Bez atomu to Německo nebude mít snadné

Německá jaderná elektrárna Isar je s trochou nadsázky bavorským Temelínem. Nejen proto, že dominanta v podobě chladicí věže je vidět zdaleka v krajině. I tady se podobně jako na jihu Čech kolem ní točí spor o jádro. První blok byl odpojen v roce 2011 poté, co obavy po havárii v japonské Fukušimě vedly Mnichov k dočasnému odstavení tohoto reaktoru varného typu, které se nakonec ukázalo trvalé.

Druhý blok, spuštěný v lednu 1988, bude od sítě odstřižen přesně za rok. Symbolicky tak společně s elektrárnami Emsland und Neckarwestheim 2 udělá v Německu tečku za výrobou elektřiny z jádra, která začala před 60 lety. Plán postupného vypínání atomových elektrá­ren, který se skrývá pod německým označením Atomausstieg, ale už ani zdaleka není natolik jednoznačný, jako býval ještě minulý rok. Čím více se blíží termín konečného zúčtování s jádrem, tím více se ozývají hlasy, které apelují na jeho odklad.

Patří k nim někteří zemští politici (ministr hospodářství Saska−Anhaltska Sven Schulze či bývalý poslanec CDU Wolfgang Bosbach), vlivní manažeři (ředitel plynárenské skupiny Linde Sanjiv Lamba nebo exšéf chemičky BASF Jürgen Hambrecht) i aktivisté. Ve veřejném prostoru se činí třeba Akční kruh pro energii a ochranu přírody (AKEN) nebo skupina Nuklearia, za níž stojí bývalí odpůrci jádra.

Teď však argumentují tím, že konec atomu v roce 2022 přijde brzy a v zájmu ochrany klimatu je třeba zbylé reaktory nadále provozovat. Přidal se také nejčtenější německý deník Bild, který napsal, že projekt konce atomové éry byla chyba.

Osamocené Německo

A skutečně. Kombinace faktorů, která dává tušit, že bez stabilního a doposud také spolehlivého atomu to nebude snadné, je čím dál varovnější. Poprvé téměř po 30 letech v Německu inflace přesáhla čtyři procenta, ceny paliv a energií stoupají jako všude v Evropě, navíc si země letos dala cíl být klimaticky neu­trální do roku 2045, o pět let dříve, než požaduje balík opatření Evropské unie přezdívaný Green Deal. Důvodem skepse nejsou jen energetické, ale i geopolitické obavy.

Německo, měřeno nominálním HDP čtvrtá největší ekonomika světa, která se opírá o průmyslovou výrobu a export, je se svým plánem na odstavení jádra osamocené. Většina hráčů v první desítce plánuje další jadernou budoucnost. Atomová jednička USA staví nové dva bloky a prezident Joe Biden počítá jádro mezi projekty, které přinesou práci a zelenou budoucnost. Čína má rozestavěných 18 reaktorů, včetně experimentálního nahrazení uranu thoriem, své jaderné kapacity rozvíjí také Rusko, Japonsko, Francie nebo Velká Británie.

Korektně je třeba dodat, že většina Němců Atomausstieg podporuje. Jenže jen těsná většina. Zatímco v roce 2012 označily v průzkumu institutu Allensbach konec atomové energie za dobrý nápad tři čtvrtiny Němců, letos v létě jen 56 procent. Názory se přitom štěpí podle stranických preferencí. Zatímco u Zelených odmítači jádra převažují, SPD, která povede novou „semaforovou koalici“, je rozdělena přesně napůl. A voliči posledního člena německé trojkoalice, liberálů (FDP), většinově naopak podporují atomovou renesanci.

Jenže dosluhující vláda Angely Merkelové ani ta, která se právě tvoří, téma přehodnocení postupného vypínání atomových elektráren dosud neotevřela. Dokonce ani FDP, po níž již zmínění aktivisté ze skupiny AKEN požadovali, aby na koaliční jednání přinesla plán, jak jádro ponechat alespoň jako záložní zdroj, oficiálně nijak nereagovala. Ostatně, diskuse stran „semaforové koalice“ se točí kolem úplně jiného energetického zdroje – uhlí. To by mělo skončit už v roce 2030, o osm let dříve, než se původně počítalo.

