Basa jako byznys? V Americe klidně

Každá země se s tresty i vězněním vyrovnává po svém. Celosvětovou pozornost si před pár lety získal extra tvrdý postup salvadorského prezidenta Nayiba Bukeleho proti gangům ve středoamerické zemi. Důsledkem zatýkání narcos a násilníků se stalo megavězení: jmenuje se Centro de Confinamiento del Terrorismo (CECOT), leží 74 kilometrů od hlavního města San Salvador a podle vlády pojme 40 tisíc vězňů. Ano, dvojnásobek všeho českého osazenstva.

„Kam se vejde deset lidí, tam se jich vejde i dvacet,“ vtipkuje ředitel o celách v reportáži BBC z letošního února. Poblíž města Tecoluca vyrostl areál, v němž se na ubikacích těsnají stovky a tisíce lidí, hojně potetovaní, když koukají na novináře skrze bílé mřížoví. Počet aktuálně vězněných je tajný; nesděluje se. Areál byl otevřen – respektive jednosměrně uzavřen – 31. prosince 2023. Údajně se zatím nikdo z CECOT nedostal ven; ono se s tím totiž ani moc nepočítá… Jistý vrah a násilník, předvedený novinářům z cely, dostal trestní sazbu 269 let.

Lidskoprávní organizace jako Amnesty International kritizují nezměrné zatýkání v Salvadoru, prý dopadá i na „sprosté podezřelé“, řečeno cimrmanovsky, a varují, že místo „násilí gangů přichází státní násilí“. Miguel Sarre, jeden z expertů oslovených BBC, jenž pracoval v komisi OSN proti mučení, uvedl, že CECOT je „železobetonovou dírou“, kam se odkládají lidé, aniž by na ně byl uplatněn trest smrti. Další aktivista uvedl, že megabasa je „černou dírou lidských práv“. Jiný názor mají Salvadořané, kteří letos prezidenta znovuzvolili 85 procenty hlasů.

Firmy, které hlídají vězně

Prezident Bukele, podnikatel původně prodávající motorky Yamaha, zemi „vyčistil“, takže se stala jednou z nejbezpečnějších v regionu. V prohnilém Mexiku by mu mohli jeho byznysplán snad i závidět. Přímo podnikat ve vězeňském byznysu se dá ovšem v USA, kde se privátní věznice rodily již koncem 19. století. V USA bylo v nedávných letech drženo kolem dvou milionů lidí (nejvíce na světě), přičemž většina spadá pod federální a státní káznice, ale zhruba dvanáctina vězňů „sedí“ v soukromých věznicích – podle oficiálních statistik za rok 2018 to bylo 8,41 procenta. Administrativa Joea Bidena však v uplynulých letech vydala opatření, podle něhož by justice USA neměla obnovovat kontrakty s věznitelskými firmami.

Rozmach zaznamenaly korporátní basy v osmdesátých letech (spolu s bojem proti drogám), takže stát zkoušel své tresty „outsourcovat“. V roce 1984 dostala Corrections Corporation of America (CCA, dnes CoreCivic) zakázku na káznici Hamilton County v Tennessee, rok nato pak převzala správu věznic v tomto státě. Do roku 1990 vzniklo v USA 66 privátních věznic. Dočkaly se i tvrdé kritiky. Firmy jako GEO Group či MTC musely vysvětlovat, zda je košer provozovat instituci věznící (pro stát) lidi. Přesto do těchto zařízení investovaly i banky a fondy; roku 2013 vyšlo najevo, že osmimilionový podíl v CCA vlastní i slavná Kolumbijská univerzita! Nelíbilo se to studentům ani akademikům. Sociolog John L. Campbell psal o „lukrativním“ a „vysoce ziskovém byznysu“, aktivistický novinář Chris Hedges zase o „Zabáslých státech amerických“. Největší soukromou věznicí Ameriky (a možná i světa) bylo v tomto období zařízení Reeves County provozované firmou GEO Group poblíž města Pecos v Texasu; nemělo dobrou pověst a progresivistický magazín Mother Jones ji zařadil mezi desítku nejhorších věznic v zemi (měla i hodně samotek). V roce 2016 ministerstvo spravedlnosti USA zveřejnilo studii, podle níž byly privátně provozované věznice „méně bezpečné, méně zabezpečené a represivnější“ než jiné federální káznice. Nastal odklon od jejich užívání, ovšem s protiimigrační politikou Donalda Trumpa, bývalého a možná i budoucího prezidenta, se na ně možná zase víc dostane.

