Nový geopolitický řád

Stačí letmý pohled do oficiálního programu keňských diplomatů, a jasně uvidíte seismické změny, jež přetvářejí současný světový řád. Bývaly doby, kdy návštěvy delegací světových velmocí přijížděly do Keni poměrně zřídka, ale to je minulost. Tamní diplomaté dnes ve svém diáři sotva najdou volné datum.

Začátkem léta hlavní město Nairobi hostilo představitele USA, kteří dojednávali dohodu o volném obchodu, hned po nich ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, jenž vystoupil v parlamentu, a pak ještě představitele Evropské unie, ti tam přijeli podepsat novou obchodní dohodu.

Diáře se zaplňují i keňským vojenským představitelům: například v květnu u Mombasy zakotvila indická fregata, jež se účastnila společného námořního cvičení zrovna v době, kdy britská královská námořní pěchota školila první keňský úderný oddíl.

Čína označila Keňu za důležitého afrického partnera už před 20 lety, investuje do infrastruktury vedoucí od pobřeží Indického oceánu do vnitrozemí a letos v červenci se v Nairobi zastavil čínský ministr zahraničí Wang I. Abychom nezapomněli, rovněž v červenci přijali v Keni íránského prezidenta Ebráhíma Raísího, který na tamním červeném koberci odstartoval africké turné.

Vítejte ve světě à la carte, pro něhož je charakteristické doznívání éry, jež začala po skončení studené války, kdy byly USA jedinou supervelmocí a státy světa si musely vybírat z aliančního prix fixe menu. Nový řád je mnohem méně ukot­vený. Vztahy Washingtonu a Pekingu uvázly na mrtvém bodě a Západ po 30 letech prakticky vzdal svůj sen, že se Komunistická strana Číny působením volného trhu promění v jakousi liberálnější organizaci. To vše představuje pro velkou část světa příležitost stát se středem pozornosti, ale rovněž rozeštvávat mocnosti proti sobě – a mnohé země se do toho pustily s gustem a stále větší obratností.

„Pro Keňu a další státy už nestojí otázka tak, že si musejí vybrat, na čí stranu se přikloní. Mohou si vybrat všechny,“ říká investiční analytik Michael Power z Kapského Města, který se po většinu své kariéry věnuje rozvíjejícím se trhům a v poslední době pracoval například pro globálního správce aktiv NinetyOne.

„Už se nedá mluvit o hnutí nezúčastněných,“ dodává s odkazem na skupinu afrických, asijských a latinskoamerických zemí, která vznikla za studené války a v souboji Západu se Sovětským svazem byla zásadně neutrální, „ale o hnutí mnohostranných“.

První náznak nového světového řádu se objevil už před 15 lety, kdy skupina G20 našla společný hlas ve snaze dostat globální ekonomiku z finanční krize, což komentátor Fareed Zakaria zachytil ve své eseji The Rise of The Rest (Nástup ostatních) z roku 2008. Teď, když se USA a Čína drží v klinči, však tato skupina ztratila svou někdejší jednotu a efektivnost. Nastává éra nových příležitostí.

Jeden z vrcholných západních politiků, který důvěrně zná situaci na Západě i v Číně, to charakterizuje jako „změnu, která nastává jednou za generaci“. Západní diplomaté mluví o éře, jíž budou dominovat „neutrální“ a „přelétavé státy“. Podle politologa Ivana Krasteva to bude éra prostředních mocností. Krastev zdůrazňuje, že slovo „prostřední“ označuje spíše jejich pozici – mezi USA a Čínou – než geopolitickou váhu.

Zahrnuje mezi ně i řadu neprostředních států včetně tradičních spojenců USA, jako jsou Saúdská Arábie, Turecko, Izrael, a dokonce Německo, ale i titánů globálního jihu, jako jsou Indonésie a jasná velmoc na vzestupu Indie.

