Berlín na přistěhovalectví jen reaguje

Rok 2015 se zapsal do moderních dějin tím, že Německo ztratilo kontrolu nad svými hranicemi. Denně do něho vstupovaly tisíce lidí bez registrace a úřady nevěděly, kdo se na jeho území nachází. Zpětně se tehdejší situace interpretuje jako čin humanitární pomoci a morální povinnosti, která se však už nikdy nesmí opakovat. Na začátku roku 2023 se Berlín opět potýká s migrační krizí a již loni v říjnu převýšil počet nově příchozích ten z roku 2015. Hlavním důvodem je válka na Ukrajině, ze které přišlo okolo milionu lidí, převážně žen a dětí.

Ukrajina má s Evropskou unií bezvízový styk a Ukrajinci mají jiný právní status než žadatelé o azyl. Po příjezdu se musejí do 90 dnů zaregistrovat, když se rozhodnou zůstat. Azylové řízení neabsolvují, jsou okamžitě zařazení do sociál­ního systému a dostávají pracovní povo­lení, přístup ke zdravotnímu pojištění a školství. Vedle ukrajinských uprchlíků opět roste počet migrantů ze severní Afriky a Asie po balkánské trase. Důvodů je několik.

Po covidovém přerušení se hranice na Balkáně opět staly menší překážkou na cestě do EU. V Turecku, ve kterém našlo útočiště několik milionů Syřanů, se zhoršuje ekonomická a společenská situace a mnozí z nich chtějí dál na Západ. Dále je to srbská politika bez­vízového styku se státy, které neuznávají samostatné Kosovo, v rozporu s dohodami s EU. A také signály z Berlína, které jsou interpretované tak, že hranice jsou otevřené a Německo uprchlíky potřebuje. Hlavní část této migrace tvoří občané Sýrie, Afghánistánu, Iráku a Turecka. Ve druhé polovině minulého roku pak začal růst počet ruských občanů, kteří se chtějí vyhnout službě v armádě a nasazení na Ukrajině.

Kanada vzorem

Ubytování a zaopatření takového množství nově příchozích představují pro stále více obcí a měst finanční i organizační zátěž, kterou nezvládají. V Berlíně se stavějí stanová městečka, jinde se vy­užívají sportovní haly a prázdné průmyslové objekty. Kapacity jsou na mnoha místech vyčerpané, přičemž se očekává zhoršení situace. Podle některých odhadů může z Ukrajiny přijít další milion lidí, protože její infrastrukturu ničí ruská armáda. Turecko naznačuje, že uprchlíkům otevře hranice na Západ. Bělorusko a Ruská federace se snaží ovlivňováním migrace destabilizovat členské státy EU. V důsledku zmíněné srbské politiky se razantně zvýšil počet bezvízových turistů do této země, namísto jejích památek a přírody je však zajímá, jak se co nejrychleji dostat do členského státu EU.

Kdo se dostane až do Německa, a převaděčské mafie fungují efektivně, může si být jistý, že i když cestoval přes řadu bezpečných států, jeho žádost o azyl bude posouzena a získá dočasnou ochranu. Přetížené německé úřady potřebují na vyřízení měsíce, a využije-li žadatel všechny odvolací možnosti, může celý proces trvat několik let. Německo navíc v podstatě není schopné zamítnuté žadatele vyhostit, proto ten, kdo se na jeho území dostane, na něm pravděpodobně i zůstane. Vedle registrovaných cizinců se v Německu nachází skupina, kterou nezachycuje žádná statistika a o jejíž velikosti lze jen spekulovat. Jazykem ministerstva vnitra: „O osobách, které se zdržují na území Německa bez jakéhokoliv kontaktu s úřady, nejsou žádné informace.“

Zatímco pomoc Ukrajincům má širokou společenskou podporu a nevystupuje proti ní ani krajně pravicová politická strana Alternativa pro Německo, opozice tvrdě kritizuje migrační politiku vládní koalice, především legislativní změny, které podle ní podporují ilegální migraci. Vedle velkorysé sociální podpory, přejmenované na „Bürgergeld“, občanské peníze, jež by měla být poskytovaná všem potřebným, je to novelizace práva na pobyt. Cizinci, jejichž žádost o azyl byla zamítnuta a měli by opustit Německo, si mohou pobyt legalizovat.