Kritika a ohrožení byznysu

Soukromé věznice, jež pro státní justici vězní odsouzené, se objevily i v Evropě – první zařízení vzniklo ve Velké Británii roku 1992, další pak ve Francii. „V zahraničí se můžeme setkat s různými modely. Nejmírnější variantou je verze, kdy si stát pronajímá prostory od soukromých subjektů. Ty může nabídnout investor, který je schopen objekty přebudovat tak, aby odpovídaly potřebám vězení. Dalším modelem je zajišťování servisních služeb ve věznici ze strany soukromých subjektů: to může být praní, vaření, úklid či další provozní aktivity,“ vysvětluje Lukáš Dirga ze Západočeské univerzity.

Další varianty počítají i se zajišťováním aktivit a práce pro vězně, vrcholem je pak i dohled a správa celé věznice firmou, nikoli složkami státu. Proč by to ale státní aparát dělal? Pohnutkou k tomu byla představa, že věznění vyjde levněji, s firmou bude efektivnější a lépe připraví trestané k návratu na svobodu. Tyto teze se však spíše nepotvrdily. „Dostupné statistiky z USA ukazují, že atmosféra v soukromých věznicích není lepší v porovnání se státními. Svědčí o tom vyšší počty násilných událostí a fyzických napadení mezi zaměstnanci a vězni. Opakovaně provedené studie také naznačují, že soukromé věznice nejsou ani levnější, a už vůbec nelze potvrdit předpoklad, že by lépe připravovaly vězněné osoby na jejich přechod na svobodu,“ říká specializovaný sociolog Dirga. Podle něj to ale vlastně dává smysl: „Co je principem byznysu? Produkovat zisk. Abyste měli zisk a byznys mohl fungovat, potřebujete mít stále víc a víc vězňů. Proč byste se pak měli snažit je úspěšně reintegrovat do společnosti? Úspěch ve smyslu snížení recidivy by byl v tomto ohledu ohrožením vašeho podnikání.“

Opuštěné plány českého PPP

Problematická je vůbec myšlenka, kdy se do trestání člověka státní mocí vklíní soukromý subjekt; právě to je z hlediska etiky i morálky zásadní námitkou. Přesto se i v tuzemsku o takovém záměru formou PPP (public-private-partnership) uvažovalo. Nejblíže mu bylo Česko někdy okolo roku 2008, kdy byl dokonce schválen první projekt české soukromé věznice v Rapoticích u Brna. Oč šlo? Investor měl zrenovovat bývalá kasárna a ta pak pronajmout státu, vězeňská služba v nich měla vykonávat své obvyklé činnosti. Moderní projekt měl stát přes miliardu korun; už se i vybralo konsorcium firem na jeho přípravu. Počítalo se s uzavřením smlouvy na 25 let, během nichž by celkové náklady činily 2,6 miliardy korun, což mělo být ekonomicky výhodnější v porovnání s tím, kdyby věznici budoval stát. Přesto byl projekt zastaven. Proč? „Zadavatelem PPP projektu věznice v Rapoticích bylo Ministerstvo spravedlnosti ČR. Měla vzniknout věznice s ostrahou. Vláda však projekt v průběhu příprav přehodnotila, a nakonec zcela zastavila. V tuto chvíli nemáme informace, že by byla v plánu výstavba věznic v rámci PPP,“ řekla týdeníku Euro kapitánka Markéta Prunerová z Vězeňské služby ČR. Podle ní nápady „nenašly dostatečnou podporu“.

Dodnes tak v Česku žádná soukromá věznice provozována není, i když by tomu z pohledu zákona nic bránit nemělo. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody 169/1999 Sb. stanovuje, že je možné zřídit věznici i v jiném objektu, než který je ve správě Vězeňské služby ČR, ovšem za předpokladu, že ta bude vykonávat střežení, zacházení s odsouzenými a dodržovat též zákonné podmínky výkonu trestu. Teoreticky to tedy možné je. Ale nezdá se, že by to byl atraktivní byznys.