Zkrácení doby v práci Francii poškodilo

Francie má velmi dobrou ochranu práv pracujících – 35hodinový pracovní týden, silné postavení zaměstnanců se smlouvou na dobu neurčitou a relativně vysokou minimální mzdu. Symbol levicového pokroku, 35hodinový pracovní týden, však v podstatě končí. Liberálnímu prezidentu Emmanuelu Macronovi se nelíbí, protože snižuje francouzskou konkurenceschopnost. Nejnovější reforma navržená Senátem v srpnu pak ukazuje sílu současného politického systému, jejž Macron ztělesňuje, i to, že tradiční levice má dnes ve Francii malou možnost něco prosadit.

K vysvětlení toho, proč se Macronovi reforma podařilo, je třeba uvést několik skutečností o francouzském pracovním právu. V první řadě pro mnoho cizinců, kteří ve Francii podnikají, ale i Francouzů představuje velký problém. Zákoník práce má 3 492 stran a obsahuje více než deset tisíc článků (švýcarský zákoník práce je desetkrát tenčí a má pouze 54 článků). Navíc francouzské odbory a podnikové dohody mohou pravidla rozšířit.

Francouzské pracovní právo je natolik složité, že podnikatelé prakticky nemají šanci se v něm sami orientovat. Dobrý úmysl chránit slabé pracovníky a malé podnikatele se otočil ve prospěch velkých firem, jež mohou zaplatit špičkové právníky a ošetřit smlouvy tak, že budou nevýhodné pro ty, které mělo právo chránit. To platí i pro 35hodinový pracovní týden. Úmysly byly ty nejlepší, ale nic se nezměnilo.

Nepovedená dělba práce

Od zavedení 35hodinového pracovního týdne ve Francii uplynulo více než 20 let – 1. ledna 2002 se zkrátila pracovní doba zaměstnancům jak v soukromé, tak ve státní sféře. Původně se reforma měla týkat jen té soukromé, ale kvůli rovnosti byla prosazena i pro tu státní. Paradoxně se však právě v ní nyní reforma více uplatňuje a méně obchází.

Hlavní argument Martine Aubryové, tehdejší ministryně sociálních věcí, se opíral o dělbu práce – kvůli zkrácení pracovní doby, ale stejnému množství práce bude třeba zaměstnat více lidí. Socialisté si od zákona slibovali především vyřešení strukturální nezaměstnanosti. A zlepšení postavení zaměstnance – může strávit o pět hodin více týdně se svou rodinou. Nic z toho se nestalo. Jean Tirole, francouzský ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2014, již v roce 2004 napsal, že toto opatření je naprosto nevhodné.

Boj proti 35hodinovému pracovnímu týdnu se vždy vedl nepřímo. Bývalý prezident Nicolas Sarkozy osvobodil přes­časové hodiny od daní a sociálního pojištění, a to do pěti tisíc eur ročně. Každá přesčasová hodina se musí proplácet s 25procentním bonusem. Díky tomu mohou zaměstnanci i zaměstnavatelé zákon obcházet pomocí přesčasových hodin, což z ideologických důvodů zrušil Sarkozyho nástupce, socialista François Hollande.

Jeho nástupce Emmanuel Macron osvobození od zdanění přesčasových hodin opět zavedl. Šlo o jedno z opatření, která nabídl příznivcům hnutí žlutých vest ke zvýšení jejich kupní síly. A v tom spočívá hlavní odpověď na otázku, proč není 35hodinový týden populární u zaměstnanců – tato reforma snížila jejich kupní sílu.

Podle studie francouzského statistického úřadu Sociální portrét 35hodinový pracovní týden čas strávený v práci nezkrátil. Ze součtu odpracovaných hodin za rok totiž vyplývá, že francouzský zaměstnanec pracuje 39 hodin týdně. Přínos reformy dodnes vyvolává debatu, která však není založená na faktech, ale na politické příslušnosti.