„Tento geostrategický oportunismus je odrazem toho, jak se v uplynulém desetiletí z globálního uspořádání stalo jakési souostroví,“ říká Nader Mousavizadeh, který byl poradcem Kofiho Annana v době jeho působení v postu generálního tajemníka OSN a dnes pracuje jako výkonný ředitel strategické poradenské firmy MacroAdvisory Partners. „Tento posun je třeba vnímat jako strukturální, sekulární, nikoli cyklický. Tím, že se z Washingtonu a Pekingu stali spíše protivníci než konkurenti, se otevřel prostor pro další aktéry, kteří mohou s oběma velmocemi rozvíjet efektivnější bilaterální vztahy a navíc mohou navazovat i hlubší strategické vztahy mezi sebou.“

Více než BRICS

Z nového, uvolněnějšího prostředí nejvíce těží globální jih, což je volně používaný termín označující rozvojové ekonomiky Latinské Ameriky, Afriky a Asie. Jejich rostoucí ambice byly jasně cítit ve druhé polovině srpna v Jihoafrické republice, kde probíhal summit zemí BRICS, tedy Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky.

Skupina dostala formální podobu po finanční krizi a přijala otřepanou zkratku, kterou pro ni používali bankéři – přišli s ní ekonomové z Goldman Sachs. Tehdy ovšem byly jejich zájmy mnohem více sladěné než dnes. Zakládající čtveřice později přizvala ještě relativně malou ekonomiku Jihoafrické republiky, čímž se skupina rozrostla o Afriku.

Poté několik let přešlapovala na místě, ale nyní nabírá opět na síle. Její srpnový summit měl být, alespoň symbolicky, vnímán jako obdoba Bandungské konference z roku 1955, na níž vzniklo hnutí nezúčastněných.

Nejdůležitějším bodem programu byla žádost 22 zemí o členství a jejich případné přijetí. Na pestrém seznamu uchazečů byli ideologičtí matadoři globálního jihu, jako jsou Venezuela a Vietnam, ale i aktéři z Blízkého východu, jako jsou Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Írán, dále pak mocnosti z jiných regionů včetně Indonésie, Nigérie a Mexika.

I kdyby přijali jen část z těchto žadatelů, vznikl by obrovský blok zahrnující téměř polovinu světové populace a 35 procent globální ekonomiky, říká velvyslanec Jihoafrické republiky při BRICS Anil Sooklal, který summit koordinoval a jenž si od něho sliboval „ambicióznější program a důraznější postoj, včetně silného tlaku na reformu globální politické, hospodářské a finanční architektury“.

Očekávané zákulisní spory o přijetí nových členů však ukázaly, že ambice uskupení je jednoduché zformulovat, ale mnohem těžší naplnit. Čína například netouží, aby u stolu v Radě bezpečnosti OSN spolu s ní seděla i Indie nebo Brazílie – a není ani nakloněna multipolárnímu světu, ať už na veřejnosti říká cokoli.

Navzdory tomu summit podtrhl širší fenomén a existenci nového manévrovacího prostoru. Řeči o vzniku nové studené války mezi USA a Čínou jeho pochopení podle Krasteva jen komplikují.

„Nesoustřeďujte se na soupeření USA a Číny, protože tyto dvě země nebudou schopné uřídit fragmentaci, jak se to za studené války dařilo Rusku a Americe,“ říká. „Prostřední mocnosti sice nejsou dost velké nebo silné, aby utvářely mezinárodní řád, ale jejich ambicí je posílit svůj význam.“

„Kvůli své horečné aktivitě ale budou nepředvídatelné,“ dodává. „Jejich aktivismus je nakažlivý. Když o nich přemýšlím, vybaví se mi věta z jedné humoristické knihy, kterou jsem četl v dětství: Lord Ronald vyletěl z pokoje, vrhl se na koně a zběsile ujížděl všemi směry.“

Příkladem země, která se jednou postaví na stranu Západu a jindy jde naopak proti němu, je Turecko a jeho postoj k ruské invazi na Ukrajinu. Jeho nepředvídatelnost se projevila například letos v létě na summitu NATO, když obrátilo a souhlasilo se švédským vstupem do Severoatlantické aliance.

