Česko, závislé na atomové energii, jásá

Zařazení plynu a jaderné energie na seznam ekologicky ohleduplných zdrojů je ta nejlepší zpráva, kterou mohla nová vláda Petra Fialy dostat (viz Boj o zelené jádro Evropy, EURO 29/2021). Jenže vzápětí se dá říct, že je to ta vůbec nejhorší. Podmínky pro budování nových jaderných a plynových elektráren jsou v návrhu Evropské komise (EK) velmi přísné nejen kvůli nízkým emisním limitům u plynu, dle nichž do roku 2026 (30 procent energie tu bude muset tvořit ekologičtější vodík) bude třeba v Česku vyměnit velkou část dosavadních technologií, ale především kvůli krátkým časovým lhůtám, jež bude obtížné stihnout, i kdyby vláda a firmy začaly o nových zdrojích a investicích do nich hned jednat.

Nepřekvapuje proto, že se jako první kvůli těmto podmínkám ozval šéf ČEZ, Daniel Beneš, vědom si zejména toho, že vyřešit a vybudovat trvalé úložiště jaderného odpadu nebude ani do roku 2050 snadný úkol, natož tak prudká reforma teplárenství, již EK ve svém návrhu požaduje. Naznačil však také, že k posílení české energetické sítě nebude stačit vybudovat nový reaktor v Dukovanech, protože pouze pokryje výpadek z dosluhujícího reaktoru, ale musely by se stavět reaktory další, což by vzhledem k limitům Evropské unie musela rozhodnout už tato vláda. „Z obnovitelných zdrojů nevyrobíme dostatek energie,“ vysvětluje premiér Fiala hlavní důvod, proč tolik spoléhá na jádro. Kolik nových jaderných, případně plynových elektráren Česku bude do budoucna stačit, ale neřekl.

Důvod, proč se premiér nechce více odklonit od jádra, není jen průmyslově lobbistický, ale i politický a praktický. Jaderná energie má v české politice dlouhodobě drtivou podporu. Nikdy nikdo vážně neuvažoval, že se jádra budeme postupně zbavovat. Jádra se Češi nebojí. Je to jediné velké téma spojující celé politické spektrum současného parlamentu, někteří zelenější piráti tvoří vzácnou výjimku. Všechny vládní koncepce v posledních letech, ať už je nechaly zpracovávat levé, nebo pravé vlády, počítají s velkou podporou jádra v národním energetickém mixu. V tom současném tvoří energie z jádra bezmála 41 procent, což je největší podíl za uplynulých osm let (pro srovnání Francie kolem 70 procent, Německo mělo před letošním vypínáním jaderných elektráren 12 procent).

Nesrovnatelné náklady

Už jen zběžný pohled do národního energetického mixu za tuto dobu dokládá, že na obnovitelných zdrojích energie (OZE) jako těch budoucnosti nikdo nikdy systematicky nepracoval. Celoevropský trend se tímto směrem obrací už minimálně deset patnáct let, české vlády ale dál spoléhaly na jádro a fosilní paliva. Podíl energie z fosilních paliv přesahuje 52 procent celkové výroby, z toho drtivou většinu tvoří elektrárny spalující hnědé uhlí. Postupně přibývají plynové elektrárny, dnes vytvářejí necelých deset procent energie, což je vzhledem k blížícímu se konci uhlí žalostně málo. Česko nemůže vyrobit dost své energie z OZE, v tom má premiér Fiala pravdu, jenže především proto, že to politicky a byznysově nikdo moc nechtěl. OZE se pak v Česku stavějí jako úlitba celoevropskému tlaku, nikoli jako vážná sázka na úspornější budoucnost.

„Česko nemá pro větší využití OZE dobré podmínky, jsme moc hornatá země, nemáme moře, kde víc fouká, abychom využili větrníky, solární energie má taky své limity,“ říká energetický odborník STAN Věslav Michalík, který ale do solární elektrárny výhodně investoval. Podle něho je hlavní cestou pro Česko kombinace plynu a jádra (k tomu OZE), tedy zdrojů, které teď budou přechodně zelené. Oba ale mají velkou nevýhodu: vytvářejí závislost na dodávkách základních surovin, na jaderném palivu a plynu. Zemní plyn přitom proudí a zřejmě dál bude z Ruska, výstavba nových paroplynových elektráren, které favorizují odborníci STAN, tedy zvyšuje závislosti na zemích, které nejsou k Česku dvakrát přátelské. Řeč je o Rusku.

