Abeceda (ne)závislosti

České země nikdy nebyly zcela nezávislé ani soběstačné. Vždy byly součástí většího celku a spolupracovaly nejen se sousedními státy, ale byly provázány silnými pouty i se vzdálenějšími ekonomikami. To platí pro všechny země světa – v minulosti, současnosti i budoucnosti. Myšlenka „splendid isolation“ – „skvělé izolace“ – byla možná krátkodobě funkční ve velkých a surovinově soběstačných zemích konce 19. století, jenže i tam zanedlouho selhala.

Už od vzniku prvních civilizací je dlouhodobý úspěch založen na vzájemně prospěšné spolupráci a na vzájemných opti­málních závislostech. Držíme se stále v šachu, ale nikdy si nechceme dát mat, protože prohra jednoho by byla prohra všech. Svět se však vyvíjí a tahle křehká rovnováha musí pravidelně procházet nekompromisním testem své životnosti.

Zmapovali jsme proto nejdůležitější oblasti našeho hospodářství, které se dnes potýkají s nejvýraznějšími změnami ve své historii. V prvním díle jsme se zaměřili na pojmy auta, bezpečnost, cement, dřevo a elektřinu, v druhém rozebrali fosilní paliva, geotermální energii, hnojiva, chleba a inovace, v třetím jádro, kamenivo, lidské zdroje, maso a neutralitu a čtvrtém ocel, porno, „Quo vadis, Česko?“, recyklace a solární panely.

Stojíme na křižovatce, z níž žádná z cest nevede směrem k úplné nezá­‑

vislosti. Často ovšem ty nejkratší a me-diálně nejpopulárnější cestyvedou pouze k tomu, že jednu závislost vyměníme za jinou, daleko silnější a fatálnější.

Teplo

Teplo, jak již v roce 1943 prohlásil autor pyramidy lidských potřeb Abraham Maslow, je základní podmínkou nutnou k přežití každého z nás. „Přijatelná tepelná pohoda za přiměřenou cenu při zachování rovnováhy v přírodě“ – to je už dlouhá léta motto Teplárenského sdružení ČR. Co je ale „přijatelná tepelná pohoda“? Tradice říká, že červené víno se má podávat při pokojové teplotě, jenže someliéři jej dnes před dekantováním dávají vychladit – protože tahle tradice vznikla v době, kdy se běžná pokojová teplota pohybovala kolem 18 stupňů. Ve staveních s malými místnostmi bývala kdysi teplota asi vyšší, ale v panských sídlech s velkými sály panovala z dnešního pohledu „zima jak v psírně“.

Situace se od těch dob radikálně proměnila. Téměř polovina domácností je vytápěna centrálně – vnějším dálkovým zdrojem. Jistou dobu se sice mělo za to, že tento způsob je zastaralý a neefektivní, že je výhodnější mít domácí kotle na plyn nebo dřevní štěpku, ale trend je očividně jiný – podíl domů napojených na soustavy zásobování teplem se od začátku tisíciletí zvedl o deset procent. A zvýšila se také průměrná pokojová teplota, kterou se daří udržovat zejména díky masivní vlně zateplování, izolaci oken a dalších kritických bodů, odkud teplo uniká. Otázka ovšem je, zda budou teplárny i do budoucna schopny dodávat teplo za „přiměřenou cenu při zachování rovnováhy v přírodě“. Podle aktuál­ních statistik se na výrobě tepla podílí hnědé uhlí 44 procenty, zemní plyn 27 procenty, biomasa devíti procenty a černé uhlí 11 procenty.

Jenže ta více než polovina uhelných paliv za pár let zmizí a plyn, na který se v uplynulých letech tolik sázelo, možná také, nebo alespoň nebude levný a v tak hojné míře jako kdysi. Větší využívání biomasy již brzy začne narážet na své limity – přirozený roční přírůstek našich lesů dokáže zabezpečit teplo pouze v řádu procent celkové spotřeby. Stejná situace je u bio­plynu, který by mohl nahradit zemní plyn z Ruska, aniž by bylo nutné složitě předělávat rozvodnou infrastrukturu – jenže podle střízlivých odhadů jen asi z pěti procent.

