tisíc korun a dalších 10 až 20 tisíc stojí jejich roční provoz. Problém je ale vyřízení všech potřebných povolení pro realizaci takové stavby, je to byrokratická lahůdka. Konečná návratnost investice je ve srovnání s jinými typy ekologického vytápění podstatně kratší – kolem deseti let. Nikdo však zatím nedokáže spolehlivě předpovědět, co se stane, až se podobná zařízení začnou využívat hromadně. Pár solitérních vrtů je totiž něco úplně jiného, než když bude podloží v jedné oblasti provrtané jako ementál – může docházet ke změně režimu podzemních vod, negativnímu ovlivnění jejich kvality, vysychání studní nebo sedání podloží a k poruchám staveb. Náprava takovýchto škod pak může být mnohokrát dražší než tepelné čerpadlo.

Geotermální energetika je ze všech OZE nejčistější, výroba zařízení na jejich využívání má na rozdíl od solárních panelů a větrných elektráren nejmenší dopad na životní prostředí a hlavně je na rozdíl od nich naprosto nezávislá na rozmarech počasí, protože teplo země funguje v režimu 24/7/365. I když se ale zdá, že v otázce geotermální energie jsme soběstační, protože „česká země“ je naše, technologicky jsme stále závislí na dovozu komponentů pro výrobu čerpadel a chladicích médií.

Hnojiva

Celkovou roční spotřebou hnojiv Česko nijak nevybočuje z evropských měřítek. Třeba taková Čína má na jeden hektar půdy spotřebu téměř trojnásobnou. Jsme prakticky soběstační, co se týče výroby dusíkatých hnojiv, které tvoří přes 80 procent zemědělské spotřeby. Primární surovinou pro tahle hnojiva je totiž vzdušný dusík. Jenomže jejich výroba se dnes neobejde bez zemního plynu, takže již loni avizovali producenti výrazné zvýšení cen dusíkatých hnojiv následkem růstu cen zemního plynu a v současné době již otevřeně mluví i o reálně hrozících výpadcích výroby.

Ještě méně veselá je situace u hnojiv draselných a hlavně fosforečných. Suroviny pro jejich výrobu se musí těžit – z ložisek draselných solí z geologických sedimentů pradávných moří, respektive z mletých minerálů jako apatit nebo fosforit, což znamená je v drtivé většině dovážet, protože žádné takové suroviny u nás nemáme. Doby, kdy se fosforečná hnojiva vyráběla z takzvaných koprolitů – fosilií žraloků a ryb, nebo u nás z kostí pohřbených předků (těžily se třeba i pravěké mohyly), jsou dávno pryč. Ale jako reálné se rýsuje použití některých (staro)nových technologií.

Fosfor, jehož těžitelné zásoby se celosvětově tenčí a kvůli zvyšující se poptávce prý mohou dojít už za padesát let, se dá recyklovat z čistírenských kalů, ostatně každý z nás vyloučí každý den asi gram tohoto prvku. (Alespoň částečně bychom se tak zbavili další závislosti na Rusku, které je druhým největším producentem tohoto typu hnojiva na světě.)

Další cestou, zejména co se týče dusíkatých hnojiv, je změna managementu půdy – více meziplodin určených čistě k přirozenému hnojení a více kompostu z bioodpadu. Půda využívaná pro intenzivní zemědělství by tak tvořila více humusu a zadržovala více vody, přičemž platí přímá úměra, že čím větší sucho, tím více je třeba používat umělých hnojiv.

V neposlední řadě je před námi rovněž otázka navýšení živočišné výroby, která u nás od roku 1990 klesla o 40 procent. Vzhledem k současnému nastavení českého zemědělství je sice jen málo pravděpodobné, že by bylo v brzké době možné přestat minerální hnojiva zcela používat, ale hnůj, kejda, močůvka a další organické statkové hnojivo by naši závislost na nich mohlo ve významném objemu snížit.

Chleba

Přestože chléb již dávno není, jako kdysi býval, primární částí v potravinovém koši, je jeho cena stále používána v ekonomických srovnávacích statistikách. Nejdražší chleba (přepočteno na půlkilový bochník) je aktuálně na Islandu a asi není divu, když se pšenice v téhle zemi téměř vůbec nepěstuje. I když se tam díky globálnímu oteplování za posledních dvacet let její produkce zvýšila více než dvacetinásobně, Island stále musí drtivou většinu obilí dovážet. Jenže těsně za Islandem se cenou za bochník chleba umístily USA, které jsou co do produkce pšenice více než soběstačné.