Do kategorie států, které se na globální scéně chovají asertivněji a projevují větší nezávislost na tradičním spojenci, USA, západní představitelé zařazují také Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty. Politici v Bruselu zaznamenali jejich intenzivnější angažmá v takzvaném Africkém rohu a nemohli si nevšimnout mírových jednání o Ukrajině v Saúdské Arábii, což je přivedlo k závěru, že EU musí přehodnotit své zahraničněpolitické priority a zaměření. „Musíme se v těchto zemích více angažovat,“ říká vrcholný úředník EU. „Značná část našich zahraničněpolitických struktur je 20 let stará.“

Duch aktivismu byl v Johannesburgu v popředí. Před summitem se hodně diskutovalo, zda se ho zúčastní Vladimir Putin, což pro Jihoafrickou republiku představovalo dilema, protože byla vzhledem k mezinárodním závazkům povinna jej zatknout. Ruský vůdce čelí obvinění Mezinárodním trestním soudem.

Jihoafrickému prezidentovi Cyrilu Ramaphosovi, jehož neochota kritizovat Moskvu rozladila některé členy Bidenovy vlády, se díky Putinovu rozhodnutí zůstat doma nakonec ulevilo. Vyhovovalo to také představitelům mnoha dalších účastnících se zemí, kteří by jinak s Putinem museli vést nepříjemná jednání. Řada afrických států se jen nerada připojuje k západnímu odsuzování Moskvy, ale zlobí je, že Rusko ukončilo dohodu o bezpečné přepravě ukrajinských dodávek obilí.

A tak summit zastínila druhá autokracie mezi zakladateli BRICS, Čína.

Její touha stát se faktickou hlavou rozvojového světa je nesporná. Bývalý ministr britské vlády, sir Danny Alexander, který pracuje jako viceprezident pro politiku a strategii v Asijské bance pro investice do infrastruktury se sídlem v Pekingu, říká, že Čína se považuje za vůdce globálního jihu zcela přirozeně.

„Na setkání Čínské agentury pro mezinárodní rozvojovou spolupráci se hodně diskutovalo o různých druzích probíhající spolupráce. Mluvilo se o spolupráci jih–jih, sever–jih a trojstranné spolupráci. Je zřejmé, že se hodně mluví o rozvojových a investičních otázkách a že tyto rozhovory již neprobíhají pouze západní optikou.“

Pro Peking by se rozšířená skupina BRICS mohla stát protiváhou G20. Jenže někteří z hlavních aktérů summitu – zejména Indie – nemají zájem, aby se změnila v čínský „klub“. Indičtí diplomaté dali jasně najevo, že jejich země například nesouhlasí s vytvořením měny BRICS.

Zatímco se oba asijští obři ostražitě sledují, učinilo Dillí bezprecedentní strategické kroky směrem k Západu, když premiér Naréndra Módí vyrazil na státní návštěvu Washingtonu a Paříže. Indičtí představitelé však hovoří o „souladu s našimi zájmy“ a ve svém postoji k Rusku, včetně nákupu jeho ropy, linii Západu rozhodně nedrží.

I Brazílie se obává důsledků rozšíření BRICS, jak uvedli diplomaté zapojení do příprav summitu, a to navzdory veškeré protizápadní rétorice jejího levicového prezidenta Luize Inácia Luly da Silvy během jeho nedávné návštěvy Pekingu.

Takovou diplomatickou obratnost a žonglování předvádějí prostřední mocnosti dnes a denně, v neposlední řadě Singapur, který je tlačen z jedné strany Čínou a z druhé USA.

Diplomacie dedolarizace

Navzdory všem zákulisním neshodám však většina účastníků summitu sdílela frustraci z toho, že je globální ekonomický řád nakloněn ve prospěch Západu, a věří, že konečně nadešel čas to změnit.

Premiérka Barbadosu Mia Mottleyová na červnovém setkání, jež hostil francouzský prezident Emmanuel Macron, vyjádřila názor řady rozvojových zemí, když vyzvala k transformaci Světové banky a Mezinárodního měnového fondu (MMF). „Když byly tyto instituce (v roce 1944) založeny, naše země ještě ani ne­existovaly,“ řekla.

