Lidé s humanitárními úmysly jsou katastrofa

Se spisovatelem Michelem Houellebecqem se setkávám ve 14. pařížském obvodu v rušné brasserii Maison Péret specializující se na regionální francouzskou kuchyni. Na oběd přichází přesně – což znamená, že dorazí v šest večer. „Nemohu jíst bez toho, že bych pil víno,“ vysvětlil mi v e-mailu před setkáním. „A pak už je to všechno v háji, pít už nepřestanu, takže se snažím tu osudnou hodinu oddálit.“ Ohromena jeho snahou o střídmost ráda s večerní schůzkou souhlasím.

Nejslavnější francouzský spisovatel dnešní doby má stejnou bundu, v jaké jsem jej viděla naposledy – to bylo tak před patnácti lety. Když si ji sundá a odhalí perleťovou džínovou košili a černé džíny, vypadá vyčerpaně; modré oči sotva udrží otevřené. Ale pozdraví mě lehkým úsměvem a absolvujeme pařížský rituál – dva polibky, po jednom na každou tvář. Podívá se na jídelní lístek, který přinesl energický číšník Jérémy patřící v Paříži k těm lepším, a vidí, že na menu jsou mimo jiné divocí šneci. „Vadí mi, když jsou šneci divocí,“ utrousí můj host.

Krátké čtení vinného lístku

Houellebecq začíná vyprávěním o Polsku, kde jsme se kdysi setkali. Byl tam na knižním turné a já měla jako novinářka za úkol vést s ním v několika městech rozhovor před diváky. Ještě si živě pamatuji, jak jsme s jeho tlumočníkem a vydavatelem běhali po vagonech sem a tam a zoufale hledali volné kupé, aby si mohl přes zákaz kouření zapálit. On si však vůbec nevzpomíná, že by se se mnou kdy setkal, a dokonce ani na to, že jsem naše setkání zmínila v e-mailu před schůzkou. V jeho životě je zjevně víc novinářů než Michelů Houellebecqů v tom mém. Vinný lístek má osm stran, ale spisovatel do něj jen krátce nahlédne a požádá o skleničku – k mému zklamání, podle e-mailu jsem čekala víc. Taky bych si dala, takže navrhuji objednat láhev. Na číšníkovo doporučení se rozhodneme pro chablis.

Chci se jej zeptat, co soudí o novém premiérovi Michelu Barnierovi, jehož jmenování bylo po měsících těžkopádných jednání oznámeno jen pár hodin před naší schůzkou. Houellebecq se přátelí s bývalým prezidentem Nicolasem Sarkozym a jeho ženou Carlou Bruniovou, „tak trochu“ se zná s krajně pravicovým Éricem Zemmourem a svůj poslední román Zničit (2022) zaplnil postavami inspirovanými prezidentem Emmanuelem Macronem a ministrem financí Brunem Le Mairem.

Čeká mě zklamání. Houellebecq nevlastní chytrý telefon, a tak se o tom, že je na světě nový premiér, dozvídá až ode mě a – o Barnierovi, premiérovi Francie, prý nikdy neslyšel. Zdá se však, že ho ta zpráva nadchla, stejně jako ho pobavila jeho vlastní neznalost.

Pravici zhojnila imigrace

Autor románu Elementární částice (1998) je tím nejoslavovanějším – a rovněž nejnenáviděnějším – francouzským spisovatelem. Jeho postavy boří tabu, vyjadřují politicky nekorektní a často vysoce pobuřující myšlenky týkající se řady témat: od přistěhovalectví po roli žen. Mezi svými vzory uvádí Dickense i Balzaca a ve své tvorbě se uchyluje ke spekulativní fikci, přičemž společnost zobrazuje bez sentimentu – a někdy, doufejme, i zkresleně. Po světě se prodaly miliony výtisků jeho knih. Ptám se, co je příčinou vzestupu francouzské krajní pravice v minulých dvou dekádách. „Imigrace,“ odpovídá bez zaváhání. „A také naprosté opovržení elitami,“ dodá. Mluví tiše, v krátkých větách prokládaných dlouhými pauzami, každou chvíli vysypává z igelitového sáčku tajemné pilulky. A zmiňuje se o francouzském referendu k evropské ústavě z roku 2005. Výsledek zněl „ne“, později však byl přehlasovaný tamním parlamentem. „Bylo to skoro před dvaceti lety, a lidé si to stále pamatují,“ říká. „Opravdu z nás udělali blázny… Posmívat se lidem je nebezpečné,“ dodává a na chvíli se odmlčí. „Tím myslím, že se jim můžete posmívat, ale jsou tu určité hranice.“

Velkým politickým příběhem byl letos nástup Národního sdružení (NS) Marine LePenové. Po výrazném úspěchu této krajně pravicové strany v červnových volbách do Evropského parlamentu Macron vyhlásil předčasné parlamentní volby. V nich získalo NS méně křesel, než se čekalo, a skončilo třetí. Levicové a centristické strany se spojily a mnozí kandidáti odstoupili, aby zvýšili šance na poražení pravice. Toto „vyšachování“ NS považuje Houellebecq za „znepokojivé“.

