Všude draho, doma nejlíp

Nejmenším překvapením posledních dní je zjištění, že když lidem platíme, aby nepracovali, tak se jim příliš pracovat nechce. Aktuálně to citelně poznali ve Spojených státech, kde v dubnu analytici očekávali prudký nárůst zaměstnanosti, ale lidé zůstali doma na podpoře. Rozdíl mezi očekáváním a realitou byl nejvyšší za celou dobu existence těchto odhadů. Ekonomové věřili v milion nově obsazených pracovních pozic, ale nakonec jich byla pouze čtvrtina.

Důvod je jednoduchý – nevyplatilo se jít do práce. Američané v současnosti dostávají covidovou podporu 300 dolarů týdně (Trump vyplácel dokonce dvojnásobek), což je více než 25 tisíc korun měsíčně. V USA, kde je mediánová mzda 63 tisíc, tedy zhruba dvakrát tolik než ta naše, to určitě nestačí na luxusní život. Na život ale ano.

Obchodní komora Spojených států odhaduje, že je to dávka, za niž se nevyplatí vrátit se do práce každému čtvrtému nezaměstnanému. Jak moc velké je pak překvapení, že se oproti očekávanému milionu vrátila do práce jen čtvrtina?

Navíc kdo dal alespoň trochu peněz z podpory do investic, nestačil se divit, jak snadno se dají vydělat peníze, když se do toho centrální banky opřou. Jsou to jen ty nejhlasitější případy, ale internet je nyní plný lidí, kteří opustili svá zaměstnání, aby z pohodlí domova vydělávali jako investoři na plný úvazek.

Podobný problém se řeší všude po světě a nevyhnul se ani České republice. Naše podpora sice není ani zdaleka tak štědrá, ale existuje. Nezaměstnanost by bez kurzarbeitu mohla být u nás dávno dvouciferná, což by byl nejhorší výsledek od meziválečné světové hospodářské krize. Ale vědět to samozřejmě nemůžeme – možná by se trh práce přizpůsobil a lidé si našli práci v sektorech, jež nebyly koronavirem tak zasažené, případně z lock­downu dokonce profitovaly.

Obtížné hledání zaměstnanců má obrovské makroekonomické dopady. Za 300 dolarů týdně je lepší být doma s rodinou a nepracovat, takže zaměstnavatel musí nabídnout více. Nestačí ale trochu, musí nabídnout výrazně více, protože přirozeně porovnáváme dodatečné příjmy s nákladem v podobě práce a opuštění volného času.

Výsledek? Mzdy rostly ve Spojených státech rychleji naposledy v roce 2001 a není to jen efekt nízké srovnávací základny. Ve skutečnosti jsou nejvýše, co kdy byly, i když se očistí o inflaci. Pro pracující je to dobrá zpráva, ale není to zadarmo.

Tlak na mzdy je pro firmy zasažené koronavirem často neúnosný a nezbývá jim nic jiného, než zkusit zdražit. Dělaly by to patrně i bez tlaku na vyšší mzdy, ale ten situaci ještě zhoršuje. Kde to je jen možné, ceny se postupně zvyšují a inflace v USA roste na úrovně, kde nebyla čtyřicet let.

Českou národní banku to stejně jako její americký protějšek postaví zpět před volby, které řešily před pandemií. Ceny se začaly šponovat, což standardně centrál­ní banky tlumí zvyšováním úrokových sazeb. Jenže vyšší úrokové sazby znamenají méně úvěrů, vyšší výnosy a nižší ceny aktiv. Lidsky řečeno, pokud budou centrální banky bojovat s inflací, začnou se jim hroutit akciové a další investiční trhy. A to v době zotavování po pandemii nikdo nechce.

Není překvapením, že když lidem platíme, aby nepracovali, příliš se do práce nehrnou. Nemělo by však také být překvapením, že veřejné politiky mají dalekosáhlé dopady. A že je nakonec někde musíme zaplatit, přestože to často není viditelně přímo z vlastní kapsy.

Autor je hlavní ekonom Platební instituce Roger