Lidí se bojí, že demokracie je jen fasáda

Má ještě dnes smysl používat slovo „populismus“, když se populisticky (snadné řešení, vyřešíme vše za vás) chovají i tradiční strany, aby udržely krok s kritiky systému?
V tomto významu nemělo slovo populismus analytický smysl nikdy, bylo vždy jen nadávkou, kterou se politici a jejich PR experti častovali navzájem. V politologii znamená populismus rétorickou strategii, s jejíž pomocí jsou etablované politické strany napadány za nekompetenci a zkorumpovanost jménem lidu, od něhož se údajně odcizily a na němž parazitují. Různé typy populismu se pak liší především v tom, jak definují „lid“. V Česku má díky sametové revoluci silnou tradici občanský populismus – vzpomeňme na heslo „strany jsou pro straníky, Občanské fórum pro všechny“. Piráti před vstupem do parlamentu nebo Milion chvilek pro demokracii by spadali do této kategorie. Jakmile se položí důraz na nekompetentnost politiků a lid se definuje jako „obyčejní lidé“, kteří chtějí mít klid na práci, máme co činit s populismem technokratickým či manažerským. To je Babišovo ANO před svým prvním volebním úspěchem. A nakonec vymezí-li se lid jako etnický národ, jehož náboženské a jiné tradice je třeba bránit proti normám, které mu vnucují evropské a globální elity, například v otázkách genderu či LGBT+, jedná se o populismus národně-konzervativní. U nás ho představuje křídlo ODS vedené obhájcem Kaczyńského a Orbána (před ruskou invazí Ukrajiny) Alexandrem Vondrou.

Jak z tohoto pohledu hodnotíte americké trumpovské hnutí jako reakci na politiku boje o identitu? Nebo se současná politika v USA liší ještě v něčem jiném?
Populismus v Americe, tedy včetně té Jižní, se od toho v Evropě liší schopností úspěšně kombinovat nacionalismus a rasismus s libertarianismem (minimalizace daní a zásahů státu do společnosti). Vedle Trumpa to byl brazilský prezident Jair Bolsonaro či nyní Javier Milei, který je ve druhém kole argentinských prezidentských voleb. U nás se tato směs libertarianismu a xenofobie začala hlásit o slovo v covidové krizi, stranicky ji představuje Trikolóra a částečně SPD.

Má dnes politická rozprava vůbec nějaké společné téma, které by bylo pozitivní, ne pouze negativní? Jinak řečeno, směřuje ještě Evropa někam?
Takové téma se vtělilo do Green Dealu. Ten však překryla série katastrof: od covidové pandemie přes ruskou invazi na Ukrajinu až po současnou válku na Blízkém východě. Evropská politika je najednou čistě reaktivní – místo strategie zaměřené do budoucnosti se snaží jen minimalizovat dopady krizí přítomnosti.

Nástup antisystémových stran nepřišel jen tak. V politickém systému se děje něco, co voliče žene ze středu k extrémům. Co je na liberální demokracii dnes nejvíce nefunkční, co nejvíce vyhání voliče k antidemokratické politice?
Žene je tam pocit, že demokracie je jen fasáda vlády politických a expertních elit. Jejich revolta se jeví jako „antidemokratická“ jen z hlediska liberálů. Protestující sami se považují za obnovitele demokracie v původním smyslu vlády lidu.

Nacionálně-populistická hnutí jsou antielitářská, kritizována jsou za protivědecký postoj, primitivismus. Je v tomto odlišném postoji ke vzdělání podstata rozdělení dnešních společností, jak naznačoval například francouzský sociolog Pierre Bourdieu? Tedy že si elita opravdu může za krizi demokracie sama, protože se uzavřela ve svém poznání, které diktuje všem?
Ano, toto je skutečně část pravdy, tato hnutí ji však prezentují jako pravdu celou.

Část českého politického spektra má jako program obranu demokracie, viz český „Antibabiš“, má to šanci na delší úspěch? Víme vůbec ještě, co se tu má bránit?
Strany české vládní koalice se byly schopny dostat k moci nikoli na základě svých programů (v nichž se naopak některé radikálně liší), nýbrž jako strany „národní fronty“ na obranu demokracie proti Babišovi. Přispěly tím k úpadku demokracie, jejíž záchranu si napsaly na svůj štít. Co je demokracie jiného než soutěž politických programů?