Elity podle něj považují lidi za burany. „V Americe je ekvivalentem hillbilly.“ Máte snad rád burany? Chvíli mu trvá, než se vyjádří. „Ano,“ řekne nakonec, ale dodává, že v této kategorii lidí nemá přátele. „Já jsem věrný své společenské třídě.“ Je velkým obdivovatelem amerického historika Christophera Lasche, jenž tvrdí, že moderní globální elity mají více společného než chudí lidé z jednotlivých zemí. „Předběhl svou dobu,“ tvrdí Houellebecq. Tyhle elity je těžší odstranit než šlechtu, prohlašuje. „Šlechta neměla nic, čím by vysvětlila právo zůstat u moci, kromě svého původu. Současné elity si intelektuální a morální nadřazenost rovnou nárokují.“

O rybách za Ludvíka XIV.

Jako předkrm Houellebecq zvolil sledě podávaného se salátem a bramborami. „Od středověku až do padesátých let minulého století byli sledi a tresky jedinými dostupnými rybami,“ vysvětluje mi. „Neuměli jsme ryby konzervovat, takže se moc nerozšířily.“ Vypráví mi příběh slavného kuchaře Françoise Vatela, který měl uvařit rybu pro Ludvíka XIV., ovšem zavážka nedorazila, a tak si vzal život. „Nebyla to žádná legrace. Už za Ludvíka XIV. jsme brali jídlo velmi vážně.“

Houellebecq má stejně jako Lasch pověst člověka, který rád hledí do budoucnosti. V knize Serotonin z ledna 2019 popisuje vzpouru francouzských zemědělců proti ukončení kvót EU. Bylo to právě v době, kdy do pařížských ulic vyrazilo hnutí žluté vesty. Dlouhodobě se zabývá tématem přistěhovalectví, zejména muslimů. V roce 2001 označil islám za „nejhloupější náboženství“ a byl – neúspěšně – žalován za podněcování rasové nenávisti. Jeho román Podvolení, který vyšel 7. ledna 2015, v den útoku na časopis Charlie Hebdo, vypráví o islamistickém převzetí Francie. Jeho skutečným terčem možná není ani tak politický islám, jako spíše pokrytectví „morální levice“, která po islamizaci země, jak píše v knize, souhlasí s vyřazením žen z veřejné sféry.

„Ve Francii se přistěhovalci ze severní Afriky, obvykle muslimové, neintegrují dobře,“ pokračuje. Není ale na integraci potřeba delší čas? „Ve Francii je to obráceně,“ říká. „Problémy jsou s druhou nebo třetí generací. Jsme svědky dezintegrace. Je to katastrofa.“ Nalévá mi víno a já se ptám na jeho nedávné přesídlení do Normandie. „Paříž je příliš malá. Chtěl jsem volný prostor,“ odpoví. Kromě toho, dodává, už není taková jako dřív. Proč ne? „Kvůli všem těm motorkám.“

Ke dvěma vlastním skandálům

Nedávno napsal knihu s názvem Quelques mois dans ma vie (Několik měsíců v mém životě) o dvou vlastních skandálech. Jeden z nich vypukl poté, co se zapojil do natáčení experimentálního pornofilmu jedné nizozemské umělecké skupiny. Jeho motivací byl prý fakt, že se snímek měl věnovat jednomu z Houellebecqových témat – kritice liberalismu. Spisovatel často mluví o potížích mužů na poli sexu a jeho postavy, většinou nemilovaní muži, svoji tíživou situaci řeší příležitostným sexem, pornografií a prostitucí. Po několika prvních natáčecích dnech Houellebecq od projektu odstoupil a producenty zažaloval ve snaze zabránit uvedení filmu. Sice prohrál, ale film do kin stále nedorazil. Rozhodla jsem se nechat toto téma diskrétně stranou.

