Konec starých dluhů

I v Německu se začíná šetřit. Rozpočet na příští rok by měl být ve znamení úsporných opatření. První odhady ministerstva financí mluví o škrtech za dvacet miliard eur (v přepočtu asi 460 miliard korun), a to nebude žádná legrace. Jiná cesta ovšem není, muselo by se totiž sáhnout na takzvanou dluhovou brzdu, která je už dvanáct let německou rozpočtovou kotvou a symbolickou jistotou, že minulá krize z přelomu nultých a desátých let, kdy v rozpočtu chybělo ročně sto miliard eur, se už nikdy nevrátí.

Příběh německého rozpočtového škrtání je dost analogický tomu českému. Rozdíl je jen v tom, že v Česku byla jedno­barevná vláda ANO a v Německu velká pravolevá koalice CDU a SPD. Během covidu-19 se v Německu dluhová brzda politicky uvolnila, aby vláda mohla rozdat cílené dotace na boj s dopady pandemie. Tehdy se neobjevil prakticky nikdo, kdo by varoval, že to bude mít dopad na rozpočet. Bylo to na hraně zákona, protože dluhová brzda se stala součástí německé ústavy, ale situace byla vážná, celá země v ohrožení, proto bylo uvolnění brzdy pro všechny namístě.

Tehdy šlo o stovky miliard eur v první vlně a o desítky a desítky dalších mi­liard ve vlnách následujících. Tyto humanitární dotace svou štědrostí a plošností poměrně rychle vymazaly dlouholeté přebytky státního rozpočtu, ale i rozpočtů jednotlivých spolkových zemí. Do rozpočtu se tak dostalo mnoho nových nárokových položek, které jsou založeny na schválených zákonech, a tudíž tvoří to, čemu se říká mandatorní výdaje. V příštím roce se odhaduje, že německý stát poprvé v historii vybere na daních více než bilion eur, přičemž ani to nebude na nároky německého sociálního státu stačit.

Pozor na dluhovou brzdu

„Peníze nestačí na financování zákonných povinností federální vlády. O dodatečných výdajích nemůže být v současné době vůbec řeč. Varuji každého, kdo tu hledá snadná řešení, jako je zvýšení daní. To by bylo ekonomicky špatně,“ vysvětlil v nejčtenějších německých novinách Bild am Sonntag německý ministr financí Christian Lindner z FDP. Podobně mluvil i český premiér Petr Fiala a ministr financí Zbyněk Stanjura a ke zvýšení daní nakonec došlo. Lindner to ale považuje za základní důvod působení své strany ve vládě se Zelenými a SPD, změnit tento postoj by znamenalo konec důvěry a vynucený odchod z vlády.

Ministr za liberální demokraty z FDP také varoval před tím, aby se znovu a dál uvolňovala dluhová brzda, protože k tomu už není vnější důvod. Ve vládní koalici, tvrdí Lindner, je v této věci shoda, což se dá těžko ověřit, protože sociálnědemokratický kancléř Olaf Scholz (SPD) se k tomu ještě nevyjádřil. Je nicméně veřejným tajemstvím, že SPD chce ještě prohloubit míru starosti o občany, a tedy zvýšit sociální výdaje.

Napětí v koalici tak roste. Lindner už rozeslal všem ministerstvům dopis, v němž je žádá, aby předložily návrhy na úspory a zkontrolovaly v tomto ohledu opravdu všechny položky, zda se někde nedá šetřit. Dluhová brzda je totiž zcela neúprosná. Schuldbremse je ústavní zákon a ten zakazuje zemským vládám financování rozpočtu na dluh, spolkový rozpočet může být dluhový jen do výše 0,35 procenta HDP, což se netýká běžných výdajů, nýbrž těch takzvaně strukturálních. Tedy výdajů, které jsou de facto dané zákonem, tedy mandatorní. Vyrovnat rozpočet lze tedy už jen škrtáním jiných běžných výdajů. A tady se podle prvních výpočtů rýsuje olbřímí úkol. Vyškrtat až dvacet miliard eur, aby se rozpočet dostal ke kýžené červené či černé nule.