Lokálně lze využít také některé provozy, jež zatím svým teplem plýtvají – třeba čistírny odpadních vod, což by však znamenalo masivní investice do nové infrastruktury a zařízení typu tepelných čerpadel. Oživují se i projekty horkovodů z jaderných elektráren Dukovany (do Brna) a Temelín (do Českých Budějovic, jeho stavba by měla začít v roce 2023). Jako velmi perspektivní se jeví zpracovávat na teplo (a elektřinu) odpady, které v současné době končí na skládkách. Ale takových spaloven zatím v Česku funguje jen pár desítek, mnoho plánovaných bylo zablokováno občanskými hnutími a ekologickými aktivisty.

A co domácnosti, které mají vlastní vytápění přímo v domě? Většina po dotované plynofikaci, jež začala již v 90. letech, běží na zemní plyn, deset procent domácností má klasické kotle na uhlí – u těch neekologických byla letos v květnu posunuta jejich povolená životnost o další dva roky kvůli nedostatku jak nových kotlů, tak i lidské síly v montážních společnostech. To samé platí také na trhu se zateplením, přitom ceny materiálů a výrobků (hlavně oceli a plastů) budou ještě rapidně stoupat. I když máte kamna na dříví, nemáte vyhráno – kůrovcová kalamita, a tím pádem i klesající cena palivového dříví byla jen sezonní záležitost, naopak cena dřeva teď jde raketově vzhůru. Odborníci ze sektoru teplárenství svorně popisují současnou situaci i výhledy do budoucna jako „tristní“, takže nakonec ještě možná budeme rádi za to „globální oteplování“. Podle statistik teplárenských společností se celkově snižuje odběr tepla, což má na svědomí nejen zateplování vytápěných budov, ale z velké části i teplotně mírnější zimy.

Uhlí

Uhlí je podle typu 400 až 65 milionů let staré. Jeho využívání pro lokální vytápění v okolí jeho povrchových nalezišť se datuje už do pravěku. Teprve zhruba před dvěma sty lety se u nás začalo masově těžit i pod zemí na zpracování železné rudy a poté se s jeho pomocí začalo vyrábět nejen teplo, ale i elektřina. Na českém území je uhlí energeticky využíváno již více než sto let – kdysi se stalo nejen symbolem nadstandardně ohodnocené, leč tvrdé a nebezpečné práce, ale také vysídlování obyvatel a znečištění životního prostředí. Demonstrace proti režimu v roce 1989 poháněly právě v uhelných regionech témata související se zhoršujícím se zdravotním stavem obyvatel vlivem těžby a spalování. Bohužel stejnou optikou vnímá mnoho lidí uhlí dodnes, přestože od té doby proběhlo již několik vln „ekologizací“ uhelných elektráren a tepláren s investicemi v řádu stovek miliard korun – jejich dnešní produkce má rekordně nejnižší emise na jednotku vyrobené energie v historii.

Limity na oxid siřičitý, který kdysi mohl za kyselé deště, u nás nebyly překročeny od 90. let, limity na oxidy dusíku jsou překračovány již jen ojediněle a co se týče polétavých částic – prachu –, z uhelné energetiky pocházejí pouze necelá čtyři procenta emisí, zatímco z lokálních topenišť přes 40 procent. Novým tématem organizací usilujících o co nejrychlejší konec uhlí se proto v posledních letech staly hlavně emise oxidu uhličitého a idea, že se vlastně bez uhlí obejdeme. Že jej nahradíme zemním plynem do té doby, než naši energetiku budou z větší části pohánět obnovitelné zdroje energie. Tuhle mantru opakují i za současné, Putinovou invazí na Ukrajinu radikálně změněné situace. Jejich optimistické výhledy sahají na desetiletí dopředu, ale kde vzít aktuálně potřebný výkon, který nyní ještě stále zabezpečuje uhlí, přecházejí mlžením/mlčením. A fakt, že se zařízení OZE vyrábějí ponejvíce v Číně, která svou uhelnou těžbu i energetickou výrobu zvyšuje, nekomentují raději už vůbec.

