Apokalyptická olympiáda

Na první pohled se jen těžko hledají důvody, proč se o rok odložená letní olympiáda v Tokiu koná. V nové covidové vlně se ulice japonského hlavního města vylidnily, pustá jsou i hlediště, typická olympijská atmosféra ne­existuje. Sportovci, sešněrovaní spoustou proticovidových restrikcí, v této chladné, vpravdě postapokalyptické atmosféře přejíždějí z místa na místo, aby před televizními kamerami předváděli špičkové výkony.

Právě vysílání olympiády do celého světa je tím jediným motorem, který letošní hry udržel při životě. Akce generuje velké peníze navzdory pandemické situaci. Globální masové sledovanosti se podřizuje vše. Velké zisky z ní bude mít Mezinárodní olympijský výbor i ty národní, broadcasteři; otázka je, do jaké míry se vyplatí podpora téhle megaakce sponzorům a partnerům her (viz článek na straně 22). Ale i nejlepším sportovcům a výpravám olympiáda musí přinést nějaký profit. Z této rovnice tedy není těžké vyvodit, že hlavním smyslem letošních olympijských her uspořádaných za každou cenu je vydělat peníze.

Zisků se ovšem nedočkají všichni. Samotné Japonsko, hostitelské město a organizační výbor počítají naopak se ztrátami. A mohou jen doufat, že nebudou fatální. V minulosti se pořadatelům málokdy podařilo proměnit samotné konání olympiády v ziskovou záležitost, byla to však skvělá propagace dané lokality a ekonomická injekce tamnímu byznysu.

Olympiáda většinou extrémně rozhýbe dění v místě konání, utrácí se tam a utrácí. Jenže letos zahraniční návštěvníci do země nesmí a domácí jsou drženi co nejvíc doma.

Riziko určitého prodělku, jež na sebe Tokio a Japonsko uspořádáním her vzaly, se tak v pandemii proměnilo v hrozbu opravdu vysokých ztrát. V součtu s následnou paralympiádou má olympiáda z přímých zdrojů vynést 721 miliard jenů (asi 143 miliard korun), což je už pátý odhad pořadatelů, který loni v prosinci zveřejnil web statista.com. Celkové náklady na uspořádání obou akcí už vyskočily v přepočtu na téměř 300 miliard korun a stále to není konečná suma.

Jisté je, že kvůli olympiádě je daňový systém pořadatelské země značně zatížen a podle průzkumu deníku Asahi Šimbun ze začátku měsíce 80 procent obyvatel buď konání olympiády nechtělo vůbec, nebo žádali další odklad. Protestovalo se kvůli tomu dokonce i v ulicích.

Důvody nebyly jen ekonomické: kvůli rostoucímu počtu případů covidu-19 byl v centru her 8. července vyhlášen nouzový stav – trvat má až do 22. srpna. To znamená ještě dva týdny po skončení olympiády; paralympiáda startuje hned poté (24. srpna – 5. září). V prvním červencovém týdnu pak organizátoři ve spolupráci s vládou rozhodli, že zákaz vstupu na sportoviště platí i pro japonské fanoušky. Omezený počet může přijít jen na akce mimo Tokio, například na některá fotbalová utkání.

Žádný plán B

Pandemie dala nový, takřka apokalyptický rozměr už tak obřímu molochu masové akce, jejíž sportovní složku stále více zastiňují globální společenské problémy a změny v myšlení 21. století. Čím dál tím větší část světa hry odmítá. Alespoň v jejich současné podobě.

Na začátku tohoto milénia prošel olympismus krátkým obdobím, kdy se hovořilo o „malé“ nebo „levné“ olympiádě, jakou může uspořádat i menší země. O tuto tezi se opírala i uvažovaná kandidatura Prahy na letní hry v roce 2016. I když z těchto dob zůstala myšlenka olympiády „udržitelné“ (například se začala budovat přechodná „rozebíratelná“ sportoviště), původní idea se ukázala jako mylná. Od té doby žádná menší země nebo menší město hry nepořádaly, a to ani ty zimní.

