Výdaje se pořád dají snížit

Vláda kvůli pomoci občanům v energetické krizi zvyšuje schodek rozpočtu. V poměru k HDP je ale stále nízký i ve srovnání s jinými zeměmi. Proč se tedy schodku tak bojíme?
Zkuste si to představit jako let boeingu v nebezpečné letové výšce. Přístroje vám ukazují, že byste měli něco dělat a zatáhnout za knipl. Spotřeba paliva je v téhle výšce větší a skály jsou evidentně blíž, než byly dřív. Oproti letadlu je to u veřejných financí horší v tom, že přesnou vzdálenost ke skalám neumíme nikdy říct se stoprocentní jistotou. Proto si stanovujeme umělé bezpečné hladiny, které nás mají od skal za všech okolností uchránit. Ten náraz totiž přichází náhle a bez jakéhokoli varování!

Ty bezpečné hladiny jsou známá evropská i domácí pravidla pro deficity a dluhy. Tato pravidla bezpečného letu bohužel porušujeme – obecně v mnoha zemích EU. A my jako Češi jsme je v době covidu dokonce úplně vypnuli a dnes je má vypnutá celá EU! Paradox a obtíž naší situace je, že jsme měli pověst těch, kteří létají vždy velmi bezpečně a bez velkých rizik. To byla a je naše dobrá výchozí pozice, teď ale letíme z bezpečné letové výšky dolů rychleji a prudčeji než všichni ostatní v unii. My jako Národní rozpočtová rada jsme jen ten přístroj v letadle, který vydává hlasitý varovný tón, a voláme: zatáhněme za knipl! Ne, že se máme zítra vrátit na letovou hladinu roku 2015 nebo 2019, to ne; jen že je nutné ten pokles zastavit a letadlo srovnat, dokud je čas. Čili – řada zemí EU pro nás není dobrý vzor k následování, ale odstrašující příklad k našemu vlastnímu oprávněnému vyděšení.

Hrozí Česku při takovém vývoji zadlužení snížení ratingu? I ratingové agentury přece sledují kontext ekonomického dění, válku především…
Ratingové agentury reagují až se zpožděním. My doma vidíme ten film online, ihned. Ne až ze záznamu. Takže jistě postupem času to hrozí, ale neudržitelnost situace je vidět už dříve, než si všimnou ratingové agentury. Kromě toho připomínám, že Česko za dobu své existence má jen jedinou zkušenost se zhoršením ratingu, jež se objevilo v časech krize po roce 1997. Jinak se rating jen zlepšoval. Jinými slovy: neumíme odhadnout, jak velká panika by zasáhla trhy, kdyby se ze zhoršování ratingu měla stát systematická záležitost.

Vláda slibovala, že rozpočet lze vyrovnat škrty ve výdajích, což se ukazuje jako sociální iluze. Přesto – kde a jak by se, pokud vůbec, dalo podle vás šetřit?
Dalo. Od už tolikrát zmiňovaného rušení podpory stavebního spoření či redukce podpory penzijního spoření přes jinou valorizaci důchodů (jako před rokem 2017), snížení počtu zaměstnanců státu (rozpočet na rok 2023 obsahuje opět nárůst, a to o sedm tisíc osob) až po redukci nákladů na celý systém samospráv či po rušení zbytných institucí typu České exportní banky. Je řada oblastí, kde se dají výdaje snižovat.

Ekonomové se shodnou, že bez zvýšení daní schodek nesrovnáme. Vláda se dlouho bránila, teď už ale prosazuje daň z mimořádných zisků. Nebyla by vhodnější dlouhodobá úprava příjmových daní?
Daň z mimořádných zisků ale nijak neřeší strukturální schodek – tedy nesoulad mezi příjmy a výdaji ve špatných i dobrých časech. Tato daň jen umožňuje krýt dodatečné „krizové“ výdaje bez dalšího navyšování strukturálního deficitu. Takže skutečná debata musí být o výdajích, které se sníží permanentně, a o daních, které se zvýší permanentně.

Daň je v Česku často chápána jako trest státu za úspěch v podnikání, jak tvrdí například šéfka Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová. Daň je ale i platba za sociální smír a soudržnost, cena za sociální služby státu, což vláda moc neumí komunikovat. Co je daň podle vás?
Povinná neekvivalentní, neúčelová a nenávratná platba státu, jak říká definice. Platba, která je starší než naše paměť a která tady bude dávno poté, co my už tu nebudeme. V tomto slova smyslu věčná součást naší civilizace. Měla by být ale jen tak vysoká, jak je naprosto nezbytně nutné. A ne nižší, než je naprosto nezbytně nutné k uchování funkcí státu. Obojí totiž vytváří distorze.