Druhý skandál spustilo interview, v němž prohlásil: „Přáním domorodého francouzského obyvatelstva není, aby se muslimové asimilovali, ale aby je přestali okrádat a napadat – jinak ať si jdou, což je další řešení.“ V rozhovoru předpověděl „zesílení odporu“ proti muslimům ve Francii a řekl, že podle některých Francouzů přijde „v blízké budoucnosti občanská válka“. I předseda NS Jordan Bardella považoval takové „zobecnění“ za „přehnané“. Rektor Velké pařížské mešity oznámil, že proti spisovateli zahájil právní kroky, ale po setkání s ním se spokojil s omluvou.

Myslí si Houellebecq stále, že přijde občanská válka? S odpovědí si dává dost načas. „Ne. Přijdou násilnosti, ale nikoli mezi muslimy a nemuslimy,“ říká.

„Donedávna pocházeli všichni imigranti přicházející do Francie ze dvou oblastí: ze severní a západní Afriky. Nyní přicházejí z nejrůznějších míst, z Pákistánu, Čečenska, Somálska a dalších zemí.“ Někteří jsou křesťané. „Přinášejí si sem své konflikty… Ve Francii se vedou etnické války o kontrolu nad obchodem s drogami,“ tvrdí a opakuje častý argument ve francouzských médiích. „Některé končí střelbou ze samopalu.“ Odmlčí se. „No, mohlo by to být horší. Ve Francii je stále poměrně obtížné získat samopal,“ odtuší.

Z Londýna do Paříže je to vlakem Eurostar jen něco málo přes dvě hodiny, ale já si připadám jako v jiném vesmíru. Jen o dva dny dříve jsem se účastnila ceremonie udílení britského občanství, během níž starosta chválil naturalizaci lidí čtyřiceti různých národností a mluvil o „požehnání“ a „bohatství“. Říkám proto, že na druhé straně kanálu si mnoho lidí myslí, že Britové – a Západ obecně – mají vůči bývalým koloniím jistý dluh. „Ve Francii je to každému jedno. Neneseme žádnou vinu,“ odvětí Houellebecq a namáčí si bagetu do omáčky ze slanečka. Obyčejní Francouzi jako jeho prarodiče z otcovy strany ani nevěděli, že Francie nějaké kolonie má, namítá. „Jedinou výjimkou bylo Alžírsko, které bylo osídlením, nikoli kolonií. Lidé, kteří se tam narodili a vyrostli, pak museli odejít. Nikdy neodpustili (prezidentu) Charlesi de Gaullovi, že se ho vzdal,“ říká. Jeho matka pocházela z rodiny francouzských osídlenců v Alžírsku a Houellebecq tam vyrůstal. Jeho prarodiče z otcovy strany byli zaměstnaní jako dělníci u státní železnice SNCF, říká mi. Už dříve jim vzdával hold, zejména babičce, která jej po velkou část dětství vychovávala místo bohémské matky a otce. Vystudoval agronomii, nikoli literaturu. „Chtěl jsem něco praktického. Číst už jsem uměl.“ Nikdy ani nebyl součástí pařížských literárních kruhů. Proto sebral odvahu provokovat? „Milá Magdaleno,“ řekne a rozzáří se, „je snadné být odvážný, když nikým nejste.“

Tatarák, syrový a rudý

Přichází číšník, aby se zeptal na hlavní chod. Houellebecq si vybírá hovězí tatarský biftek a já si dávám steak, středně propečený. Můj host chce, abych vybrala červené víno, ale já říkám, že se v tom nevyznám. „Tohle by ale člověk měl vědět,“ napomene mě. Číšník tedy navrhuje láhev Château Lalande Cabardes, směs syrahu, grenache, cabernetu a merlotu, která je opravdu vynikající.

Přichází hlavní chod. K mému steaku i Houellebecqovu tataráku se podávají hranolky a salát. Tatarák je vskutku dobrý, říká. Chodí sem snad často? „Nikdy jsem tu nebyl.“ Tak proč si tuto restauraci vybral? „Myslel jsem, že je taková typická.“ V jeho poslední knize Zničit se Francii ekonomicky daří. Stal se z autora optimista? „To ne. Je to čirá fantazie. Představuji si dvě různé ekonomické budoucnosti Francie, jednu v románu Mapa a území (díle z roku 2010, za které získal cenu Prix Goncourt), která je založena na cestovním ruchu a zemědělství, a druhou, průmyslovou budoucnost v románu Zničit, založenou na kombinaci designu a špičkových technologií.“ Realističtější je podle něj ta první z nich.