Plyn a jádro jsou nesrovnatelné v ekonomických nákladech na výstavbu a rychlost návratu investic. Návratnost výstavby paroplynové elektrárny, která se dá s povoleními a stavebním řízením vybudovat za pět let, je dnes deset let. Náklady na ni jsou podle plynárenských odborníků desetkrát až patnáctkrát nižší než na výstavbu běžné jaderné elektrárny. O jak velké peníze jde, stačí připomenout částkou 160 miliard korun, což je dosavadní plánovaná suma na obnovu Dukovan, kterou schvalovala ještě minulá vláda Andreje Babiše. Pokud by časem měl být posílen a obnoven celkový výkon jádra v Česku, byla by násobně vyšší. Už oněch 160 miliard, které se podle odborníků zcela jistě během výstavby vyšplhají ke dvěma stům miliard, je desetina ročních výdajů státního rozpočtu.

Atomová elektrárna se staví deset a zaplatí nejdříve za několik desítek let, při započínání nákladů na trvalé úložiště odpadu, které zatím v Česku nikde ne­existuje, se často nezaplatí vůbec. Na ekonomickou nevýhodnost jádra dlouhodobě upozorňuje i europoslanec za TOP 09 a bývalý člen Bankovní rady ČNB Luděk Nidermayer: „Je samozřejmě možné, že jaderná energetika v Evropě chytí druhý dech. Ale se zapojením naší země do této ,renesance‘ bych počkal, až se jinde ukáže, že to lze udělat za nákladů přijatelných a v čase, který odpovídá plánům,“ tvrdil Niedermayer loni v dubnu a varoval tehdy ještě opoziční koalice, aby investovaly politickou energii do jádra opatrně.

Jako memento je často připomínáno Finsko, které před třemi týdny spustilo třetí blok jaderné elektrárny Olkiluoto, který ale měl elektřinu vyrábět už v roce 2009. O výstavbě bloku přitom bylo rozhodnuto před 20 lety! Niedermayer v souladu s nejmodernějšími trendy navrhuje, aby Česko uvažovalo o „menších, průmyslově vyráběných reaktorech, což je mimochodem cesta, kterou v Evropě silně zvažuje a údajně chce v praxi vyzkoušet Británie“.

První diplomatická zkouška

Česká republika a její nová vláda teď slaví velké vítězství v otázce zeleného jádra a plynu, i když je nutné připomenout, že v tomto procesu má větší konkrétní zásluhy Babišův kabinet, který si na ostrakizaci jádra stěžoval (tehdy ještě marně) už při vyjednávání o Green Dealu. Nakonec nepomohla jaderná mocnost Francie, s níž se premiér Babiš i kvůli „svému příteli“, prezidentu Macronovi chtěl spojit, jak se na první pohled zdá, nýbrž energetická krize a růst cen pro domácnosti, které přiměly EK ke vstřícnému kroku.

Nelze si ale nevšimnout, jak laxní byl ve věci zeleného jádra a plynu nový německý kancléř Olaf Scholz. „Dát jaderné energii nálepku udržitelná, to je prostě špatně,“ prohlásil sice německý ministr hospodářství a ochrany klimatu, spolupředseda Zelených Robert Habeck, ale kancléř Scholz jen tlumil rozčilení ostatních, když celou věc označil za poněkud přeceňovanou. Má to i politicko-hospodářský důvod. Scholzova semaforová koalice SPD/FDP/Zelení by bez zeleného plynu nezvládla tak rychlý přechod na klimatickou neutralitu, jak si v programu vlády předsevzala. Zdá se tedy, jako by Scholz právě proto více EK přitakal, než se stavěl proti. Má to i jiný důvod: podmínky nastavené pro možné užívání plynu odpovídají tomu, s čím počítala Scholzova koalice. Němci se do nich v klidu vejdou.

Návrh EK na zelené jádro a plyn vyvolal odpor Německa, Španělska, Lucemburska a Rakouska, ale proti by muselo nyní být 20 zemí nebo země s celkovým počtem 65 procent obyvatel EU, tedy kvalifikovaná většina v Evropské radě. Další možností by bylo zamítnutí návrhu v Evropském parlamentu prostou většinou poslanců. Ani jedno se s pravděpodobností blížící se nule nestane. O podmínkách nové úpravy, takzvané Taxonomie zdrojů, se ale ještě bude tvrdě vyjednávat.

Skutečnou zásluhou vlády Petra Fialy tedy bude až případná úprava limitů, jež za „zelené jádro a plyn“ žádají eurokomisaři, pro něž je nadále hlavní naplnění Zelené dohody pro Evropu do roku 2030, respektive 2050. Úprava podmínek zařazení plynu a jádra mezi zelené zdroje bude první velkou diplomatickou zkouškou Fialovy vlády na unijním bojišti. Její výsledek určí reálnou českou energetickou politiku na dalších dvacet třicet let.