Čistě teoreticky by politický ústupek ve prospěch atomu možný byl, byť pro Zelené těžko představitelný. Také současný Atomausstieg odsouhlasený v červnu 2011 byl totiž založen na dobově podmíněném obratu. Devět měsíců starý plán, podle něhož měla být poslední německá jaderná elektrárna odstavena v roce 2035, putoval v napjaté atmosféře po havárii v japonské Fukušimě do koše a nahradil ho současný harmonogram.

Náhrada jinými zdroji

Šance, že by německé reaktory vyráběly elektrický proud i po roce 2022, je ale velmi malá, a to nejen z politických důvodů. Ve skutečnosti s prodloužením nepočítají ani provozovatelé tří posledních elektráren, které se budou odstavovat za rok – PreussenElektra, stoprocentní dceřiná společnost E.ON, RWE Power a EnBW, třetí největší energetická skupina v Německu.

Letos v březnu se totiž s vládou dohodli na nových kompenzacích, které mají dosáhnout 2,4 miliardy eur. S částkou již počítají ve svých ekonomických výhledech a nechtějí na tom nic měnit. „Až do zákonem stanovené doby se zaměřujeme na bezpečný provoz našich současných atomových elektráren, které pak začneme neprodleně a technicky inovativně odstraňovat. Jejich další provozování pro nás není žádnou volbou,“ prohlásil v televizi ARD Guido Knott, šéf PreussenElektra.

Až se koncem příštího roku stane Německo zemí kompletně bez jaderné energie, budou muset roční výrobní kapacitu atomových elektráren, která loni činila 61 terawatthodin (TWh), nahradit jiné zdroje. Sociální demokraté, liberálové a Zelení sázejí především na vítr, který je s více než čtvrtinovým podílem na celkové výrobě elektřiny již nyní s přehledem nejdůležitějším energetickým zdrojem Německa.

Větrné elektrárny na pevnině (onshore) by podle plánů rodící se koalice měly zabírat až dvě procenta území Německa. Pro srovnání, je to zhruba rozloha Plzeňského kraje. Do roku 2030 by pak měly vyrůst další větrné parky v Severním a Baltském moři, a tím na­výšit výkon offshorových zařízení na 20 gigawattů (GW), trojnásobek produkce současných zbývajících šesti jaderných elektráren.

Plyn místo atomu

Potíž je v tom, že vítr zůstává nevyzpytatelný. V letošním prvním půlroce, kdy moc „nefoukalo“, klesl jeho podíl v energetickém mixu na pětinu a musely ho nahradit konvenční zdroje. V kombinaci s faktem, že vysokonapěťové „dálnice“ (Ultranet, A-Nord, SüdLink), které by převáděly proud ze severu na jih Německa, jsou stále jen na papíře, je jasné, že atom (a výhledově i uhlí) musí nahradit jiný stabilní, ale „špinavý“ zdroj – plyn.

Podle Energeticko-hospodářského ústavu Univerzity v Kolíně nad Rýnem (EWI) bude Německo potřebovat do roku 2030 dodatečných 45 GW výkonu paroplynových elektráren, které budou dodávat nejen elektřinu, ale i teplo. Navíc je třeba upravit jejich provoz na standard „H2 ready“, tedy tak, aby dokázaly spalovat nejen zemní plyn, ale i vodík.

Plyn není zelený zdroj, a pokud chce být Německo klimaticky neutrální, musí výhledově skončit i tato komodita. K tomu povede ještě dlouhá cesta. Pohled na rozmach podílu obnovitelných zdrojů energie (OZE) na německém energetickém mixu nicméně dává naději, že konec atomu, uhlí a nakonec pravděpodobně i plynu nemusí být natolik nezodpovědný experiment, jak by se mohlo zdát.

Za uplynulých deset let vzrostl podíl zelené energie z 19 na 50,5 procent a stále roste. Z pohledu vědy a výzkumu je navíc řada technologií teprve na počátku – od bateriových úložišť až po chytré řízení spotřeby vytápění nebo chlazení. Svým způsobem se proto dnešní Německo ocitá ve stejné situaci jako před 60 lety, v době úsvitu atomového věku.

Když se v létě roku 1961 připojoval k síti jaderný reaktor v Kahlu, vůbec první nejen v Německu, ale i na „starém“ kontinentu, byl atom ještě symbolem budoucnosti a nadějí pro energetiku. Nikoli však cenovou. „Elektřina z jádra není levná a naším cílem není, aby byla konkurenceschopná. Chceme vyzkoušet novou technologii, naučit se s ní pracovat a pak se vydat cestou větších projektů,“ řekl tehdy rádiu SWR ředitel elektrárny Heinrich Mandel.

