Masové protesty v Íránu opakovaně vyvolávají dojem, že režim stojí na prahu kolapsu. Západní pozorovatelé i exilové komunity v tom znovu a znovu čtou předzvěst revoluce. Realita je však střízlivější. Írán neprožívá demokratický zlom, ale další návrat dobře známého cyklu odporu. Islámská republika přežila studentské protesty konce devadesátých let, povolební krizi roku 2009, sociální nepokoje 2019 i masové demonstrace po smrti Mahsy Amíníové v září 2022, aniž by se její mocenské jádro skutečně otřáslo. Přes hlubokou krizi legitimity režim nadále drží, což připomíná nepohodlnou historickou pravdu. Ulice sama o sobě revoluci nedělá. Když v teheránských ulicích zní výkřiky proti diktatuře, snadno vzniká dojem, že pád režimu je otázkou času. Jenže protest a revoluce nejsou totéž. Revoluce znamená zhroucení moci a vznik nové legitimity, zatímco protest je často pouze výrazem nespokojenosti, která může, ale také nemusí vést k systémové změně. Írán nabízí poučný příklad tohoto rozdílu. Protestní vlny se zde vracejí s pravidelností, avšak bez revolučního vyústění. Lidový hněv, jakkoli intenzivní, dosud nenarušil klíčové pilíře moci natolik, aby se režim zhroutil. Statečnost a početnost davu samy o sobě nestačí. Mezi ulicí a revolucí zůstává propast, kterou autoritářské režimy umějí udržovat otevřenou.

Represe funguje