Arktida: geopolitické kolbiště

Zatímco v období po konci studené války tam převládala snaha o vědeckou a ekologickou spolupráci, v současnosti sledujeme nástup éry vojenského odstrašování, soupeření o kontinentální šelf a zápas o kontrolu nad strategickými mořskými cestami i nerostným bohatstvím této oblasti.

Do tohoto zápasu vstupují jak tradiční arktické státy – Rusko, Spojené státy, Kanada, Dánsko, Norsko či Island –, tak mimoregionální hráči v čele s Čínou.

Nové námořní trasy

Úbytek mořského ledu zhruba ze 7,55 milionu km² v roce 1980 na hodnoty kolem 4,3 milionu km² v posledních letech zásadně zvyšuje atraktivitu arktické lodní dopravy. Tradiční námořní trasy jako například Malacký průliv nebo Suezský či Panamský průplav se tak potýkají s konkurencí nových polárních lodních koridorů.

Navíc trasa přes Suez je v posledních letech poměrně nebezpečná. Nejprve v Adenském zálivu a Rudém moři bujela čilá aktivita somálských pirátů, dnes zde pro změnu, s podporou Íránu, útočí na komerční plavidla jemenští Hútíové.

Klíčovou a dnes nejrozvinutější dopravní tepnou Arktidy je Severní mořská cesta, jež vede podél celého severního pobřeží Ruska. Propojuje evropské přístavy s východní Asií a zkracuje plavební dráhu mezi Čínou a Evropou o více než 40 procent ve srovnání s tradiční trasou přes Indický oceán a Suezský průplav.

V minulém roce dosáhl tranzit po Severní mořské cestě objemu 3,2 milionu tun, což představuje meziroční nárůst asi o šest procent. Některé odhady naznačují, že do 25 let by arktické trasy mohly zajišťovat až pětinu světového námořního obchodu, přičemž západní výzkumníci předpovídají možnost celoroční plavby tímto regionem již od roku 2030.

V boomu lodní dopravy vidí ekonomickou příležitost i Moskva, jež považuje klíčové průlivy – Laptěvův, Sannikovův, Vilkitského či Šokalského – za vody pod svou jurisdikcí a vyžaduje právo regulovat tam veškerý provoz plavidel. Aby si Rusové na dálném severu udrželi vlastní dominanci, investují do budování logistických uzlů v Murmansku, Sabettě, Archangelsku a Petropavlovsku-Kamčatském. Do roku 2035 navíc Rusko plánuje provozovat flotilu více než stovky vlastních arktických lodí schopných přepravit až 160 milionů tun nákladu ročně. Vzhledem k současnému výkonu tamní ekonomiky i výdajům na válku proti Ukrajině je však otázkou, zda jde o realistickou vizi, nebo jen další „Potěmkinovu vesnici“.

Vedle toho existuje také Severozápadní cesta, která prochází spletitým souostrovím severní Kanady a spojuje Atlantický a Tichý oceán. Je podstatně kratší než plavba přes Panamský průplav, avšak její využití naráží na absenci odpovídající infrastruktury.

Podél celé trasy totiž chybí hlubokovodní přístavy i servisní zázemí a nacházejí se tam pouze malé meteorologické stanice a majáky. Kanadská doplňovací základna Nanisivik na Baffinově ostrově dlouhodobě funguje kvůli úsporným opatřením pouze čtyři týdny v roce.

Kanada tranzit plavidel přísně reguluje z ekologických důvodů a považuje cestu za své vnitřní vody, což však zpochybňují Spojené státy, prosazující princip svobody plavby. Třetí arktická – prozatím hypotetická – cesta se označuje jako polární. Vést by měla přímo přes severní pól a k jejímu využití by mohlo dojít při dalším ztenčování či úplném roztátí polárního ledu.

Postupná militarizace

Posilování vojenské přítomnosti v Arktidě probíhá nejrychlejším tempem v Rusku, které ji považuje za svou přirozenou doménu. Absolutní prioritu má obrana poloostrova Kola. Na tomto místě bázující Severní flota na základnách Gadžijevo, Severomorsk či Zapadnaja Lica chrání operace strategických jaderných ponorek v Barentsově a Karském moři. Součástí infrastruktury je i základna Oleňja Guba pro speciální ponorky Hlavní správy hlubinného výzkumu ministerstva obrany a muniční sklady v Okolně. Obdobné úkoly plní v Pacifiku Tichooceánská flota z Viljučinsku na Kamčatce.

Rusko vybudovalo souvislý řetězec arktických základen po celé délce Severní mořské cesty. Jde o multifunkční objekty Arktičeskij trilistnik na Alexandřině zemi, Severnyj Klever na ostrově Kotelnyj či Poljarnaja zvezda na Wrangelově ostrově. Tyto soběstačné modulární budovy stojí na ocelových pilířích ukotvených v permafrostu a zvládají teploty hluboko pod bodem mrazu. Pro jejich ochranu Moskva nasazuje prostředky protivzdušné obrany Tor-M2DT a Pancir-SA, jež doplňují systémy S-400, protilodní raketové komplety Bastion-P a komplexy elektronického boje Murmansk-BN nebo Krasucha. Ruské námořnictvo navíc zavádí arktické hlídkové ledoborce Projektu 23550, schopné nést i řízené střely Kalibr či Uran.