O organizaci LOH 2020 se přihlásilo šest měst. Řím odstoupil ještě před zahájením vyřazovacího procesu, což tehdejší premiér Mario Monti zdůvodnil ekonomicky: nenašla se instituce, která by věrohodně propočítala náklady a zisky. Následně MOV vyřadil nabídky Baku a Dauhá. Obě měly výrazné slabiny týkající se právě dějiště – infrastruktura, zejména ubytovací, malý počet již existujících sportovišť, malé zkušenosti s tak velkým podnikem. Na kongresu v Buenos Aires v roce 2013 Tokio jasně předčilo Istanbul a Madrid, přestože od začátku mělo nejnižší podporu domácích institucí a obyvatel nejen z finálové trojky, ale celé pětice.

Tokio bylo kandidátem už na uspořádání her v roce 2016, ale nedostalo se do nejužšího výběru i proto, že podle průzkumů nápad podporovalo pouze nějakých 56 procent Japonců. V různých fázích následné vítězné kandidatury to podle oficiálních údajů bylo mezi 73 a 78 procenty. Přisuzuje se to masivní propagační kampani, placené z velké části z veřejných zdrojů.

Jinde se taková věc nepovedla, nebo k ní vůbec nepřistoupili. V roce 2017 vyšla v Londýně dokonce kniha pod názvem „Neúspěšné olympijské kandidatury a proměny městského prostoru: Trvalé dědictví“. Nápad hostit olympijské hry opustili i v tak zajímavých a kypících městech jako Calgary, Brisbane, Lima, Pusan a dalších.

Vždy v tom významnou roli hrál odpor obyvatel. Mezinárodní olympijský výbor sice před dvěma lety vyzval pořádat referenda, než se začne pracovat na přihlášce, ovšem letos v květnu jeho mluvčí Mark Adams o Tokiu prohlásil: „Všechno vnímáme, ale veřejným míněním se řídit nebudeme. Všechno nám říká, že hry se mohou uskutečnit a uskuteční se.“

Slovem „všechno“ neřekl úplnou pravdu, protože podle japonských médií vyvinula trojice domácích sponzorů Toyota, Panasonic a Asahi tlak, aby hry byly odloženy na podzimní termín. Bez úspěchu, MOV už nepracoval s plánem B.

Náklady navíc

V propletenci ekonomika – společenská nálada – pandemie je XXXII. olympiáda uvízlá už přes rok. Verdikt odložit hry na letošek učinil MOV loni v březnu. V prosinci pořadatelé oznámili, že odkladem jim vznikají další náklady 294 mi­liard jenů (zhruba 61 miliard korun). Jde o nové pronájmy sportovišť a olympijské vesnice, platby za dopravu, odměny různým zaměstnancům a externím firmám. Třetina dodatečných nákladů měla připadnout na opatření proti šíření koronaviru.

Oznámená suma ale bude ještě vyšší, hlavně kvůli pandemii. Japonsko od podzimu vykazovalo relativně nízký počet případů covidu-19, ale v dubnu se vzedmula nová vlna. K 8. červenci bylo evidováno 812 089 potvrzených případů a 14 848 úmrtí. Ve srovnání s nejzatíženějšími evropskými zeměmi je to stále ještě málo, avšak uvedení rozsáhlé tokijské aglomerace do nouzového stavu je pro pořádání olympiády velkou ranou.

Největší část dodatečných nákladů – 120 miliard jenů (asi 25 miliard korun) – jde na účet pořadatelského města. Dalších 103 miliard (21 mi­liard korun) padá na organizační výbor. Jeho výkonný ředitel Toširó Mutó vysvětlil, že něco z toho pokryje pojištění a rezervní fond pro nenadálé události a něco navíc dají i místní sponzoři. Necelou čtvrtinu dodatečných nákladů musí najít vláda a zatíží tím daňové poplatníky.

Dalších 650 milionů dolarů (asi 14 miliard korun) vydá kvůli ročnímu odkladu Mezinárodní olympijský výbor a 150 milionů dolarů vyplatí jako kompenzaci sportovním federacím a národním olympijským výborům. Už když MOV o přesunu na rok 2021 rozhodl, jeho prezident Thomas Bach rázně odmítl další změnu termínu.