Dluhy se obrovsky prodraží

Německý vládní dluh je na rozdíl od toho českého o více než dvacet procentních bodů vyšší. Zatímco ten český se dostal k hranici 45 procent HDP, Německo se v tomto ukazateli během posledních let vyšplhalo k 67 procentům. Všeobecně se má za to, že se časem dostane až na úroveň 70 procent HDP. I tak se největší hospodářství Evropy pohybuje hluboko pod průměrem Evropské unie, kde je podíl dluhu na HDP kolem 85 procent. Státy jako Itálie, Španělsko a Francie se dávno pohybují nad hranicí sta procent. Nemluvě o Řecku, které se už sice dostalo z nejhorší finanční krize, ale jeho dluh ke konci prosince 2022 činil 171 procent HDP.

Samotná relativní výše dluhu, opět podobně jako v případě škrtání v Česku, tedy není tak relevantní a důležitá. Pod­statnější je stejně jako v českém případě trend, a to především rychlý nárůst nákladů na obsluhu dluhu, za nímž nestojí jen jeho růst, ale především inflace a vynucené vysoké úroky. Ještě v roce 2021 platila spolková vláda na obsluhu dluhu čtyři miliardy eur, v novém rozpočtu na rok 2024, který sestavuje mi­nistr Lindner, to bude už neuvěřitelných 40 miliard eur, tedy po přepočtu 920 miliard korun!

Pro srovnání – Česko platí za dluh při desetkrát menším rozpočtu 49 miliard korun ročně. Pozice Německa na finančním trhu je o poznání pevnější, přesto má i ono strach z toho, že časem nebude schopno své dluhy splácet a že se obrovsky prodraží.

„I proto nové dluhy nepřipadají v úvahu,“ vysvětlil ochránce německé státní kasy Christian Lindner a dodal: „Dekáda nízkých úrokových sazeb nebyla využita. Naopak vlády vedené CDU celých deset let přijímaly nové zákony a dotace, které nebyly financovány udržitelně. Nyní jsme narazili na ekonomickou realitu. Tato vláda musí najít sílu na to, aby tento trend zastavila.“

Lindnerovo vyjádření o minulých vládách CDU, které můžou za současnou neúnosnou situaci státních financí, je pikantní zejména v tom, že součástí vlády s CDU byli sociální demokraté, tedy dnešní koaliční partneři FDP a nejsilnější politická síla ve vládě. Ba co víc: současný kancléř Olaf Scholz byl v poslední vládě kancléřky Angely Merkelové ministrem financí! Může-li tedy někdo za stupňování objemu dotací a různých sociálních a jiných podpor v posledních letech před nástupem současné semaforové koalice, pak je to právě Scholz. Je pozoruhodné, že se vůči tomuto tvrzení ministra financí neohradil ani on, ani sociální demokracie.

Některé plány se odloží

Podle Lindnera nebude mít Scholzova vláda peníze na všechny své plány, které si dala do vládního prohlášení, a bude se muset rozhodnout, co podpoří a co naopak odloží. Šéf FDP má v této věci dost jasno: „Mými prioritami jsou obnova infrastruktury všech druhů dopravy, digitalizace státu, modernizace bundeswehru, posílení vzdělávání a výzkumu, modernizace obchodu, středních firem a průmyslu. Ostatní projekty bychom měli označit za žádoucí, ale v současnosti neproveditelné.“ To se snadno řekne, ale hůře prosadí. Zejména když koaliční partneři mají priority úplně jiné.