Jacques Rigaudiat, poradce bývalého premiéra Lionela Jospina, tvrdil, že zákon vytvořil 650 tisíc nových pracovních míst, a odhadoval, že do pěti let zajistí další dva miliony. Nic takového se nestalo. Ze srovnání francouzské a německé reformy pracovního trhu v té době pak vyplývá, že ta francouzská byla horší. Bývalý německý kancléř Gerhard Schröder snížil počet nezaměstnaných o 1,5 milionu. Ve Francii od roku 2000 stoupl počet nezaměstnaných o jeden milion.

Navíc dělba práce přinesla nečekaný problém. V důsledku zkrácení pracovního týdne vznikl nedostatek pracovních sil v nemocnicích, zejména zdravotních sester, jen v Paříži jich měly v roce 2002 chybět zhruba dva tisíce. Prázdná místa se nikdy nezaplnila, což je pouze jeden z tvrdých úderů, které zasáhly francouzské zdravotnictví, jehož pokles úrovně se projevil v průběhu koronavirové pandemie.

Kupní síla obyvatel

Macron 35hodinový pracovní týden přímo zrušit nemohl. Jednak by riskoval protesty levice, jednak by změna pracovní doby narušila pracovní trh, protože mnoho firem by muselo přepracovat kolektivní smlouvy. Navíc si uvědomil, že v nynější postcovidové době a energetické krizi není vhodné zatěžovat administrativu.

Macronovi se podařilo zrušit 35hodinový pracovní týden, aniž by byla upravena doba práce v zákoníku, přes systém RTT, který umožňuje přesčasové hodiny přeměnit na půl nebo celý den dovolené. Ve firmách či státních institucích, které nemají peníze na jejich zaplacení, mohou zaměstnanci toto volno využít.

Má však vzniknout novela, která umožní firmám od zaměstnanců nevyužité dny odkoupit za cenu hodinové mzdy s desetiprocentní přirážkou. To se však nelíbí levicovým zákonodárcům, protože za přes­časy se má platit o 25 procent víc. Jinak řečeno, nezamlouvá se jim, že firmy ušetří díky systému RTT 15 procent, které by musely zaplatit v případě přesčasů.

Macron sice dosud nemá novou vládu po parlamentních volbách, ale tento zákon se mu podařilo prosadit díky spojení své strany Na pochod! s republikány, kteří ho však odmítají přímo podporovat. Obávají se totiž, že by mohli dopadnout jako francouzští socialisté – po spojení s vládnoucí stranou by její ne­úspěchy a neoblíbenost dopadly především na ně.

Republikáni nyní balancují na hranici politické viditelnosti. Spojení s Macronem by jim sice zajistilo vládní posty, ale riziko propadu v příštích volbách by bylo obrovské. Pokud jde o hlasování o konverzi systému RTT na peníze, v nich však Macron našel spojence. Proto bude zjednodušení a liberalizace francouzského pracovního práva pokračovat.

Marine Le Penová, šéfka krajně pravicové strany Národní shromáždění, si může vybrat, zda bude, či nebude tuto politiku podporovat. Kritériem může být kupní síla obyvatel. Reformy pracovního práva, které ji posílí, včetně zrušení 35hodinového pracovního týdne, může podporovat, na rozdíl od těch, jež zaměstnance oslabí.

Proti je levice okolo Jeana-Luka Mélenchona. Ten ve svém programu v letošních prezidentských volbách prosazoval zkrácení pracovního týdne na 32 hodin. Důvod je stejný jako před 20 lety – zaměstnanost všech Francou­zů. Nejdál zašel levicový politik Philippe Poutou, který navrhl čtyřdenní pracovní týden při zachování platu.

Tyto záměry znějí líbivě, ale zkrácení pracovní doby mělo na Francii dlouhodobě negativní dopad. Potřebuje liberální reformy, které jí vrátí konkurenceschopnost. V době vysoké inflace budou spíše úspěšné reformy, které ochrání kupní sílu obyvatel, než ty, jež jim sníží možnost přivýdělku nebo déle pracovat.