Rovněž šéf makroekonomické poradenské společnosti Ex Uno Plures Zoltan Pozsar se domnívá, že se světový řád nachází v bodu obratu.

„Globální východ a jih znovu projednávají, jaký světový pořádek nastolit,“ říká a zdůrazňuje snahu globálního jihu o dedolarizaci a přehodnocení úlohy MMF a Světové banky. „Západ si myslel, že skupina BRICS bude jako hodný pejsek, který hromadí dolary a recykluje je do státních rozpočtů, ale ona se místo toho pustila do vyjednávání, jak to všechno odteď bude jinak.“

Americká ministryně financí Janet Yellenová se proti tomu sebevědomě ohradila. Její postoj odráží názor mnoha lidí na trhu, že ambice sesadit dolar z trůnu světové rezervní měny je běh na velmi dlouhou trať. „Pro používání dolaru ve světovém obchodu je velmi dobrý důvod – máme rozsáhlé, likvidní, otevřené kapitálové trhy, právní stát a dlouhé a rozsáhlé finanční nástroje,“ řekla na pařížském summitu.

Ale z politického hlediska je na prosazování změn příznivější doba než kdykoli dříve. V době zuřící studené války mělo hnutí nezúčastněných spíše morální a emocionální vliv než ten ekonomický či politický. Dnes představují členové BRICS stále větší část globální ekonomiky a ovládají mnoho kritických nerostných surovin, které Západ nutně potřebuje.

Navíc některé z nejvlivnějších „prostředních“ mocností jsou sice vůči Číně rezervovanější, ale sdílejí obavy Pekingu z amerického nasazení finančních sankcí jako zbraně. Významným momentem uplynulých 18 měsíců pro ně podle bývalého Annanova poradce Mousavizadeha nebyla ruská invaze na Ukrajinu z února 2022 ani obrození NATO, ale zmrazení rezerv ruské centrální banky, které znovu dramaticky podtrhlo sílu amerického dolaru.

„Pro středně velké mocnosti to bylo, jako by někdo přišel a zabavil majetek velvyslanectví. Uvědomily si, že na tom novém souostroví sice můžete mít pocit jisté sounáležitosti, ale alternativy k dolarovému světu pořád neexistují. Mnozí si mysleli, že musí udělat všechno, aby se v budoucnu nedostali do situace, kdy by měli mít v takovém rozsahu zmrazené rezervy. Tak zareagoval třeba Módí a posedlá tím byla řada dalších vlád středně velkých mocností včetně těch na Blízkém východě.“

Představitelé Washingtonu a dalších metropolí západního světa se nyní soustředí na vzestup prostředních mocností a potřebu přehodnotit svůj pohled na svět. Němečtí politici se dokonce domnívají, že za prostřední mocnost lze považovat i jejich zemi. „Panuje jasný názor, že svět není světem G2,“ řekl jeden z nich. „Měl by to být multipolární svět. Místo Německa by mohlo být spíše v jeho středu.“

Představitelé Bidenovy vlády hovoří o tom, že když staří spojenci zaujmou pozice blízké Číně nebo Rusku, je třeba veřejně nereagovat, ale spíše probírat situa­ci soukromě, zdůrazňovat dlouhodobé výhody amerických hodnot oproti těm čínským. A mezitím se Washington věnuje budování nových regionálních alian­cí, včetně trojstranného obranného paktu Aukus nebo čtyřčlenného uskupení velmocí v oblasti Indického a Tichého oceánu.

Rétorika vycházející z Johannesburgu občas zní jako starý antiimperialistický slovník z Bandungu, západní představitelé však uznávají, že by nebylo správné všechny požadavky hned odmítat, jak to činili jejich předchůdci ve 20. století.

Doba západního menu prix fixe je pryč. A nový jídelníček, jehož složení výrazně ovlivňují dva hlavní šéfkuchaři, se teprve píše.

Alec Russell, FT