Olympiáda jako polévka z pytlíku
Pořádání olympijských her v zemích s autoritativními či totalitními režimy olympijští funkcionáři rádi obhajují frází ve smyslu, že kouzlo vzletné olympijské myšlenky působí jako blahodárný lektvar, který má sílu měnit věci k lepšímu. A právě proto je prý důležité, aby se olympiády konaly i ve státech, jako je Čína. Pro dobro tamní společnosti.
V předvečer zahájení zimních her, které od 4. února hostí Peking, si tedy položme otázku. Jak se zlepšil stav lidských práv v této komunistické zemi od roku 2008, kdy se na stejném místě konala olympiáda letní? Zapůsobila ona síla humanistické olympijské myšlenky, polidštila režim, pomohla větší svobodě čínské společnosti?
Odpověď je stručná: nikoli.
Nejrůznější mezinárodní organizace jako Human Rights Watch, Amnesty International, ale i komise amerického Kongresu nadále Čínu hodnotí jako zemi, kde se lidská práva porušují hrubým způsobem. Pronásledování Ujgurů už některé západní vlády prohlásily za genocidu. Potlačení demokratického hnutí v Hongkongu, represe v Tibetu. Umlčování novinářů, lidskoprávních aktivistů, zatýkání nepohodlných jedinců, cenzura médií, internetu a tak dále.
Ale nejde jen o samotné území Číny. Vliv Pekingu je patrný po celém světě, obavy na Západě panují zejména z čínských technologií a s nimi spojenými hrozbami pro demokratický svět.
Už za pár dní však funkcionáři Mezinárodního olympijského výboru (MOV) budou spokojeně přihlížet „sportovnímu svátku humanity“ s pokryteckým leitmotivem, že politiku a sport přece nespojujeme, respektive že jsou od sebe odděleny tlustou čarou. Navenek budou dělat, že porušování lidských práv v zemi neexistuje, a mají pojištěno, že během her nedojde k excesům, že by se snad někdo ze sportovců chtěl na téma Číny a lidských práv rozpovídat. Pusu olympionikům zavírá smlouva, kterou musejí podepsat.
Ostatně většina sportovců asi ani takové aktivistické tendence nemá. Sport je pro ně práce, olympiáda vrcholem kariéry a jedinečnou příležitostí, jak se dostat třeba k lepším smlouvám. Hlavně pro méně populární sporty.
Velkým byznysem je i samotná olympiáda. V posledních dekádách hry metamorfovaly v opravdu monstrózní akci, jejíž uspořádání stojí neuvěřitelné peníze. Pro země jako Čína to není žádný problém: má zajištěno, že nikdo nebude protestovat či proti kandidatuře sepisovat petice, jak je stále častější v západních zemích. Pro autoritativní režim je olympiáda vítanou propagandou a MOV se zaštiťuje myšlenkami humanity, které hry do země přinesou.
Tyhle ideje z doby zakladatele novodobých olympiád barona Pierra de Coubertina už však nejsou ničím víc než krásným obalem, pod nímž se skrývá byznysový produkt. Něco jako když si v supermarketu koupíte polévku v pytlíku, která se jmenuje „Babiččina“. Je to obyčejný instantní prášek, který s poctivou bramboračkou od vaší babičky nemá vůbec nic společného.