Zmiňuji pět let starou esej, v níž označil Donalda Trumpa za dobrého prezidenta, a ptám se, zda mu bude fandit i v nadcházejících volbách. „Ano,“ řekne. „Trump nerozpoutá války,“ dodává a dolévá nám víno. Co když přestane podporovat Ukrajinu? „To je dobře,“ míní Houellebecq. Ale Ukrajinci chtějí osvobodit své vlastní území, namítám. „Co je mi do toho? Když válka začala, překvapilo mě to, protože jsem si myslel, že Ukrajina je ruská,“ říká. „Bude lepší, když příroda půjde svou cestou,“ dodává v duchu hesla o právu silnějšího: „Lidé s humanitárními úmysly jsou katastrofou. Nefunguje to a jejich motivace je pochybná.“

Na papír zapisované sny

Odhlédneme-li od jeho provokací, v roce 2019 obdržel za svou literární tvorbu od prezidenta Macrona Řád čestné legie. „Bylo to zasloužené,“ ujišťuje mě. Psát začal tak, že si zapisoval sny, což je motiv, který se objevuje i v jeho novém románu. „Sny jsou zvláštní věc. Připadají vám nesmírně zajímavé, ale když je vyprávíte, je to nuda. Tak mě napadlo, že si je budu zapisovat.“

Asi sedmdesátiletá žena, která sedí sama opodál, se odváží přiblížit a prohlíží si jeho prsty. „Máte ruce jako Chopin, ale píšete jako Bartók,“ říká. Houellebecq poctu přijímá, i když se zdá být trochu v rozpacích. Zajímalo by mě, jestli si myslí, že někdy obdrží Nobelovu cenu. „Ne, v poslední době ji dostalo už příliš mnoho francouzských autorů.“ Jean-Marie Gustave Le Clézio mu připadá nudný, ale Patrick Modiano se mu líbí. Poslední francouzskou laureátku Annie Ernauxovou nečetl.

Právě Ernauxová prohlásila, že se jí nelíbí, jak Michel Houellebecq zobrazuje ženy. Jako jedna z žen musím přiznat, že vyrazit na schůzku s ním je docela ošidné. Je proslulý tím, že nás popisuje jako sexuální objekty, které mají už v pětadvaceti prošlou „lhůtu spotřeby“. Říkám mu, že to považuji za problematické – a depresivní. Málem vyskočí ze židle a vypadá opravdu rozrušeně: „To není fér,“ říká. „Všechny ženy, opravdu všechny se snaží být co nejžádanější. A když pak v té hře začnou prohrávat, začnou protestovat proti systému, který jako první prosazovaly!“ Objednám si jablečný sypaný koláč se zmrzlinou. Houellebecq dezert vynechává, ale agilní číšník Jérémy nám stejně přináší dvě lžičky. Koláč dokonale vyvažuje sladkost s kyselostí, křupavostí a měkkostí. Houellebecq se nenechává zrovna dvakrát pobízet – a taky se do něj s chutí pustí.

Zákusek a prázdné sklenky

„Podívejte, já tenhle svět nevytvořil,“ říká osmašedesátiletý muž, jehož manželkou je herečka Qianyum Lysis Li. Seznámila se s ním při psaní diplomové práce o jeho díle na Sorbonně. Jeho žena vaří, jak sám říká, což je v jeho románech obdivovaná vlastnost žen, jenže jen jídla, která on nejí. „Všechno je vegetariánské,“ povzdechne si. A tak si dává hotovky z mikrovlnné trouby, stejně jako mnoho jeho literárních postav.

Na další knize teď nepracuje. Když už se do psaní pustí, trvá mu to jeden až dva roky, píše hlavně pozdě v noci, líčí a usrkává espresso, zatímco já si objednala bezkofeinovou kávu s mlékem. Další obdivovatelka u vedlejšího stolu mu napsala krátký „dopis“ a posílá jej na vzdálenost tří metrů po našem sympatickém číšníkovi. Houellebecq si ho přečte a beze slova ho vloží do tašky.

Láhev červeného je prázdná. Zbytky vanilkové zmrzliny se proměnily v melancholickou polévku a po pěti hodinách se večer chýlí ke konci… Ptám se, jestli je v životě spokojený. „Ne. Mám nějaké zdravotní problémy, které mě trápí.“ Copak mu jeho knihy nepřinášejí útěchu? Psaní mu dává zapomenout na život, to ano. „Naposledy jsem byl opravdu šťastný v osmi či deseti letech,“ říká s tím, že je to věk, kdy „je člověk v harmonii se světem“. Nemá moc rád lidi, povzdechne si. Dává tedy přednost zvířatům? „Ano.“ A vyštěkne: „Mám raději psy. Je to milejší živočišný druh.“

Magdalena Miecznicka, FT