V Německu je často jako vzor migračního systému uváděna Kanada. Podobný program by v něm měl vyřešit dlouhodobý nedostatek kvalifikovaných pracovních sil, jen v IT chybí více než sto tisíc programátorů. Kvůli konkurenceschopnosti německého hospodářství by proto mělo být ročně přijato zhruba čtyři sta tisíc migrantů. Tento argument není nový a v roce 2015 spatřovaly politické a ekonomické elity v příchodu migrantů možnost, jak získat chybějící lékaře a inženýry. Po sedmi letech se však ukázala jiná realita. Většina nově příchozích nemá potřebné vzdělání ani kvalifikaci a skoro dvě třetiny Syřanů v pracovním věku pobírají sociální dávky.

Moderní přistěhovalecká země

Německá liberální migrační politika svými sociálními programy pro každého, kdo se do země dostane, ovlivňuje volbu cílové země. Migranti z asijských zemí nežádají o ochranu v bezpečných sousedních státech, ale v Německu, kde je mnohem vyšší finanční a materiální podpora nově příchozích. Důležitou roli hraje i to, že i v případě zamítnutí pravděpodobně budou moci v Německu zůstat. Nedaří se však motivovat kvalifikované zahraniční pracovní síly, aby se usadily v Německu. Pokud si mohou vybrat mezi více možnostmi, Německo kvůli zdlouhavé byrokracii a vysoké daňové zátěži není na prvním místě. Migrace ale není jednosměrná, každoročně odcházejí z Německa stovky tisíc lidí, mezi nimiž je i 200 až 250 tisíc Němců s vyšším vzděláním.

Převaděčské mafie se logisticky profesionalizovaly a za několik tisíc eur dostanou své zákazníky až do cílového Německa, což má dopad na státy, kterými vedou migrační trasy. Když posílí ochranu svých hranic, přesunou se tyto cesty tam, kde se hranice snadněji překročí. Nejen sousední země Německa, ale i ty na jihovýchodě Evropy ovlivňuje jeho domácí politika. Například rozšíření schengenského prostoru o Bulharsko a Rumunsko blokuje Rakousko, protože se obává nárůstu migrantů.

V roce 1998 Manfred Kanther, ministr vnitra ve vládě Helmuta Kohla, prohlásil, že panuje shoda, že Německo není a nikdy se nestane přistěhovaleckou zemí. Dnes současná vládní koalice tvrdí, že takovou zemí je, ale zatím se jí nedaří zavést migrační politiku, z níž by německá ekonomika profitovala. Na rozdíl od Kanady, která si díky svému systému může ze zájemců s potřebnou kvalifikací vybírat, je jeho německá verze směsicí azylového řízení a ekonomické migrace. Současná vládní koalice proto chce zjednodušit pravidla nejen pro legální pobyt, ale i státní občanství. Minimální délka pobytu má být zkrácená a jazykové schopnosti a integrace do společnosti zjednodušené.

Je však třeba dodat, že Německo se po druhé světové válce stalo jedinou evropskou zemí, kde se politické elity považují za postnárodní. Udělením státního občanství se z žadatele nestává Němec, ale občan s právy a povinnostmi. Snížení počtu obyvatel Německa bez státního občanství (13 procent) by mělo integraci urychlit. Cílem připravovaných změn je, aby se z Německa stala moderní přistěhovalecká země, která díky efektivnímu řízení využívá migraci ke svému společenskému a ekonomickému prospěchu. Ve skutečnosti však Berlín jen reaguje na situaci, kdy se do Německa přes nekontrolovanou hranici a často bez řádné registrace dostávají tisíce migrantů.

Autor je publicista, který žije v Mnichově