Například Zelení tvrdě prosazují podporu na nákup „zelených“ tepelných čerpadel, do nichž se zamiloval lídr strany a ministr hospodářství a ochrany klimatu Robert Habeck. O čerpadlech Lindner s Habeckem jedná, zákon je v konečné fázi přípravy a je jasné, že příští rok bude podpora na nákup čerpadel dostatečná.

Největším Lindnerovým zájmem je posílení dálniční sítě. Ministr je přesvědčen, že během dalších let může Německo postavit tisíc kilometrů nových dálnic, což by mělo posílit plynulost dopravy, která stále silněji trpí rozsáhlými zácpami v ranních a večerních pracovních špičkách. V debatách o novém rozpočtu, jež Lindner rozjel svou mediální kampaní, která přes deník Bild přetekla i do dalších deníků a na sociální sítě (zejména na Twitter), překvapivě nejsou tabu investice do armády.

Na rozdíl od Česka, kde se od počátku počítalo s tím, že dosáhneme v rozpočtu kýženého podílu dvou procent HDP na zbrojení a splníme tak konečně své závazky vůči NATO, Němci uvažují o armádních škrtech. A to vzdor tomu, že kancléř Scholz ve své slavné řeči o obratu v zahraničí a bezpečnostní politice po napadení Ukrajiny Ruskem slíbil sto miliard na přezbrojení bundeswehru. Lindner ve svých prvních návrzích naopak naznačil, že by se na budenswehru v této složité situaci dalo ušetřit až deset miliard eur.

Německá vláda a její ministr financí ale budou muset řešit řadu dalších problémů. Například výběr daní, který byl v poslední době mnohem nižší, než se čekalo. Přičítá se to poklesu ekonomické aktivity, kterou statistici zachytili už dvě čtvrtletí po sobě. A protože i předchozí třetí čtvrtletí loňského roku byl růst ekonomiky blízko nule, dá se říct, že Německo je už dlouhé měsíce technicky v recesi. Vláda pro oživení zatím přímo nic neudělala, snad s výjimkou změny zákona o zaměstnávání imigrantů, který by měl výrazně usnadnit zapojení zahraničních osob do trhu práce. Zejména ve vysoce profilových profesích, jako jsou technici a IT odborníci, nebude napříště nutné přezkoušení z jazyka, stačit bude angličtina, Německo bude navíc v těchto oborech uznávat vzdělání z mimoevropských zemí. Podle projekcí německých hospodářských institutů od bavorského Ifo po BWI v zemi chybí 250 tisíc vysoce kvalifikovaných pracovníků a další desetitisíce v jiných profesích, včetně 50 tisíc učitelů po celé spolkové republice.

Škrtat s chladnou hlavou

Bitva o nový rozpočet se v Německu teprve rozbíhá a jen s obtížemi lze předpokládat, do jaké míry se naplní Lindnerův předpoklad, že na sociální pomoc nízko­příjmovým rodinám s dětmi se už moc peněz přidat nedá. Scholzova vláda loni zvedla přídavky na dítě na 250 eur a změnila systém udělování dávek. Příští rok by tento systém měl zůstat ve stejné dimenzi. Sociální demokraté s tím ještě mohou pohnout, pak ale budou muset říct, kde se má analogicky škrtat, aby kabinet udržel rozpočet pod dluhovou brzdou. Kabinet k šetření tlačí i opozice z CDU, ta mimo jiné navrhla, aby vláda zrušila odchod do předčasného důchodu v 63 letech. Ušetřilo by se nejen na výdajích, ale zůstalo by i více lidí na trhu práce.

Starosti německé vlády jsou až překvapivě podobné jako starosti té české. Němci mají mírnou výhodu, a to nejen v tom, že strany, které se chtějí do škrtání zapsat, jsou ve vládě jen tři. Tou druhou výhodou je méně hysterický veřejný prostor, který se sice také napíná k extrémům, věcná diskuse o konkrétních změnách se v něm ale stále provozovat dá. A debata o rozpočtu potřebuje ochlazené ratio jako sůl.