Mezitím se objevily zprávy o přemístění olympijských a paralympijských her do jiného místa, hovořilo se zejména o Floridě. Bach na lednové virtuální tiskové konferenci řekl: „Nikdo v tuto chvíli nedokáže předpovědět zdravotní situaci ve 206 národních olympijských výborech pro období olympijských a paralympijských her. Ale všechny spekulace škodí sportovcům, kteří již musí překonat výzvy v každodenním tréninku a čelí omezením ve své zemi, i pokud jde o cestování.“ Šéf MOV odsoudil i návrhy přesunout hry v Tokiu až na rok 2032. „Přeji hodně štěstí každému, kdo by o tom chtěl diskutovat se sportovcem, který se připravuje na olympijské hry v roce 2021.“

Kondomy na doma

Tak se tedy dospělo do stavu, kdy se sportovci vypravili do Tokia soutěžit před prázdnými tribunami. Co to znamená ekonomicky, říká studie Kansai University v Ósace. Podle ní bude ztráta související přímo s hrami asi 381 miliar­d jenů (přes 75 miliard korun), což je 90 procent plánovaných příjmů ze vstupenek. Výdaje domácností související s hrami klesnou o polovinu a dolů půjdou podnikové marketingové aktivity. Znamená to úder pro japonský turis­tický průmysl a méně příležitostí pro firmy.

Studie z ekonomického hlediska ospravedlňuje rozhodnutí MOV uspořádat hry v létě 2021. Možná ztráta v případě zrušení by se údajně vyšplhala na 4,5 bilionu jenů (900 miliard korun), nový odklad na podzim by vyšel na dalších 640,8 miliardy jenů (asi 127 mi­liard korun).

Bachova starost o sportovce kontrastuje s tím, jak nerovný vztah s MOV mají, a to hned ve dvou rovinách. Organizace se sídlem ve švýcarském Lausanne vyniká striktní ochranou svých obchodních známek a dělá vše v zájmu sponzorů. V účastnické smlouvě se každý sportovec zavazuje vzdát se propagace svých osobních sponzorů na zhruba měsíční období, v jehož středu je termín her. A pak je tu nutnost vztahující se na každého člena národní výpravy, a sice podpis charty, jež zejména zakazuje na uvedené období zdržet se komentářů k politické a lidskoprávní situaci v pořadatelské zemi.

V Tokiu je to ještě horší. Spousta sportovců si v minulosti pochvalovala atmosféru olympijských vesnic. Pokud o to stáli, mohli se stýkat dle libosti. To letos odpadá a agentura AFP získala od organizátorů vyjádření, co bude se 160 tisíci nakoupenými kondomy – budou tradičně mezi členy výprav rozdány, ale prý jsou určeny hlavně „na doma“ a k osvětě proti AIDS. To vyvolalo spoustu komentářů. „Oni něco rozdávají a pak požádají, aby to nebylo použito. Tomu nerozumím,“ prohlásil japonský horolezec Ken Noguči.

Příručka účastníka říká, že akreditované osoby se musí vystříhat nezbytného fyzického kontaktu. Všichni musí mít na svém mobilním zařízení zapnutou funkci GPS, aby mohli být monitorováni. Toleruje se odložit aparát při sportovním výkonu, avšak opustit oficiální olympijské prostory je možné jen na patnáct minut se svolením bezpečnostních pracovníků. To platí i pro novináře, jejichž profesní organizace AIPS podala protest. „Nedodržení těchto pravidel může mít za následek odebrání akreditace. Umíte si to představit? Utratili jste tisíce dolarů, prošli jste karanténou, dodržovali veškerá pravidla a můžete přijít o všechno za to, že jste kvůli frontě v obchodě platili 20 minut. To je nepřijatelné,“ napsal prezident AIPS Gianni Merlo.

Jen vítězové mají naději na zisk a lidé, kteří v daných městech žijí, se mohou těšit, jak bude jejich bydliště zvelebeno. Na druhé straně po hrách leckde zůstávají nevyužívané, časem chátrající stavby a díry ve veřejných financích.