Máme se tedy vydat stejnou cestou jako Německo, které uzavírá uhelné doly, ale kvůli energetické krizi hodlá dovážet uhlí do svých elektráren až z Kolumbie? Nebo cestou Dánska, jež uhelné elektrárny přestavělo na dřevní štěpku, kterou teď dováží z Brazílie? Přitom podle geologa Vladimíra Slivky, ředitele Institutu čistých technologií těžby, má Česko nejkvalitnější hnědé uhlí v rámci celé Unie. A jak loni v říjnu prohlásil na konferenci Budoucnost české energetiky geolog Václav Cílek – potřebujeme uhlí, abychom zachránili naše lesy. Jelikož se jedná o politické téma, potřebujeme hlavně co nejrychlejší jasné rozhodnutí od vlády, jak „uhelnou otázku“ v aktuální situaci přehodnotí – protože stejně jako nejde zavřít důl nebo elektrárnu ze dne na den, nejde ani ze dne na den začít uskutečňovat investiční projekty týkající se provozu, modernizace, oprav a další ekologizace. Jde o běh na mnoho let dopředu. Bohužel čas kvapí a my zatím nemáme nic, jen sliby aktivistů, že energetickou produkci z uhlí dokážou nahradit obnovitelné zdroje energie – nejpozději do roku 2050.

Větrníky

Brzkov, Malšín, Jamné, Šafov, Rakov, Střížovice, Moldava a ještě dalších asi 458 obcí. Tak nějak vypadá výčet samospráv, které v Česku v posledních dvaceti letech odmítly či zablokovaly výstavbu větrných elektráren ve svých katastrech. Větrná energetika tak i nadále zůstává nejviditelnějším symbolem rozporu mezi zelenými sny a realitou. Zatímco studie přisuzují větru potenciál vyrábět až třetinu české elektřiny, reálně to není ani procento. Důvody?

Propagátoři tohoto energetického odvětví decentně hovoří o nedostatečné podpoře ze strany státu a pomalých povolovacích procesech. Skutečná příčina je však pravděpodobně mnohem jednodušší: lidé nechtějí mít větrníky za svými domy – stejně jako betonárny či uhelné lomy. Jednou vadí hluk, podruhé zásah do krajiny, potřetí kolize s chráněnou oblastí, počtvrté nedostatečný příspěvek obci. Zásadním faktem odporu je, že větrné turbíny jsou extrémně neestetické, možná ještě více než uhelné a jaderné elektrárny. Kdo se někdy od východu blížil k Vídni, jistě chápe, že žít ve stínu pohybujících se a nonstop šustících gigantů je doslova k zbláznění. Na jejich (ne)vtíravou přítomnost si nejde zvyknout. Zapomeňme také na romantickou představu, že větrník je cosi malého, konstrukčně nenáročného a přírodního: dnes už měří 100 až 200 metrů a na jeho výstavbu potřebujete desítky tun oceli i plastů (tedy produkty z uhlí a ropy).

Na druhé straně je třeba přiznat, že pokud by neexistoval protivětrný NIMBY efekt, vítr by měl i s ne úplně zanedbatelnou „investiční“ uhlíkovou stopou nejlepší předpoklady stát se černým koněm klimatických či bezpečnostních dostihů: provoz větrníků je bezemisní a výstavbu si lze představit i bez ruského nebo čínského vlivu. Navíc tento byznys v Česku netrpí „tunelovým“ dědictvím jako soláry.