Možná kdyby se zastánci kompletního přechodu na OZE snažili mluvit stejně otevřeně jako kdysi propagátoři jádra, bylo by jasnější, že inovativní energie nemusí být zpočátku levná ani bezproblémová. Což však neznamená, že by se nedokázala prosadit.

Chcete jádro? Tak stavte rychle

Ani Čína nestíhá atomové zdroje budovat stejně rychle jako ty obnovitelné, říká energetický poradce Craig Morris.

Craig Morris byl jako expert na energetiku u toho, když se v Německu schvaloval konec atomu. Pracoval pro výzkumný ústav IASS v Postupimi a poradenskou firmu Agora Energiewende, je také autorem knihy Energy Democracy. Nepatří mezi podporovatele jádra, upozorňuje ale, že pokud se třeba Česko rozhodne stavět další jaderné bloky, musí počítat s tím, že je to pomalé a drahé řešení.

Koncem příštího roku zmizí z německého energetického mixu po 60 letech jádro. Nakolik to je významný mezník?
Určitě velký a nejen symbolicky. Až dosud mohli kritici tvrdit, že úspěch obnovitelných zdrojů energie je daný tím, že máme atom a uhlí. Teď ale experiment teprve opravdu začne – koncem roku 2022 už nebudeme mít jádro a nová ko­alice, která se v Německu tvoří, pravděpodobně odsouhlasí také konec využívání uhlí v roce 2030. Pro celou Evropu bude zajímavé sledovat, zda Německo zvládne snižovat emise a zároveň si zachová konkurenceschopnost.

V řadě zemí včetně Česka běží diskuse, zda raději nestavět nové jaderné elektrárny jako bezemisní a stabilní zdroj elektřiny.
Považovat jaderné elektrárny za super bezpečné a stabilní je nadsázka. Pokud Francie nebo třeba Česko chce nové jaderné zdroje, pak by mělo stavět rychle a pokud možno levně. A to se dnes neděje, Flamanville má zpoždění, britský Hinckley Point má být hotov až v červnu 2026. Pokud se dnes rozhodnete, že chcete nový reaktor, do roku 2030 ho mít nebudete.

Dokonce ani Čína, která je technologicky otevřená a kde se rozhoduje centralizovaně a rychle, v přepočtu na produkci v terawatthodinách nestačí jaderné zdroje budovat stejně rychle jako ty obnovitelné. Druhá věc je, že se jaderná energie pro­dražuje. A prodražovat bude. Garantovaná cena za elektřinu bude v Hinckley Point
11 centů za kilowatthodinu, dvakrát více, než se zpočátku uvádělo.

Jak se díváte na alternativy v podobě vodíku vyráběného ze zelených zdrojů?
Vodík může být jen nouzové řešení. Když se podíváte na celý řetězec přeměny elektřiny ve vodík a potom jeho využití jako paliva, zjistíte, že ztráty jsou vysoké. Totéž platí o biomase, pokud budeme počítat se současnou energetickou spotřebou. Nemáme dostatek rostlinného materiálu, abychom produkci podstatně navýšili. Obojí ale může krátkodobě posloužit jako překlenovací zdroj energie.

A jak je to s plynem?
Až skončí atom a uhlí, bude plyn součástí mixu. Ani ten však není dlouhodobé řešení, protože je fosilní a produkuje emise. Navíc je to zdroj důležitý ani ne tak pro výrobu elektřiny jako pro vytápění domácností i v průmyslové výrobě. Za problematické považuji také fakt, že diskuse o plynu jsou skrytou debatou o vodíku. Plynárenský průmysl mluví o vodíku, ale ve skutečnosti tím myslí technologie, které stejně mohou být založené na zemním plynu.

To zní jako dost pesimistický scénář. Máme se připravit na to, že energie bude dražší?
Dražší než co? Dražší než dříve? Pravděpodobně ano. Jenže co je alternativa? Oteplování, migrační vlna, deště, povodně. Žádná země si nemůže být jistá, že se tomu vyhne. A může se stát, že i Česko budou často sužovat povodně. Nemůžeme našim dětem a vnukům vyslat signál, že nás nic takového nezajímá, ať si s tím poradí. A to je podstatou Energiewende.