Zelenina od elektrárenských věží

První, co v kalném předzimním ránu upoutá zrak návštěvníka mířícího na farmu Naše rajče v Tušimicích, jsou růžově zářící skleníky hned vedle chladicích věží tamní elektrárny. Z ní farma odebírá zbytkové teplo na vytápění skleníků. „Zaměřujeme se hlavně na zimní pěstování, které je náročné na teplo i na svícení,“ říká ředitel farmy a duchovní otec projektu Lukáš Rázl. Od roku 2019 tady se svými společníky za využití špičkových technologií vypěstoval desítky tisíc tun rajčat, letos ale v jednom ze tří skleníků nasadili okurky. „Spočítali jsme si, že je to pro nás výhodnější. Jsme sedláci a musíme dělat to, za co zákazník zaplatí,“ vysvětluje obchodní strategii.

Do skleníků lze vstoupit až po důkladné přípravě. Návštěva musí projít zařízením s rotujícími kartáči, které odstraní nečistoty z podrážek bot, vydezinfikovat si ruce a obléct si ochranný overal s čepicí. Cílem je minimalizovat riziko, že se do skleníku dostane infekce nebo škůdci, a ohrozí tím chod farmy. „Máme tady v současnosti 120 tisíc rostlin, každý týden vypěstujeme 300 tisíc okurek. I přes špičkové technologie jsme ale závislí na pánubohu. Rostliny mohou chytnout plíseň, může sem vletět motýl, může přijít virus, venku může být málo nebo příliš mnoho slunečního světla,“ vypočítává Rázl, který o rostlinách občas mluví jako o „holkách“.

Houby na kořenech

Když je venku málo světla, svítí se rostli­nám uměle – ráno červenou částí světelného spektra, v průběhu dne pak celým spektrem. „Tahle jedeme celou zimu a někdy od března přestáváme svítit a jedeme na slunce,“ říká Rázl. „Je to nesmírně intenzivní zemědělství, protože s rostli­nami skutečně pracujeme. Světlem, vý­­živou a dalšími faktory ovlivňujeme, kolik rostliny vyprodukují.

Sedlák na poli vysadí a čeká, co sklidí, my tady ale musíme zvolit správnou strategii. Ta naše je založená na rychlejších cyklech s vyšší produkcí,“ popisuje, zatímco se v uličkách na elektrických zdvižných plošinách pohybují pracovníci v tričkách s firemním logem a sbírají zralé okurky. Celkem jich na farmě pracuje kolem sto dvaceti.

Rostliny jsou v řadách zavěšené na drátěných konstrukcích, aby na ně ze země nemohli případní škůdci. Kořeny rostou v podlouhlých balících kokosové drti a ke každé rostlině vede závlahová trubička. „Do ní se přesně namíchá požadované složení vody o určité kyselosti a další přísady. K zalévání používáme dešťovou vodu, která naprší na střechu skleníku a my ji vyčistíme a uskladníme,“ vysvětluje Rázl při chůzi. Od podobných projektů v zahraničí se Naše rajče liší několika technologickými inovacemi. Jednou z nich jsou houby, takzvaná mycelia, která rostou na kořenech a listech plodin a pomáhají jim lépe vstřebávat živiny a hospodařit s vodou. „Ve světě se s tím teprve začíná, naši kolegové ze Západu se k nám na to jezdí dívat,“ neskrývá šéf farmy hrdost na technologickou úroveň celého podniku.

Najednou se ve skleníku ozve sykot a Rázl se zastaví a zdvihne prst. „Slyšíte to? To je oxid uhličitý. Klesla tady jeho koncentrace, rostliny jej snědly, tak se sem zase napouští.“ Ročně okurky a raj­čata ve sklenících při fotosyntéze spotřebují na čtyři tisíce tun tohoto plynu. Čistý CO2 je ale paradoxně těžko k dostání a Naše rajče jej dováží z Maďarska. Koncentrace plynu ve skleníku je po­dle Rázla dvaapůlkrát vyšší než venku, návštěvníci ale na sobě žádné nepříznivé účinky nepozorují.