Na opačném konci žebříčku najdete země jako Tunisko či Alžírsko s cenou téměř třicetinásobně nižší, které sice mají i svoji vlastní produkci, ale k tomu výrazný podíl dovozu. Fakt, že Česko zaujímá středové pozice cenového žebříčku, zjevně vůbec nic nevypovídá o naší soběstačnosti ani o možných cenových pohybech. Dobrá zpráva je, že v obilovinách obecně jsme výrazně proexportní – naší pšenicí jsme ve skutečnosti schopni „nakrmit“ další stát o stejné velikosti a máme i pětinový přebytek ječmene; nabídnout/prodat jiným můžeme také více než třetinu svého mléka nebo cukru a poslední naší vývozní komoditou je řepka olejka – jejíž přebytky ale rok od roku klesají, v současnosti je to necelá třetina či spíše jen čtvrtina tuzemské produkce.

Možná bychom z toho všeho dokázali připravit podobně efektivní „válečnou dietu“ jako kdysi ve čtyřicátých letech ve Velké Británii, kde odborníci pro potřeby nouzového stavu zkonstruovali jídelníček sestávající výhradně z domácích surovin, který měl suplovat všechny pro tělo nezbytné makro- a mikroživiny: brambory, kysané zelí a tvaroh. U nás by to mohl být chleba, sladké mléko a řep­kový olej, jenom s tou zeleninou máme problém – vlastní produkcí jsme schopni naplnit ani ne polovinu spotřeby i u tak tradičních plodin jako celer, mrkev či cibule.

Ale zpátky k chlebu. K jeho výrobě není potřeba jen mouka z obilí, kterého máme více než dost. Ale také droždí – přičemž vlastní nemáme prakticky žádné, protože se 15 let u nás nevyrábí a dovážíme jej. Obnovení výroby by ovšem nepředstavovalo žádný technologický problém a navíc se jeho produkce nikterak výrazně nepropisuje do finální ceny. Naopak velmi výrazně se do ní promítají ceny energií, protože pekárenské provozy jedou výhradně na zemní plyn či elektřinu. Takže pokud teď na něco soustředit hlavní pozornost při výrobě potravin, pak nikoli na dostupnost surovin, ale energií pro jejich zpracování a výrobu.

Inovace

Podle Globálního inovačního indexu se řadíme mezi top 25 ze 131 zemí z celého světa (jsme na 24. místě). Žebříček založila v roce 2007 organizace INSEAD sestávající z vysokých ekonomických škol ve Francii, Abú Dhabí a Singapuru spolu s britským časopisem World Business. Hodnotí v něm inovační potenciál podle „subjektivních i objektivních dat“ z mnoha zdrojů, mimo jiné i Světové banky a Světového ekonomického fóra, a to v oblastech infrastruktury, sofistikovanosti obchodu, znalostních, technologických a tvůrčích výstupů.

Jiný žebříček – v investicích do vědy a výzkumu (a tím pádem i inovací) v přepočtu na HDP jsme (opět těsně) v první dvacítce zemí. Ovšem je třeba dodat, že premianti jako Japonsko, Jižní Korea, Izrael nebo třeba i sousední Rakousko vynakládají v téhle oblasti několikanásobně vyšší procenta veřejných financí. Navíc jsou naše investice do inovací vy­užity mnohdy jen „papírově“ – podle indexu ČSOB je míra skutečně realizovaných inovací jen necelých 50 procent z původně vynaložených prostředků.

Zásadní roli zde hraje fakt, že v posledních desetiletích vzrostl poměr studentů humanitních oborů na úkor těch technických, a také dlouhodobější historický vývoj, který zjevně stále horko těžko doháníme. Není asi náhoda, že země stojící na špici žebříčků inovací nejsou nutně jen ty, které do nich investují nejvíce peněz, ale v nichž je i velký podíl studentů ze zahraničí.

Univerzita Karlova jako jedna z prvních středoevropských vysokoškolských institucí je dnes na 237. místě hodnocení významných světových univerzit (a na 183. místě co do výzkumu, vývoje a inovací), přitom jako součást rakouské a německé univerzitní sítě kdysi zaujímala přední světové příčky. Nejprve však byly po roce 1918 narušeny vazby se zeměmi rakouské monarchie a také s německými univerzitami a po roce 1948 jsme se místo nich napojili na provinčnější univerzity sovětské.

Tento stav skončil před třiceti lety, ale přesto se neustále potýkáme s problémem nízkého zapojení do mezinárodních projektů, a tudíž i s nízkým čerpáním finančních prostředků z evropského výzkumného prostoru, a také s nedostatečnými investicemi ze soukromého sektoru. Jsme malá země a nemůžeme být v inovacích nezávislí a už vůbec ne soběstační. Mnoho českých hlav je určitě geniálních, ale daleko víc jich možná vykukuje za hraničními ploty, akorát je nechceme/neumíme využít.