Jenomže právě kvůli rezervovanému přístupu ze strany obyvatel začínají ztrácet dech i evropští výrobci. Dánská společnost Vestas, jeden z největších producentů větrných turbín na světě, nedávno zavřela továrnu v Braniborsku kvůli vysokým nákladům a nízkému obratu, v překladu kvůli nízké poptávce. A pokud by se výroba začala přesouvat mimo Evropu, naše závislost na Číně bude ještě pevnější.

Z hlediska životního prostředí je pak daleka největší bolestí technologicky velmi náročná recyklace. Teprve v roce 2020 zahájil provoz v Evropě první specializovaný závod… Závěr? Z hlediska klimatu i soběstačnosti jsou větrníky určitě příslibem do budoucna, ale rozhodně ne osvědčeným nástrojem, jejž stačí vzít a použít.

Chromozom X

Ženy jsou homogametického pohlaví, tedy mají dva stejné chromozomy (XX), mužské pohlaví je u člověka heterogametické (XY). V problematice zastoupení lidí s chromozomy XX je Česko více než soběstačné. Do budoucna se nepředpokládají vnitřní konflikty vzniklé disproporcí mezi počtem mužů a žen v populaci, jako je tomu například v případě Číny a Indie. V těchto zemích v souvislosti s politikou jednoho dítěte, upřednostňováním mužského potomka a za pomoci ultrazvukového zjišťování pohlaví a následného drastického přerušení těhotenství žije až několik desítek milionů mužů, kteří si nikdy nenajdou partnerku. Tato frustrace je sice kompenzována únosy „nevěst“ ve vnitrostátním měřítku, ale dochází již i k mezistátním pokusům. Některé z geopolitických teorií si tohoto faktu všímají a upozorňují na možné riziko lokálních konvenčních konfliktů, kde by se sexuální frustrace svobodných mužů vybila.

Česku nic takového nehrozí, naopak zdejší prostředí je stále atraktivní především pro slovanské nositelky dvou chromozomů XX. Jedním z absurdních důsledků napadení Ukrajiny Ruskem je příchod desítek tisíc žen, které se s velkou pravděpodobností do své země již nevrátí a zůstanou zde natrvalo.

YouTube

Česko je s okolním světem spojeno tak silnými pouty sociálních sítí, že je nelze přeseknout. Rusko má svoji síť VKontakte, Čína zase WeChat a TikTok a mohou tak do jisté míry fungovat při distribuci rychlých informací nezávisle na okolním světě. Země jako Česko by ale zažily doslova komunikační tragédii, kdyby byl vypnut Facebook, Instagram, WhatsApp a další „západní“ sítě. Pokus o vytvoření vlastní sítě by asi dopadl stejně jako ruský pokus o nahrazení zakázaného YouTube – Ru Tube – tedy trapně a špatně.

Tento abecední bod je sem vložen z ironických důvodů a je určen těm, kteří si myslí, že středně malá země v Evropě ležící na pomezí mezi Západem a Vý­chodem může být opravdu informačně nezávislá. Jednou z mála možností, jak si člověk v Česku může uchovat jistou míru myšlenkové a informační nezávislosti, a tím přehled a nadhled, je jeho schopnost získávat informace i z jiných než českých zdrojů. A s tím souvisí potřeba učení cizích jazyků. V této oblasti nás válcují nejen třeba pobaltské země, ale i Bulhaři a Rumuni. Nedivme se pak, že světu fake news se u nás tak dobře daří.

Zemědělství

Před sto lety u nás hospodařili zemědělci na 5,1 milionu hektarů půdy, v současné době je to jen 3,5 milionu hektarů. Před sto lety to byli zejména drobní sedláci a z dnešního pohledu středně velké statky, dnes i po privatizaci kdysi „zkolektivizovaných“ pozemků je přes 60 procent půdy ve vlastnictví velkých společností, jež podnikají na výměrách od pěti set až přes dva tisíce hektarů. Zvýšily se výnosy, proměnila se skladba pěstovaných plodin i chovaného dobytka: zatímco před sto lety převládalo žito a oves, dnes na polích nedominuje řepka, jak by se mohlo zdát, její výměry v posledním období naopak rok od roku klesají, ale pšenice – jedna z komodit, v níž jsme zcela soběstační. Poklesly stavy hospodářských zvířat, zejména koní, kteří tehdy byli chováni primárně jako dopravní prostředek, ale také skotu – přitom v produkci hovězího jsme také stále soběstační. Před sto lety pracovalo v zemědělství hodně přes milion lidí, dnes jen necelé procento obyvatel Česka.

