Démon dluhu: snad nám někdo odpustí

Analytik ČSOB Tomáš Sedláček se jako jeden z mála českých ekonomů na svět dívá i filozofujícíma očima. „HDP by se mělo číst jako Hrubý Dluhový Produkt. Dluh nás táhne,“ tvrdí.

5 minut čtení
Tomáš Sedláček. Foto: archiv
Tomáš Sedláček. Foto: archiv

Kapitalistické demokracie mají k dluhu dvojaký vztah. Dluh je pohonem všeho, všichni jsou tlačeni k tomu, aby se zadlužovali, dluh je však zároveň největším strašákem existence.

Proto také říkám, že HDP by se mělo číst jako Hrubý Dluhový Produkt. Táhne nás dluh. To platí pro Západ obecně – mnohdy třeba USA vykázaly vyšší zadlužení než růst –, přesto měli všichni pocit, že ekonomika roste. Klasický kapitalismus je nahrazován růstovým kapitalismem. Přestává nám jít o hodnoty kapitalismu, ale jen o jeho růst i za cenu zadlužování. To je základní změna paradigmatu, které si moc lidí nevšímá – systém se nám změnil přímo pod nohama.

Svého času jste chodil do médií rozebírat detaily rozpočtů, teď už máte odstup. Jak státní dluh vnímáte dnes?

Opakovat některé věci dokolečka baví člověka pár rozpočtů, třeba že HDP není Hádépé, ale spíše Hahadépé… A pak už ta kritika získá filozofické aspekty, takže cesta to byla celkem přirozená. Brzdit dluh bylo vhodné před krizí, v letech dobrých. Tehdy jsme měli vytvářet přebytky veřejných financí a snižovat zadlužení vůči HDP, to druhé jsme také dělali. Jestli někdy byl legitimní důvod se zadlužit, tak teď. Na elegantní fiskální politiku je nyní pozdě.

Napětí mezi dvěma stranami dluhu hezky zachycuje německé slovo Schuld, které vyjadřuje dluh a vinu. Schuld je i povinnost. Dluh jako hřích. Jak moc si tuto historii neseme v sobě?

Celá finanční terminologie je spojena s vírou. Věřitel je věřící, kredit je latinsky víra, debit dluh, hřích. Modlitba Páně „odpusť nám naše viny“ v latině zní výmluvně: „dimitte nobis debita nostra“. Když jsem měl přednášku pro ECB ve Frankfurtu, pojmenoval jsem ji Congratulations to becoming a Believer of last resort, místo věřitele poslední instance jsem jim gratuloval k tomu, že se stali věřícími poslední instance. Když si trhy a ekonomika nevěří, musí za ně zástupně věřit centrální banka, nejvyšší kněžstvo naší víry, pastýř ekonomiky. A naopak křesťanství stojí na ekonomických termínech, už klíčové slovo vykupitel implikuje, že někdo někoho (vy)koupil, (za)platil cenu za jeho dluhy/hříchy.

Je tu i starořecké chápání dluhu. Paidos, dítě, je splátkou dluhu za život i zadlužením, které si dítě nese jako připomenutí, že za dar života se také musí platit. Jak se vám líbí toto metafyzické pojetí dluhu?

Líbí. Hlavně v tom, že nevracíme dluh rodičům, ale dětem, které ho zase nevrátí nám, ale svým dětem. To je největší ekonomická smlouva věků, která kupodivu stále dobře funguje (kdyby nefungovala, brzy vymřeme). Přitom se o ní neučí, nemluví se o ní, je implicitní a nic se nikde nepodepisuje. Život není náš, je půjčený jako atomy, vzduch, jídlo, které si půjčujeme a hned zase vrátíme. Pak je tu představa dědičného dluhu, který neseme od Adama a Evy. Dnes bychom to mohli brát tak, že to je dluh za to, že se člověk rodí do civilizace, kde už na něj čekají zaplacené silnice, demokracie, školství, medicína atd.

Sociolog Maurizio Lazzarato v knize Vytváření zadluženého člověka popisuje zadluženost jako podmínku konformity se systémem. Dluh nás ze systému nepustí. Je dluh otroctví?

Tak se původně generovali poddaní, skrze dluh a neschopnost jej splácet se člověk stal otrokem dluhu (hříchu). Málokdy se z toho vykoupil sám svou prací – ono stačí nastavit vhodně vysoké úroky a nízkou mzdu a je po svobodě. Státy též upadají do otroctví dluhu, kdy jim pak jejich věřitelé mohou mluvit do suverenity.

Strach z dluhu je třeba v Německu až religiózní, přece jen dluhovou brzdu zavedli křesťanští demokraté. Není takový posvátný přístup k dluhu nebezpečný?

Němci jsou na sebe přísní, ale mají větší veřejný dluh než my. To platí obecně – vyspělé ekonomiky bývají zadluženější než ty, co je dohánějí. Vyrovnaný rozpočet je potíž, občas se zkrátka strašně hodí se zadlužit. A někdy je to správně, třeba teď. Do budoucna si myslím, že

fiskální politika (nikoli daňová!) bude státům zabavena a státy budou mít dluh na příděl, nebudou moct chodit rovnou na trh, podobně jako byla od vlády odtržena monetární politika a stát si hned nemůže tisknout peníze a dostává je na příděl. Tisknout dluh si může víceméně bez omezení, a to je veliké pokušení. Dluh je jako démon – zprvu se tváří rozumně a výhodně a pak jsme najednou otroky svých dluhů (hříchů) a vyhlížíme vykupitele, který se slituje a dluh/hřích odpustí.

Měsíční

  • přístup k vybraným článkům
  • kompletní přístup do archivu Eura

125 Kč

Půlroční

  • přístup k vybraným článkům
  • kompletní přístup do archivu Eura

600 Kč

Roční

  • přístup k vybraným článkům
  • kompletní přístup do archivu Eura
  • zvýhodněná cena

950 Kč