Spojené státy a jejich spojenci v NATO reagují na ruské aktivity vlastním posilováním vojenských jednotek v oblasti. Severoatlantická aliance spoléhá zejména na výstražnou síť North Warning System tvořenou linií 49 radiolokátorů AN/FPS-117 a AN/FPS-124 řízených ze společného americko-kanadského velitelství NORAD.

Klíčový význam má i americká základna Pituffik Space Base (až do dubna 2023 nazývaná Thule) v Grónsku, na níž je umístěn radar AN/FPS-132. V roce 2016 – po desetileté přestávce – navíc Washington obnovil provoz námořních hlídkových letounů P-8A Poseidon i strategických bombardérů B-2 Spirit na letecké základně Keflavík na Islandu. Tam v současnosti probíhají stavební práce, jež mají umožnit větší vojenskou přítomnost Američanů. Radarové pokrytí v regionu doplňuje ještě stanice Sornfelli na Faerských ostrovech a norské středisko Sørreisa s radary pohotovostního systému NATINAMDS.

Kromě toho severské státy NATO navyšují své obranné rozpočty. Dánsko vyčlenilo okolo 5,6 miliardy eur na posílení obrany Grónska a nákup pěti nových hlídkových lodí, které nahradí starší plavidla stejné kategorie. V lednu letošního roku Kodaň zahájila operaci Arctic Endurance, do níž se zapojily i další alianční země – Francie, Německo, Velká Británie, Švédsko, Norsko, Finsko, Nizozemsko, Belgie, Estonsko, Slovinsko a Island.

Oficiálním důvodem mělo být zvýšení vojenské přítomnosti v grónském teritoriu kvůli odstrašení Ruska. Zákulisní informace ale hovoří o tom, že spíše než to měly evropské síly odradit Donalda Trumpa od pokusu o invazi.

Norsko v Arktidě dohlíží na demilitarizované souostroví Špicberky se satelitní stanicí SvalSat a disponuje v oblasti fregatami třídy Fridtjof Nansen i hlídkovými loděmi Svalbard a Jan Mayen. Má i kosmodrom na ostrově Andøya, odkud 5. září poprvé odstartovala na orbitální dráhu raketa s nákladem družic.

Kanada v rámci plánu Our North, Strong and Free (Náš sever, silný a svobodný) sice oznámila nákup 88 bojových letounů F-35A, ale vzhledem k zhoršujícím se vztahům s administrativou prezidenta Donalda Trumpa místo nich nyní zvažuje pořízení švédských Gripenů nejnovější generace a letounů včasné výstrahy GlobalEye. Ve světle posledních událostí je nejistá i dříve zvažovaná akvizice amerických hlídkových letadel P-8A. Naopak žádné změny plánů se netýkají nákupu nových ponorek, které má vyrobit německá loděnice Thyssenkrupp Marine Systems.

Nerosty především

Atraktivitu Arktidy podtrhuje obrovské nerostné bohatství, odhadem 90 miliard barelů ropy a 47 bilionů m³ zemního plynu. Pro dokreslení důležitosti – například v ruském Jamalsko-něneckém autonomním okruhu na severu západní Sibiře se nalézá až 80 procent zásob zemního plynu v rámci Ruské federace. V tomto regionu se nacházejí i bohatá ložiska niklu, mědi, kobaltu, zlata či palladia.

Oblast mimořádného zájmu řady zemí představuje Grónsko, pod nímž se ukrývá 43 z 50 kriticky důležitých nerostů. Jde především o významná ložiska oxidů vzácných zemin, magnetitu, zlata jakož i zásoby uranu, lithia, titanu a ropy na mořském dně. Snahy některých čínských firem o majetkový vstup do grónských dolů vyvolaly před nějakou dobou ostrou reakci ze strany USA, čemuž by měla zamezit nová dohoda mezi USA, Dánskem a Grónskem, oznámená v září. Oproti původní bezpečnostní smlouvě z roku 1951 rozšiřuje některé aspekty americké přítomnosti a zakazuje v Grónsku jakoukoli stavbu základen nečlenských zemí NATO i investice mocenských rivalů, jako jsou Čína nebo Rusko.

Arktida těmito frenetickými aktivitami definitivně ztratila status klidné periferní zóny. Prolínání masivní militarizace, otvírání nových námořních tranzitních koridorů a zápas o důležité nerostné suroviny vytváří prostředí značné geopolitické nejistoty. Vzhledem k nedořešeným nárokům na kontinentální šelf a rostoucímu napětí mezi Severoatlantickou aliancí a čínsko-ruskými snahami o stále hlubší průnik do oblasti zůstává otázkou, zda se podaří zachovat udržitelný rozvoj Arktidy v mezích mezinárodního práva, nebo zda se region v blízké budoucnosti stane ohniskem otevřeného konfliktu.

Autor je bývalý voják a zástupce šéfredaktora odborného magazínu ATM