Sportovci, na něž se Thomas Bach opakovaně odvolává, jsou v názoru rozdělení. Někteří po straně žehrají na množství opatření i na to, jak jsou jim neustále připomínány možné sankce při porušení covidových pravidel včetně vyloučení z her i odebrání medailí.

Je tu ale i názor Světové asociace hráčů, sdružující 85 tisíc členů z více než 60 zemí. Její vedení v květnu zaslalo MOV soupis požadavků, například na přezkum a zdokonalení ventilace, omezení pohybu osob kolem výprav, neustálý přísun respirátorů a roušek. Výkonný ředitel asociace Brendan Schwab na konto pořadatelů prohlásil: „Přestože k přípravě získali časovou výhodu, znalosti a zkušenosti, je alarmující, že těsně před plánovaným zahájením zaostávala opatření za obvyklými standardy.“

Nenaplněná očekávání

Tokio se už teď stalo varováním do budoucnosti. Napříště budou úspěšné jen mimořádně silné projekty, ať už s vyšší, či nižší podporou veřejnosti. MOV, který jako jediný může rozhodnout o nekonání, přesunutí či přemístění her, si udělal prostor pro plánování budoucnosti netradičním řešením: v jednu chvíli vybral pořadatele hned dvou příštích letních her. V roce 2024 je bude hostit Paříž, v roce 2028 Los Angeles. V obou případech šlo o spolehlivé nabídky megapolí a přípravné týmy vedli ostřílení manažeři.

Výběrový proces poznamenal masivní „odpad“ kandidátů. Na pět desítek původně ohlášených kandidatur nedospělo k podání přihlášky, důvody byly opět vesměs ekonomické, částečně politické nebo souvisely s malou podporou obyvatel. Zbyla pětice měst – a Hamburk, Řím a Budapešť z týchž příčin nakonec postupně odpadly.

Analýza webu investopedia.com aktualizovaná koncem června říká,

že ekonomický dopad olympijských her na dějiště je oproti očekávání

v novém věku stále méně pozitivní. Počínaje Aténami 2004, jejichž mnohamiliardové finanční ztráty nikdo pořádně nespočítal, končila hostitelská města většinou v dluzích, někdy masivních. Autoritativní režimy Ruska a Číny dotovaly „své“ hry bez nezávislého auditu a spolehlivé informace o účetnictví světu nepodaly.

Dost peněz stojí už samotná kandidatura. Od 50 do 100 milionů dolarů zaplatí každý uchazeč za konzultanty, propagační akce a logistiku. Tokio přišlo přibližně o 150 milionů dolarů při neúspěšné kandidatuře na hry 2016 a dalších 75 milionů USD spolkla kampaň na rok 2020.

Jen vítězové mají naději na zisk a lidé, kteří v daných městech žijí, se mohou těšit, jak bude jejich bydliště zvelebeno. Na druhé straně po hrách leckde zůstávají nevyužívané, časem chátrající stavby a díry ve veřejných financích. Naposledy prošel obdobím vzmachu a pádu – ekonomického i společenského – pořadatel letních her 2016 Rio de Janeiro.

Proměnu výběru pořadatele demonstroval MOV při rozhodování o dějišti her 2032. Australské Brisbane už v červnu doporučil výkonný výbor, minulý týden ho delegáti MOV schválili. Místo výběrového procesu tedy dohoda s tím nejslibnějším. Na svém projektu pro tento termín pracovalo dalších 14 měst.

Veškerá mohutnost olympiád bude možná do té doby, dokud se mediálním koncernům bude vyplácet mít je v programové skladbě. Čím sledovanější akce, tím větší zájem inzerentů. Výkonný ředitel NBC Universal Jeff Shell v červnu na konferenci o virtuální komunikaci prozradil, že bez ohledu na covid-19 a jiné okolnosti by hry v Tokiu mohly být nejziskovější za dobu, co je jeho společnost vysílá, tedy od roku 1964. A výkonný ředitel MOV Christophe Dubi rovnou jásal, že jeho lidé mají pro pojetí her v televizi mnoho úžasných nápadů. „Bez ohledu na to, zda máme diváky v hledištích, nebo ne, můžeme slíbit, že vnější svět bude na stadionech přítomen. I když jen digitálně.“