Západ si musí přiznat pokrytectví

Vstoupili jsme se do éry ostrého globálního soupeření, které mírní jen potřeba spolupráce a strach z konfliktu. Hlavními protagonisty jsou na jedné straně USA a jejich spojenci a na druhé straně Čína a Rusko. Jenže je tu ještě zbytek světa, který zahrnuje dvě třetiny světové populace a řadu nastupujících mocností, především Indii, která se stala nejlidnatější zemí planety.

Vztahy USA a Číny jsou nicméně jednoznačně klíčové. Americká administrativa se naštěstí snaží třenice mírnit, naposledy během návštěvy ministra zahraničí Antonyho Blinkena a ministryně financí Janet Yellenové v Pekingu.

Yellenová uvedla, že jejím cílem je „navázat a prohloubit vztahy“ s novým ekonomickým vedením v Pekingu. Zdů­raznila, že jde o součást snahy o stabilizaci vztahů, snižování možného nedorozumění a nalezení oblastí pro spolupráci. „Je velký rozdíl mezi ekonomickým odstřižením se na jedné straně a diverzifikací kritických dodavatelských řetězců nebo přijímáním cílených opatření v oblasti národní bezpečnosti na straně druhé. Víme, že vzájemné odstřižení se největších světových ekonomik by bylo pro obě země katastrofální a pro svět destabilizující. A bylo by to prakticky neproveditelné.“

Tuto snahu o vyjasnění cílů, zvýšení transparentnosti a prohloubení vztahů je třeba ocenit. S Čínou nesmíme zabřednout do nepřátelství, jak se nám to stalo s Ruskem. Je lepší, když tento vztah bude fungovat v zájmu celého světa. Zájem Západu se však nesmí omezovat pouze na vztahy s Čínou, důležité jsou i těsnější vztahy se zbytkem světa. K tomu bude třeba, aby si Západ uvědomil vlastní dvojí standardy a pokrytectví.

Ruská invaze na Ukrajinu je drastickým porušením základních morálních a právních zásad, což si uvědomují i mnozí představitelé rozvojových zemí. Jenže si také pamatují dlouhé období, kdy se jako imperialisté a okupanti chovaly západní státy. Neuniká jim ani skutečnost, že se mnohem více staráme o osud evropských regionů než o ostatní. Na závažné porušování lidských práv a mezinárodního práva v rozvojových státech jsme se příliš často dívali jako na něco, co se nás netýká. A mnozí lidé v těchto zemích nyní mají pocit, že Ukrajina se netýká jich.

Pak je tu obchod. Ve svém důležitém dubnovém projevu americký poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan odmítl obchodní řád, který jeho země po několik desetiletí budovala. Nedávno ho pohřbila i americká obchodní zástupkyně a její projev vyvolal mnoho otázek. Tento obrat o 180 stupňů nelze přehlížet. Mnozí představitelé rozvojových zemí přitom kdysi uvěřili doktríně volného obchodu, jež řadě zemí přinesla prosperitu, a nyní se obávají, že zůstanou na holičkách.

Další významnou otázkou je mezinárodní pomoc. Rozvojové země postihla řada šoků, za které nemohly: covid-19, následný prudký nárůst inflace, invaze na Ukrajinu, skokové zdražení energií a potravin a konečně vzestup úrokových sazeb. Pomoc, jíž se jim v období těchto šoků dostalo, byla hrubě nedostatečná. Dopad covidu-19 na mladé lidi může spolu s hrozbou zadlužení dokonce znamenat, že se v těchto zemích pokrok na celá desetiletí zastaví.

Otázka rozvojové pomoci souvisí také s výzvou, již představuje klimatická změna. V rozvojových zemích všichni vědí, že důvodem naléhavé potřeby tento problém řešit jsou desítky let střádané emise v zemích s vysokými příjmy. Tyto státy měly možnost atmosféru používat jako houbu na emise, kdežto rozvojové země takovou výhodu dnes už nemají. Proto jim říkáme, že se musejí vydat zcela jinou cestou rozvoje než my. Není třeba zdůrazňovat, že jsou z toho roztrpčené. Emise však razantně snížit musíme a je k tomu třeba celosvětového úsilí, do něhož se musejí zapojit mnohé rozvíjející se a rozvojové země. Zaznamenali jsme v tomto ohledu reálný, nikoli jen teoretický pokrok? Odpověď zní „nikoli“. Emise se vůbec nesnížily.

Mají-li razantně poklesnout a zároveň se rozvojové země dále těšit prosperitě, kterou jejich obyvatelé požadují, musí do těchto regionů proudit obrovské množství zdrojů, v neposlední řadě na financování zmírnění dopadu klimatických změn a nezbytnou adaptaci na vyšší teploty. V roce 2021 činily čisté transfery z oficiálních půjček do rozvíjejících se a rozvojových zemí pouhých 38 miliard dolarů. Dotace byly vyšší, ale úžeji zaměřené.

To ani zdaleka nestačí. Je nezbytná objemnější pomoc, odpuštění dluhů, podpora investic souvisejících s klimatem a nové mechanismy pro vytváření potřebných zdrojů, jako je návrh, aby země s nadprůměrnými emisemi na hlavu finančně kompenzovaly státy s podprůměrnými emisemi. Zásadní je také navýšení kapitálu multilaterálních bank.

Stejně jako během koronavirové epidemie nenabízejí demokratické země s vysokými příjmy adekvátní pomoc. V případě klimatu je selháním uvědomění si naší odpovědnosti za zvládání problému, za nějž chudí lidé světa nemohou. Zdá se to nespravedlivé, ale tak to je.

Jsme svědky soupeření rozdílných systémů. Doufám, že nakonec zvítězí koncepce demokracie a svobody jednotlivce. Z dlouhodobého hlediska k tomu má velkou šanci, nicméně nesmíme zapomínat ani na hrozby míru, prosperitě i planetě, kterým nyní čelíme. Řešení bude vyžadovat úzkou spolupráci s Čínou, ale pokud si má Západ nadále udržet vliv, musí si uvědomit, že jeho nároky na morální nadřazenost nejsou nezpochybnitelné a že budou zpochybňovány. Řada lidí světa považuje západní mocnosti za sobecké, samolibé a pokrytecké. Zas tak moc se nemýlí. Musíme si počínat mnohem lépe.

Martin Wolf, FT