Zemědělství prošlo za poslední století velkou revolucí, ale stejně tak se radikálně změnilo i složení spotřebního koše. Před sto lety jsme byli například zcela soběstační ve spotřebě vepřového, protože bylo jednak považováno za „sváteční maso“, ale zadruhé většina prasat se chovala soukromě a to samé platilo o drůbeži – dnes musíme přes polovinu produkce dovážet. Stejná situace panuje i v oblasti ovoce a zeleniny, a nejen té „exotické“ jako rajčata či jahody, u nichž jsme si zvykli na jejich celoroční dostupnost, ale i té tradiční jako mrkev, celer, zelí nebo brambory. Z významné části za to může i dotační politika, díky které jednotlivé státy EU chrání své zemědělce a umožňuje jim vyvážet přebytky za dumpingové ceny, takže pak třeba jablka z Itálie u nás stojí méně než ta z českého sadu. Bohužel snahy o narovnání dotacemi pokřiveného prostředí se setkávají s radikálním odporem těch, kterým současné podmínky vyhovují, což jsou většinou právě velké podniky, jimž dnes plyne většina dotací. Ale ani malí zemědělci se často nedokážou shodnout.

A tak máme na jedné straně iniciativu „vládní agrohazard“, která bojuje proti vyšší míře dotací právě pro malé zemědělce v rámci nové evropské zemědělské politiky, a z druhé strany do toho „házejí vidle“ ekologističtí aktivisté, kteří by nejraději měli zemědělskou krajinu plnou brouků a motýlů, bez používání umělých hnojiv a pesticidů, ačkoli právě v téhle oblasti jsme za poslední roky snížili jejich spotřebu o téměř třetinu (zatímco takové eko příkladné Rakousko ji zvýšilo o polovinu). Chtějí to řešit například omezením, či dokonce kriminalizací plýtvání potravinami. Jenže přebytky produkce byly vždy – a je přece „potravinově bezpečnější“ mít přebytek než nedostatek. Otázka je, jak ho smysluplně zpracovat. Dřív se všechno dávalo na kompost, dnes do popelnic, ale to už není otázka zemědělství, nýbrž odpadového hospodářství. Dalším řešením je ještě větší důraz na takzvané ekozemědělství, které již dnes přijímá zhruba dvojnásobné dotace než normální zemědělci, s podmínkou nepoužívat umělé hnojiva a postřiky.

Ve skutečnosti se tak v Česku na výměře zhruba půl milionu hektarů pěstuje „ekoseno“ s podmínkou chovu určitého množství zvířat, jenže výnosy jsou zhruba čtvrtinové oproti klasickému zemědělství – pokud by měla být taková produkce do budoucna konkurenceschopná, bude potřebovat další dotace. Navíc pouhým hnojením mrvou, které je ale díky nízkým stavům živočišné výroby nedostatečně, se do půdy vrací méně, než se z ní bere, a dochází v ní k postupnému vyčerpávání živin. A do toho přicházejí další návrhy související s vyšším podílem biomasy na výrobě energie, jež by se měla pěstovat na zemědělské půdě.

Najdeme někdy nějakou zlatou střední cestu udržitelného moderního zemědělství? Zatím to tak nevypadá, ani když se coby konzumenti uskrovníme a budeme jako kdysi naši předci kupovat jen místní sezonní produkty – protože do hry teď aktuálně vstupují i rostoucí ceny energií, bez nichž se neobejde ani samotné pěstování a chov, ani následné zpracování a doprava. Snad abychom znovu zvýšili stavy volů.