Vyprodáno na rok dopředu

Za čtyři roky fungování Naše rajče získalo osmiprocentní podíl na českém trhu s touto plodinou, a i když jsou hydro­ponická rajčata z Tušimic dražší než ta dovezená ze Španělska nebo severní Afriky, zájem o ně zdaleka převyšuje možnosti farmy. Její produkce směřuje do několika českých obchodních řetězců a podle Rázla je vyprodaná na rok dopředu. V okurkách, které začali na farmě pěstovat na podzim, má už farma pětiprocentní tržní podíl. „Kdybychom dokázali vypěstovat dvakrát tolik, tak to prodáme,“ říká. „Okurky, které dnes sklidíme, jsou zítra v obchodě. V severní Africe je musí trhat nezralé, protože dopravit je sem trvá deset dní. Proto ty naše chutnají úplně jinak,“ dodává. Na trhu je přitom podle něj ještě místo. „Spotřebu rajčat pokrývají čeští producenti ze 30 pro­cent, u okurek je to jen deset procent, všechno ostatní je dovoz,“ tvrdí.

Brzy padesátiletý podnikatel přišel s nápadem na hydroponické pěstování zeleniny ve sklenících zhruba před deseti lety, kdy pracoval v energetice. „Když jsem uváděl do provozu jednu elektrárnu, říkal jsem si, že je škoda, kolik tepla se zbytečně vypouští do ovzduší,“ vzpomíná. „Byl jsem se podívat, jak to řeší ve světě, a pak za mnou přišel kolega Schmalz (spoluinvestor farmy Naše Rajče a bývalý manažer ČEZ Vladimír Schmalz – pozn. red.), jestli bychom nemohli něco vymyslet, a já jsem mu řekl, a co skleníky?“ Investice do vybudování farmy dosáhla jedné miliardy korun a vedle Rázla a Schmalze do farmy vložili peníze i známý pražský právník Radek Pokorný a podnikatel Zdeněk Mudra.

Chystá se i elektrárna

V Česku fungují i další skleníkoví producenti zeleniny, ti ale podle Rázla nepěstují v zimě. Celkem je v tuzemsku kolem 60 hektarů zeleninových skleníků. „Naše technologie nám umožňuje pěstovat v podstatě jakoukoli zeleninu nebo ovoce, třeba i brambory. To se sice nevyplatí, ale v Holandsku jsem viděl hydroponické pěstování skutečně luxusních brambor, které se jim vyplatí pěstovat i ve skleníku,“ zamýšlí se nad budoucími možnostmi. „Co budeme pěstovat příští rok, se uvidí podle toho, jak se budou vyvíjet ceny. Vezměte si, kolik v zimě stojí papriky. Můžeme pěstovat třeba i kiwi, maliny, jahody nebo borůvky.“

Místo budování nových skleníků má však Naše rajče na příští rok jiné priority. V sousedství chce už příští rok začít stavět vlastní plynovou elektrárnu, a vyřešit tak současně několik problémů. „Třetinu nákladů na provoz tvoří energie, tedy elektřina, teplo a CO2. Energetický zdroj plánujeme jako bezemisní, protože zužitkujeme všechno, co spalováním plynu vznikne, tedy teplo i oxid uhličitý,“ plánuje. Elektrárna by měla mít výkon do 20 megawattů a náklady by se v první fázi měly pohybovat kolem 330 milionů korun. Vlastní zdroj chce Naše rajče budovat i přesto, že má hned vedle velkou uhelnou elektrárnu ČEZ. „Bohužel v současnosti není jasné, kdy skončí, a naše rostliny potřebují světlo a teplo pořád,“ objasňuje Lukáš Rázl. „Jakmile vyřešíme energetiku, primárně se soustředíme na zimní pěstování, které je nejsložitější. V létě produkci utlumíme, to je pro nás nejlepší jet na dovolenou, zatímco v zimě tvrdě pracujeme.“